JIZERSKOHORSKÉ NASLOUCHÁNÍ

Pakliže k vám někdo promlouvá, je slušné jej vyslechnout. Toliko v lidském světě, který je navíc komplikovaný v tom, že slova, která k vám míří, nemusí mít žádný smysl. Potom buď útrpně vydržíte poslouchat nebo přepnete do režimu nulového vnímání, to „BLABLABLA“ necháte jen protéct nejkratší cestou mezi ušima – dovnitř a ven bez zanechání stopy v šedé kůře mozkové. V nejhorším případě zapomenete na vychování a vzdálíte se….

Jak tomu ale je, promlouvá-li k vám Matička Země, Příroda a skrze ni Někdo, komu říkáme každý trošku jinak? Stále to tu opakuji, Velký Duch k nám skutečně promlouvá a nejlepším místem jeho vnímání či dokonce rozhovor s ním, jsou hory a lesy. Výhodou takového monologu či vzájemného dialogu je, že se při něm, promiňte ten příměr, nemelou hovna. Promlouvá-li k vám Cosi tak velikého, není k tomu třeba slov a přeci je řečeno vše. Není v tom kouska falše, přetvářky, balastu. Jen syrová pravda zjevovaná nejvyšší a neoddiskutovatelnou autoritou, před kterou cítíte hluboký respekt, nikoliv strach. Kolem srdce to hřeje, přichází k vám informace odkudsi, jen ne z vašeho mozku. Co se dozvídáte, není konstruktem vašich myšlenek. Smysly se zostří, zejména čich se vytříbí, také krok se stane lehčím. V takovou chvíli je dobré procházet pod korunami stromů sám. Nechat se vést bez vědomého cíle kamsi do srázů hor, kolem potoků a mezi kmeny stromů, vzhůru k balvanům, skalám a z jejich vrcholů pak jen tiše pozorovat SVĚT.

Jsou dny zcela nevhodné i jako stvořené pro takové tiché naslouchání Přírodě a skrze ni i sobě samému. Každý to může vnímat jinak, ale co mě se týká, jako by takovým hluboce osobním návštěvám hor nesvědčily horké letní dny. Je potřeba trocha mlhy, hustých chuchvalců držících se v údolích nad potoky nebo jen řídkých cárů plujících neslyšně skrze lesy, mezi bludišti žulových obrů. Je dobré, když se listy buků lesknou deštěm, nasycené potoky klokotají a bublají a lesy se vlní ve větru jako zelené moře.

Tři takové krátké výpravy s nasloucháním a následnými rozhovory jsem prožil koncem první srpnové dekády. Do krajiny se vrátila vláha a s ní ranní mlžné opary. Právě ty mě vytáhly za časného jitra, dřív, než budu muset odjet do práce, do skal na Černostudničním hřebeni. V průrvě mezi Čertovými hlavičkami vířily kapénky mlhy, aerosol v lehkém vánku měnil svůj tvar a skrze něho prosvítaly nesměle paprsky srpnového slunce. Les byl plný ptačího zpěvu a voněl borůvčím. Skalní mísy na vrcholcích skal se leskly vodou. To skvostné divadlo trvalo jen pár chvil, než se slunce zase schovalo za mraky a kraj potemněl. Pak ani nevadilo vydat se pracovat – holt úloha živitele rodiny to přináší.

Druhou výpravou byla zcela neplánovaná vycházka k Tisovému kameni, kde jsem nebyl – myslím – čtyři roky. Tenkrát nebyl čas na rozjímání, nohama jsem za horkého dne hledal kameny, na které se dá šlápnout, protože se na nich zrovna nevyhřívá vypasená zmije. Tentokrát mě vedly vzhůru do hor houby. Ne že by se se řevem draly z podrostu a prchaly přede mnou, ale jak jsem se díval nahoru svahem, v ideálním úhlu jsem je viděl a šněroval si to od jedné ke druhé. Prakticky až pár metrů pod Tisový kámen. Když už u něho – krasavce žulového – jste, logicky chcete zažít výhled z jeho vrcholu. Chvíli jsem tam pobyl, poseděl, pokoukal do kraje. Pozornost plynule přešla od cíleného sledování okolních lesů kamsi do neurčita, kde se neptám JÁ a ani nehledám odpovědi. Jen obyčejně jsem a vše nechám kolem i skrze sebe plynout. A přesně tam, ve chvíli, kterou zmiňuji, mi odkudsi – jako po stříbrné niti – sklouzla odpověď na záležitost, se kterou jsem si dlouho lámal hlavu, ale můj lidský rozum na to nestačil. Najednou jsem věděl – a vše bylo tak jasné a prosté. Domů jsem šel s vděčností a hlavou lehkou jako už dávno ne.

Posledním nasloucháním za uplynulých dní byla toulka ke Kuřím věžím. Ještě když jsem se nechal spolknout horami, netušil jsem, kam dojdu. A najednou jsem stál uprostřed Kuřího hnízda. Od bivaku pod Velkou Kuří věží vanul živočišný odér vysoké zvěře, potůček vytékající zpod skály byl rozhrabaný do podoby kaliště, kolem jelení trus, na skále sedřená srst, jak se tam nějaký pašák drbal.

Vyšel jsem si na Dolní kuří a Velkou kuří, pohyb po zdejších skalách i rozhled z jejich vrcholků mi působil velké potěšení. Naposledy jsem tu byl s Lubošem a Kristýnkou, když jsme lezli Krystalovou cestu a hlavou mi běžela vzpomínka, kdy jsme tu lezli za šedivého jarního dne, kluky jsme přivezli v kočárku, Františku přinesli na zádech. Děti se batolily pod skalou, my se u nich střídali a lezli. Byly to hezké časy, ale za sebe mohu říct, že jsem rád, že z těch malých nemotorných uzlíčků už jsou opravdoví parťáci nejen do hor a skal, ale i pro život obecně. Dokonce i ty houby, kterých opět bylo plno,
s radostí pokrájí a narovnají na síto k sušení….

S přáním klidu a míru v duši, radosti z vlastního života i blízkých duší
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

P1280741 IMG_20161129_135820 IMG_0057 IMG_0018 CIMG4719 DSC_0221 IMG_0010 IMG_0082 IMG_0259 IMG_0056 DSC_2358 IMG_0114 IMG_0077

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement