
Slunce praží do jizerskohorských lesů a strání, suché listí chroupe pod nohama a mezi stromy se zjevuje fata morgana. Sucho se zhmotnilo do obrovské příšery, která zalehla kraj. Déšť je jen zbožným přáním, potoky se mění v potůčky a následně v suché balvanité cesty, jazyk se lepí na okorané patro. Jak z toho ven? Přírodě neporučíme, ale jedna možnost záchrany existuje. Musím se vydat k Pyramidě, potom se otevřou nebeská stavidla. Nevěříte? Ani já tomu tak doslova nevěřím, ale je to už tak velká náhoda, že snad náhodou nemůže být – třeba je to Pyramida Boha Deště. Kdykoliv ve svém životě jsem totiž k osamělé skále Pyramida došel, spustil se déšť a já se mokrý jako myš vracel domů.