HORKÝ DECH SKALÁKU

Moc jsem toho letos nenalezl. Spíš nic než moc. Na to „pravé chlapské lezení“
s Lubošem nám to nějak časově do sebe nepasuje a když, tak to zhatí nepříjemná zdravotní příhoda nebo alespoň počasí. Jít do skal s dětmi – či aspoň s jedním z nich – ovšem není žádný zoufalý náhradní program. Děti jsou neobyčejní parťáci a pobýt si
v jejich přítomnosti uprostřed nádherné přírody, připravit jim dobrodružství v podobě vylezení některé za skal, ať už žulových na Jizerkách nebo pískovcových třeba ve Skaláku, to je povznášející a dokonale nabíjející pocit. Jste to vy, kdo za takovou výpravu cítí vděk, protože být účasten nefalšovaného dětského nadšení, radosti, posouvání dovedností a objevování nepoznaných zákoutí, to je trochu jako výprava zpět do vlastních dětských let, kdy skály byly vyšší, stromy mohutnější a zpěv ptáků, lehký dotek větru ve tváři a vůně lesa, se vepisovali přímo do otevřeného srdce.

Horké pondělí se klonilo pomalu k večeru. Kluky dohnaly jejich dětské povinnosti, kterých se ujala – díky jí za to – moje žena. A tak jsme s Františkou osaměli. Fany projevila zájem pozvat si domů kamarádku, ale jakmile jsem jí přiznal, že se mi honí hlavou společné lezení, zajásala a pelášila si sbalit batoh.

Příjemná na podvečeru všedního dne – lenivého svým vedrem a zejména jedná-li se o pondělí – je skutečnost, že by ani výběrčího na parkovišti do práce nevyhnal. Byli jsme jediní, kdo parkovali pod Valdštejnem a rychlým krokem jsme kmitali pod hřbítek s několika skalami, které jsou z pohledu lezení ve Skaláku sice nevýznamné, ale pro moji duši a vzpomínky a stejně tak pro mou snahu ukazovat dětem „svá“ místa, vlastně celkem zásadní.

Sluníčko pálilo do korun borovic a písečné podloží nezaměnitelně vonělo, horkým dechem vítal nás Skalák, hmatatelně pulzoval letní energií. Františka nasávala atmosféru místa, mockrát jsem ji do Skaláku nevzal. Spolu s bratry je to jizerskohorská dušička, ale poloha domova, na dosah žule i písku, nám nedovolí jedno či druhé ignorovat. Má příležitost, holka moje, najít si už v dětství vztah k obojímu a „pochopit“ Skalák mnohem dříve, lépe a více, než se to podařilo doposud mně. Já vím, co mě od Skaláku odrazovalo – chození tam s někým, kdo mi lidsky ne úplně pasoval. To jsem ale pochopil až mnohem později….nelituji toho, jsem díky tomu nefalšovaný jizerskohorský tulák a je mi tak dobře. A zároveň mám příležitost na opačnou stranu od domova, než jsou Jizerky, objevovat „nová místa“ do aleluja. Život mi na to stačit nebude….

Slunce plulo po nebi rychle k západu, stíny se nápadně prodlužovaly, barvy na obloze měnily. Chvílemi proplul mezi kmeny borovic a puklinami skal lehký voňavý větřík. Pozoroval jsem, jak Fanynce čechrá vlasy, jak se holka zastavuje a pohledem čte kraj. Dalo by se tak rozjímat nekonečně dlouho, ovšem oba jsme si chtěli něco vylézt.

Duhová je vděčnou skalou pro děti. Vrchol je z náhorní strany vícero cestami velmi dobře přístupný, a ještě zpestřený jak přeskokem přes puklinu – nebo chcete-li – komín, tak nádherným výhledem z hlavního vrcholu. Pod nohama slušná hloubka dodává Duhové punc dětmi vnímaného dobrodružna….S Františkou jsme vylezli komínem a Fany si vyzkoušela na prvním přeskok. Musel jsem jí nabrat dostatek lana, aby doskočila a zároveň byl připravený rychle cuknout zpět, kdyby zpanikařila. Nic takového, hupsla si to hned dvakrát, pro čirou radost z překonání nové překážky.

Poseděli jsme spolu na vrcholu, Fany se doslova toulala po obvodu členitého vrcholového plata, zkoumala výšku skály, sbírala pírka ptačího nebožáka, který tu byl nějakým dravcem naporcován. A pak si ještě vylezla Duhovou druhou cestou, zatímco já čekal na vrcholu, až sleze a opět vyleze za mnou.

Na Prašivku je to jen pár kroků po nádherné pěšině. Není to zrovna obr, ta naše Prašivka. Ale Fanynce skýtala velkou radost z lezení. Ono dětské tělíčko nemá takový dosah a tak ke vhloubení musela udělat pár temp, odpočinout si a pak po solivé polici odtraverzovat vlevo a dolézt na vrchol. Upřímně ji to bavilo a zároveň se jí dařilo. Jen se zapsala do vrcholové knížky, už zjišťovala, co ještě vylezeme.

Zdánlivá s Prašivkou sousedí a tak, ač už bylo času málo a večer nám začínal olizovat paty, padla ještě volba na ni. Krátká stěnka, hezké bočáky, mechovitý vrchol. A že to není žádný Maják nebo Kapelník? Komu to vadí? Fany si navíc na Prašivce a Zdánlivé vyzkoušela slaňovat sama přes kýbl a to ji rovněž přinášelo velkou radost a dobrý pocit na srdíčku.

Nezbylo než pelášit k autu. Fanynka překotně líčila mamince do telefonu, co prožila. Jasně, raději jsme zavolali, ono opravdu už bylo hodně hodin a Fany místo v odpočinku peřinách bloudila lesem. Nechtěli jsme, aby měli doma strach….a příště? Půjdeme všichni. Ať nikdo doma nečeká a všichni prožívají společně báječné chvíle, jaké lze prožít snad jen lesích a skalách….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0012 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0120 IMG_0072 DSC_0021 IMG_0100 IMG_0089 IMG_0236 _a (5) IMG_0037 Image20030 IMG_0038 041

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement