SLUNOVRAT V JIZERKÁCH

Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:

Nemusíme se zabývat tím, co – ten letní – slunovrat pro příslušníky různých národů a etnik již od nepaměti znamenal. Nastávala doba hojnosti, tepla, snazší existence a obživy. Dnes by nám to mohlo být fuk, pokud bychom se stali homo comercial – člověkem komerčním ( a že jich přibývá ). Místo slunovratu by se slavil black Friday, namísto posezení u ohňů a sledování západu slunce bychom se oddávali onanii nad reklamními letáky obchodních řetezců. Sorry jako, řekl by živočich Andrej. Tudy naše cesta nevede.

Jsme z přírody, příroda je v nás. Jsme miniaturním dílkem v její mozaice a všechny cykly, kterými se Matička Příroda řídí, se nás bytostně týkají – jen si to uvědomit, neignorovat tuto nespornou skutečnost, nevyčleňovat se z toho, z čeho jsme vzešli. Dýcháme jeden vzduch, jsme pár prvků složených do ( tu méně a tu více ) geniální a efektivně fungující skládanky. Jsme zvěř, jež vyšla z lesů, která co nabrala na inteligenci a schopnostech, to ztratila na instinktech a síle. Ale dokud nám popluje slunce nad hlavou, jeho cykly a fáze roku nás budou ovlivňovat i kdybychom si zamotali hlavu do alobalu a celí se namatlali krémem s ochranným faktorem 500. Mimochodem, před pár dny zpátky, kdesi v údolí Jizery, nám Příroda dovolila promluvit s ní z očí do očí. Nebudu tu popisovat jak, ale já z toho měl husí kůži a děti, nezkažené ještě indoktrinací a výplachem mozku, viděly mnohem víc než já. Lesy mluvily k nám, my k nim a dělo se přesně to, co jsme si přáli, aby se před našima očima událo…blížilo se to, pobylo s námi a pak zmizelo. Ne, neměli jsme úpal ani nesvačili halucinogeny….

Každý rok chci letní slunovrat prožít v přírodě, v horách a lesích a jak rostou naši prckové a přestávají mít potřebu v osm hodin zalézt do pelechu, snažím se, aby tento mimořádný den začali vnímat i oni a prožili jej až do úplného setmění, toho nejpozdnějšího v roce.

A tak jsme teprve v 17 hodin vyrazili s dětmi ze Zásady k Hemmrichu. Zlomyslní silničáři nedopřejí člověku trochu toho rallye, cítí jakousi nutkavou potřebu zbavovat silnice děr a uzavírají nejpřímější trasy mezi místem startu a zvolenou destinací. Systémem objížděk a ucpávek jsme se nakonec probojovali ke Kozovi až po více než hodině jízdy. Kamarád Miky na nás čekal na parkovišti, přebral do báglu pár cajků, dětem jsem nasadil na záda batůžky a už jsme si to švihali ke Svinímu kameni.

Je-li neobyčejný den, měla by se vylézt neobyčejně krásná cesta. Vybral jsem Bukovou. Děti pobíhaly pod skalou a já – po asi čtyřech letech – jsem zase typickým „chvatem“ objímal ukloněný žulový blok nad prvním kruhem ( video z roku 2015 čas 1:01 ). Neopakovatelné místo v nádherné cestě! Vyvést si Bukovou není počinem mimořádným, co se obtížnosti týká, ovšem zcela mimořádným z pohledu požitku z jizerskohorského žulového lezení. Na vrcholu Sviního kamene jsem připravil vše tak, abych mohl Mikyho v Bukové cestě bezpečně odjistit a zároveň na něho v klíčových místech viděl. To předpokládá protáhnout si smyci až k hraně převisu – přesně nad nástupem do Bukové. Miky proplul Bukovou solidně rychle a tak se ke své veliké radosti dočkaly lezení i děti.

Buková pro ně není, pokud je tedy nechci tahat jako kočka koťata. Rozsah dětských paží neumožní ono medvědí obejmutí balvanu a také traverz s rukama ve vodorovné spárce s hloubkou pod nohama by byl pro dětskou dušičku spíš trápením než požitkem. Děti si pro výstup k vrcholu zvolily Šikmý komín za III. A já, postupně jako pavouk, jsem vždy k jednomu skřítkovi slezl, zkontroloval jeho úvazek a navázání, pak opět vylezl na vrchol ( abychom nerybařili ), odjistil jej a sypal si to pro dalšího. Chvíli tedy trvalo, než jsme se všichni na vrcholu sešli a podali si ruku.

Nastával slunovratový večer a kouzlo okamžiku se nás všech silně dotýkalo. Děti si uvědomovaly ono úžasné a mimořádné TADY A TEĎ. V čase, kdy už jindy tiše oddechují v postýlkách, seděli prckové na vrcholu Sviního kamene a rozhlíželi se po kraji. Západní obzor hrál tóny od sytě oranžové do takřka fialové a dále tmavl, v údolí se rozsvěcela první světla. Kolem nás pluli na vzdušných proudech krkavci a mířili se svým „krok-krok“ kamsi do bučin Poledníku. Pod námi urputně pracoval datel, jeho tupě dunivé nárazy zobákem do stromu děti napjatě hlídaly. Mírně se ochlazovalo a lehký větřík nás hladil po tvářích. Nemluvilo se, nebylo třeba slov. Jako námořníci na obrovském žulovém korábu nad zvlněným mořem buků seděla ta naše parta. Dva chlapi, dva kluci a jedna holka. V dětských očích šlo číst cosi o tajemnu a dobrodružství, co teče přímo do srdce – na to se tátovi dobře kouká.

Postupně jsme slanili dolů pod úkryt mohutných buků, do již ztemnělého lesa. Při počítání cajků jsem zjistil, že chybí jeden friend, zrovna ten nejpoužívanější. Z podvědomí mi ale vyplula myšlenka, že na vrcholu jsem uslyšel jakýsi zvuk, kterému jsem v tu chvíli nevěnoval pozornost – mohl to být pád friendu někam do mechovité škvíry. A tak jsem musel toho dne posedmé vystoupit na vrchol Sviňáku. Sedmička je šťastné číslo, zmíněný zvuk – jen podprahově vnímaný – se ukázal býti správně odhadnutým a z listím částečně zasypané mechovité pukliny jsem za kousíček vykukující smyce kámoše vytáhl.

Děti a Miky zatím byli sbalení. Dobalil jsem i já a vydali jsme se nočním lesem k údolí. Kolem nás se ozývaly noční šelesty, koruny buků šuměly ve větru, mezi větvemi tu a tam vykoukla obloha s posledními zbytky oranžových pruhů. Potom v místech, kde už k Hemmrichu zbývá posledních pár set metrů, objevila Františka mezi kameny první světlušku a pak za chvíli další a další, broučci tančili kolem nás, rozsvěceli se zhasínali, připomínali pohádkové bludičky a dávali lesu atmosféru, kterou nelze slovy popsat. Les dýchal dosud horkem, sem tam se ozvaly tlapky běžící suchým listím. Děti byly jako uhranuté a já si uměl představit, co se jim odehrává v mysli. Je to dávno, co jsem byl jako kluk prvně v nočním lese, ale vybavit si to dovedu, jako by to bylo včera.

Hemmrich jsme opouštěli za úplně tmy, ale ještě nás něco čekalo. V Hejnicích U Kocoura jsme se sešli s Kristýnkou a Lubošem, Marťou a Tomem, Bačou, Mahonym….jakmile jsme vstoupili s dětmi do nočního klubu, kde hudba hrála a kouř se vznášel u stropu, zaslechl jsem vyděšený šepot jakési zasloužilé matky pozorující naše děti: „Chudáci!“ a opovržlivě se na mě podívala. To už se ale Fanynka, Štěpik i Maty vrhli k lezecké bandě a vítali se….pohled k popukání a dojemný zároveň. Bača potom prckům natočil zaslouženou limonádu, skřítci si na jukeboxu naklapali prvně v životě písničku a sledovali, jak chlapi hrají šipky….

Jasně, sociálka by asi nejásala, barnevernet by už číhal u nás doma s odchytovou klecí na naše prcky. Ale pro mě bylo skvělé vidět, do jaké party naše děti patří, jak rádi tu lezeckou bandu vidí a jak ráda vidí banda je. Ona zmíněná paní politovala naše děti, že jsou chudáci. Ovšem já, ať na to koukám, jak na to koukám, je za žádné chudáky nepovažuji. Mít jako kluk v jejich věku možnost prožívat to, co oni, štěstím lítám na obláčku. Snad ty ostatní děti, které nejsou v očích oné dámy chudáky, někdy odlepí svou opruzenou koncovku z gauče u televize a prožijí něco s rodiči tak, aby si to pamatovali celý život. Ostatně proč ona dáma nabyla se svými dětmi a cucala v hospodě pivo jak nemocnou tetu? Nechala je snad – chudáky – samotné? Nebo pro sichr žádné neměla, ať nezatěžuje planetu? To moje děti byly o slunovratu se mnou – a šťastné.

V autě potom ještě všichni tři vyhlíželi kuny křižující ve světle aut silnici a vysokou na noční pastvě. Teprve kdesi u Souše usnuli. Z auta jsem je nanosil domů, položil do postele a jen chviličku poslouchal jejich klidný dech….další krásný slunovrat….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

207 CIMG4767 IMG_0069 b CIMG4808 IMG_0115 DSC_0831 IMG_0144 30 9 100_1294 IMG_0061 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement