STUDENÝ MÁJ aneb ZATOPIT SI…

Květen zatím zrovna nenahrává globálním oteplistům….holt příroda má svoje mikrocykly, cykly a makrocykly, planeta je živoucí organismus a rozumíme mu míň, než si myslíme….studený je letošní máj – jak za sychravých dní, tak i za slunečných. Slunce jako by nehřálo, studený vítr letí krajem….ale v Jizerkách je pořád krásně.

Vrátíte-li se domů vyfoukaní ledovým větrem nebo promoklí na kost z vydatných dešťů, potom oceníte jeden z největších výdobytků domova – teplo. Prohřejete se, oblečení i boty vyschnou, dušičce se udělá dobře, když si schoulení v ušáku před krbovkami nebo opření zády o radiátor zrekapitulujete a v hlavě znovu projdete zážitky z výpravy do hor.

Zatopit si….i to se mění. Dnešní trend směřuje k sofistikovaným systémům, kdy buď na ovladači nebo dokonce skrze aplikaci mobilního telefonu nastavíte vše tak, aby teplotní komfort byl dokonalý. Hmmm, proč ne. Já ještě pořád dělám dřevo, čímž myslím, že si ho nechám přivézt, rozřežu kmeny, naštípu špalky, dám polena sušit….pak je přenosím do sklepa. Kolikrát se prací zahřeji, než kus dřeva skončí v kotli či krbových kamnech…nejsem dřevokaz, jsou to souše vytahané z lesa, polomy, nálet….

Bylo mi sotva osm a sestře jakbysmet, když už jsme sami topívali v kotli na koks, aby bylo teplo, až přijde maminka domů. Drželi jsme služby, střídali se. V kotelně a uhelně byl černý prach, specifický „čmuch“ kouře, ale když už se roztopilo, kamna spokojeně žárem „brumlala“ a žhnula, škvírkami kolem špehýrky ve dvířkách problikávala oranžová záře plamínků, bylo ve sklepě výsostně příjemně. Rád jsem chodíval přikládat. Vhodil jsem lopatu koksu do kamen a rychle uhnul, protože uhelný prach blafnul vysokým plamenem, snad metr vysoko z otevřeného kotle. Vždycky jsem u kamen pobyl, vyhřátá kotelna s hicujícím kotlem navozovala pocit pohody.

Příbuzný chodíval na brigádu – topit do obecního kina. Člověk, který nezná svět kotelen, by mohl mít pocit, jaká to byla otravná povinnost. Nebyla. Ruda tam chodíval rád a myslím, že ve skutečnosti dřív, než musel. Občas jsme tam za ním nakoukli. Kotel připomínal parní lokomotivu, tak byl obrovský. Přestože venku vládlo mrazivé nevlídno, v temné kotelně kina bylo vyhřáto, odlesky plamínků tancovaly po zdech a kousek od kotle, v jakémsi výklenku, chráněno od největšího žáru, stálo staré kanape, nad ním na teleskopickém rameni lampa se smaltovaným cylindrem a vedle stoh rozdrbaných knížek a novin určených k přečtení, než se stanou palivem a promění v teplo. Dosednutí na kanape z něj zvedlo obláček prachu, podhlavníkem bylo dobré neklepat. Přesto nebo právě proto kotelna působila svrchovaně příjemně a mně se v ní ohromně líbilo.

Později, když přišla ta naše Sametová revoluce, hodně se mluvilo o disidentech – jak žili, co bylo náplní jejich životů a práce. Lidé nepohodlní režimu, pokud nebyli zavření, pracovali v podřadných zaměstnáních. Mluvívalo se o lecjakém pekle, které nad oběťmi perzekuce v mnoha případech dozajista vládlo…a mluvívalo se i o tom, že někteří z nich skončili v kotelnách. Nemohl jsem si pomoci, ale takový disent, znaje prostředí kotelen a vědom si vzpomínky na kotelnu v kině, na mě působil jako protekční flek pro konfidenty. Považte ten trest, skončit jako topič….Ležel bych si ve vyhřáté kotelně kousek od žárujícího kotle, poslouchal praskání a syčení ohně, sledoval oranžové mihotání na stěnách, četl si něco od zakázaných autorů nebo sám cosi smolil a spřádal naivní plány, jak přijde svoboda, která bude opravdovou svobodou a jak ji lidé budou umět uchopit, jak se nikam neohne a nezdegeneruje a naše země bude rajskou zahradou…snílek topič idealista.

Nevím, v jakém disentu skončím, až někoho, barevného a na levou nohu napadajícího, začne štvát, že věřím v klasickou rodinu – ženu, muže a děti. Že mám rád svoji zemi, řeč, kulturu a že ji chci zachovat pro své děti. Že nevěřím, že dva samci mohou mít mláďátko a stejně tak dvě samičky. Že nevěřím v absolutní rovnost pro všechny, protože také existují vlohy, schopnosti, píle, ochota chopit se příležitosti, vyslyšet volání, že existuje i faktor štěstí a zrovna tak neviditelné předivo, které nás spojuje s lidmi, které máme potkat a dává nám možnosti, které k sobě přivoláváme tím, jací sami jsme. Že jsem otevřený a tolerantní jen k těm, kteří mi oplácí stejnou mincí. Že se mi hnusí propaganda, manipulace dětí, ovlivňování neúměrným strachem i naopak blahosklonnou ignorací. Že nevěřím v globální oteplování, přestože věřím v devastaci planety člověkem jeho zrůdným chováním. Že nevěřím v globalizaci a pravdolásku, přestože věřím na pravdu a lásku.

Obávám se, že disent v kotelně už se mě týkat nebude. Nestal bych se konfidentem jako jím jistě nebyla drtivá většina topičů…ale těžko mě někdo nechá svému osudu vedle hromady uhlí….dnes jsou jiné možnosti postupné likvidace ČLOVĚKA….a nevidím jako reálnou možnost disentu sedět u ovladače tepelného čerpadla….

….daleko, předaleko se mi zatoulaly myšlenky mající počátek ve studeném máji.
S rodinou jsme si užili chladný a větrný den ve stráních nad Malým Štolpichem, mezi Divočáky. Na lezení nedošlo, protože vítr by nás serval ze skály jako švestky, ale na spokojenosti z toulky to nic nezměnilo. Zahlédli jsme muflony a pak sledovali jejich stopy směrem k údolí, děti objevily tajemná zákoutí s bludišti balvanů, průchody a jeskyněmi. O pár dní později jsem se sám za deštivého dne poflakoval pod Zahradní strání v blízkosti Bivaku a následný šplachot mě nepustil dál. Nevadí. Vrátím se. Lezecké cajky na mě už výhružně chrastí z batohu, jestli mám ještě v plánu na ně někdy sáhnout…..

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0023 VIRB Picture IMG_0041 IMG_0362 IMG_20161129_140854 IMG_0048 IMG_0117 IMG_0054 100_4029 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0006 100_9669 DSCN4844

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement