ZTRACENÁ A OPOMENUTÁ OTESÁNKOVA RAKEV

Nestěžuji si na květnové počasí. Naopak. Mlžno a sychravo svým dílem dodává Jizerkám to, čím jsou Jizerkami. Vícero inspirativních lidí to v našem rozhovoru mezi řečí zmínilo: „Jizerské hory nejsou jen lesnatými kopci na severní zemské hranici. Mají
v sobě cosi, co nelze přesvědčivě slovy popsat a dokonale na fotografie či do videí zachytit….“ Setkáte-li se s tím Cosi – a říkejme tomu, jak kdo chceme, třeba Duch místa nebo Duše Lesů a Hor, potom se v nás něco změní. Jako by nám bylo dovoleno dotknout se něčeho, co se nám zjevilo, aby potvrdilo svoji existenci, ovšem naše chápání to nekonečně převyšuje. Dovoluje nám to ale nahlížet do sebe a naladíme-li se, pak i setkávat se s tím a pokoušet se víc porozumět.

Od chvíle, kdy si takové setkání uvědomíme, jsou cesty do hor jiné. Najednou to není jen sbírka jednotlivých míst a cesty mezi nimi, ale celý jeden velký živoucí organismus, kde každý jeden nepatrný detail má své místo a význam. Jedno doplňuje a spoluvytváří druhé, vzájemně se to prolíná a viditelně i neviditelně mísí a vše klokotá, mění se
v důsledku rození i umírání, zatopení či vysychání, proměňuje v průběhu změn ročních období nebo jen denní doby, v závislosti na počasí a Cosi to celé laskavě dozoruje a vlídnou rukou řídí….A člověk? Ten je součástí toho všeho a vědomě i nevědomě spoluvytváří – v našem případě jizerskohorský – příběh. Ale to celé by bylo na dlouhé povídání s těmi správnými lidmi, třeba kdesi ve staré chalupě, kde skučí meluzína
v komíně a za okny vládne deštivá podzimní noc. Mimochodem, při jednom takovém setkání jsem měl pocit, že sám Duch hor byl přítomen a přišel se ohřát k sálajícím kamnům.

Za uplynulého víkendu ale bylo k takovým sychravým dnům předaleko. Jinak chladný a deštivý květen protrhal své šedivé nebe a nad hlavami se nám rozzářilo teplé jarní slunce putující spolu s bílými mraky po sytě modrém nebi. Za takových dní, věřím tomu, vystoupí Duch na některou z vrcholových skal a se zálibou si prohlíží své hory. A my? Také bereme batohy na záda a míříme za ním. Nechceme ho rušit – třeba se nám ani nenechá ukázat – ale i my se chceme rozhlédnou po našich horách, uvidět všechny ty odstíny zelené, jakou hrají jarní lesy. Dotknout se vyhřáté žuly, zaposlouchat se do ptačího zpěvu….a Luboškova pohanského klení…a já abych si vyzkoušel, jestli už záda snesou větší zátěž. Pět měsíců se plácám na hraně operace páteře, bolí mě celej Atom, ale právě návštěvy Jizerek jsou velesilnou motivací tu svoji skořápku si srovnat.

S Lubošem jsme pro sobotní výpravu zvolili místa, kam on tak často nepřijede nebo tam doposud nebyl, zatímco já se tam rád toulávám, hlavně tedy za podzimních dní, kdy lesy jsou barevné a výhledy kromobyčejně ostré. Ale i já tam mám ještě bílá místa na mapě.

Vyšli jsme z Hejnic, minuli Ferďák a Malým Štolpichem jsme vystoupali kolem vodopádu a Divokého okraje až k Rakvi. Nebyli jsme tu řadu let, přestože je to skála nadosah. Ale tak už to bývá. Oba jsme pamatovali Rakev jako rozložitou skálu v téměř odlesněné stráni nad cestou. To už dávno neplatí, opět ji- krom mohutného buku – kryje les. Kolem názvu skály je, vědecky řečeno, pěknej bordel. Je Rakev Rakví nebo Mlýnským kamenem? Pro nás, s ohledem na topo a cesty na skálu, je Rakev právě touto skalou. Ale můžeme se mýlit. Jelikož Rakev nebyla našim prioritním cílem ( ani ve smyslu skály ani jako schránka na mrtvolku ), vyšli jsme na ni jen normálkou a mazali dál.

Od Rakve jsem Lubošovi sliboval snazší cestu. Pochopitelně jsem věděl, že přijdou pasáže, kde se budeme hrabat po balvanech a v mlazině, co jsem ale nevěděl, že takto neschůdných úseků kvůli polomům z letošní zimy výrazně přibylo. Těch ulámaných špiček stromů!! A tak jsme překračovali, podlézali, přelézali, obcházeli. Neomylně jsme si to ale směřovali přes Zadní Divočák kolem Baumelova kříže dolů k polednické hraně a po ní ke Ztracené věži a Ostří. Tam Luboše dohnal jeho vlastní Duch, spíše soukromý démon. Zahryzl se mu do plecí a do sleziny, zkroutil mu hubu a bylo zle. Luboš je ale bojovníček, tak se posrovnal, alespoň jsme spolu pobyli na vrcholu Ztracené věže a ještě přešli k Ostří. Luboš se pod tímto žulovým lupenem ocitl poprvé a hned prý jak to velezeme nahoru.

No jasně, jak nás to pustí, abychom ani cajky nemuseli vyndávat z báglu. Rozpor a dlouhý šáh na hranu. Tedy já. Luboš, o fous větší než zahradní trpaslík, sice dlouhý šáh udělal, ale nahmátl tak leda exkrement. Ale jako zkušená opička za chvíli také seděl na hraně ostří, tedy Ostří. Já už se mezi tím vyšoupal obkročmo k jakési imitaci borháčku o velikosti šroubku ze stavebnice Merkur a tam, v nejvyšším bodě, čekal na Luboše…a ten už zase prskal: „To si děláš jako prdel? Tam se za tebou nebudu hlouzdat….sedíme tu jako dvě buzny na koni a já tvůj sluha….“. Později mi vysvětlil, že sluha takto jezdil na koni za pánem, ale Luboš není můj sluha, je to můj divnej bulharsko-argentinskej černej kámoš z Turecka.

Pak jsem v lesích osaměl. Luboš se psy sestupoval do údolí, já se vydal na Opomenutou a následně na Vilémovu a Švédskou věž, kolem Švédské bedny na Prosincovou věž a pak už prudce dolů do údolí k Viničné a za Lubošem, zkontrolovat ho, jestli někde nespáchal sebevraždu. Cestou jsem neslyšel žádný řev a klení, nikde Lubka nevisel za bágl ve větvích buku, odnikud se neozývalo psí kňučení, vše tedy vypadalo nadějně. Nebýt psího doprovodu, nenechal bych Luboše jít dolů samotného….takhle jsem to byl naopak já, kdo osaměl a musel vážit, co ještě jo a co už ne, aby moji shnilou kostřičku netahaly po lese lišky. A jak jsem si tak sestupoval bučinou pod hory, musel jsem se smát názvům skal, které jsem navštívil. Z jejich názvu by šel složit takřka příběh: Ztracená a Opomenutá Vilémova Prosincová Rakev….a Švédské Ostří….

Mimochodem Luboše jsem našel spokojeného s lahváčem na zahradě. V hlavě zrovna sumíroval plány na neděli, ale jakkoliv to byly plány vzletné, nedělní ráno ukázalo, že se neuskuteční.

Zahájil jsem tedy náhradní program. S haxnama utahanýma od včerejší tůry přes vývraty cestou necestou, ale šťastný, že záda drží, jsem si vylezl na svoje domácí Kladívko ( Čertovu kovadlinu – děda by mě zabil, kdybych tu skálu Kladívkem před ním nazval ), vedlejší Černostudniční věž a pak se ozval Abu.

Také byl nucen volit náhradní program a tak se naše kroky sešly na tanvaldském nádraží. Nad polívkou vznikl nouzový plán – Otesánek nad Albrechticemi. Tak jsme jeli. Prvně jsem byl jak v sedle nad Albrechticemi, odkud jsme vychutnali skvostný výhled, tak na Kubíkových kamenech, jejichž součástí Otesánek je.

Abu není člověk. Abu je opice člověkem trochu líznutá, proto věžičku – s nepříliš lákavým dopadištěm v případě nezdaru – vysoloval. A mě se nelíbil už traverz za hranu, kde to vytlačovalo. Solo ne, rozhodl jsem se. Abu měl v batohu švihadlo a tak mě odjistil. Samozřejmě se ukázalo, že solovat by to šlo, ale to jsou takové ty pocity zajištěného člověka, kterému najednou nic nehrozí.

Potom ještě Abu šimpanzí rychlostí vylezl spárou na vedlejším masivu, kde neznáme ani název onoho žulového krasavce, natož jméno cesty. Ve stěnce vedle spáry zavěšená smyce ale prozrazovala, že se tu leze a není tak pravděpodobné, že by ona spárová cesta byla nelezena.

A já? Schránka drží, záda se lepší a tak budu moci přidat a začít pracovat na svém spárařském neumění a proměnit jej alespoň v částečné umění…je to pro mě strašná dřina.

S přáním hezkého i hezky nehezkého jara Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100_1983 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0124 IMG_0186 IMG_0044 IMG_20150131_120904 IMG_0100 IMG_0019 DSC_1430 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0044 DSC_1423 DSCN3981

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement