Všichni a vše má svůj vyměřený čas. Co se zrodí, to umírá. Co je stvořeno, to se postupem času rozpadá. Nic není věčné, ani ta vzpomínka, která se s věčností často spojuje. Umírá s těmi, kdo vzpomínají. Vlastně co my víme, třeba cosi věčného je – právě to rození a umírání, vznik a zánik….vše, co víme o smrti, jsou jen domněnky. Zato náš věrný parťák a kamarád, Lubošův a Kristýnčin pes PANCHO, už v tuto chvíli ví víc, nežli my. Ví, co je na druhé straně….za dveřmi, které nám pootevírá zdejší pozemská smrt
Mnoho cest s Kristýnkou, Lubošem a psí sestrou Yokinou i s Kagotbandou Pancho podnikl. Odcházel s námi do lesů a hor, natěšeně poskakoval, když jsme brali na záda bágly, protože věděl, že ho čeká pohyb po Jizerkách, kde byl doma, šťastný ( Yokina už tak radostně nevypadala, potvora lenivá ). Trpělivě čekal pod skalou, kterou některá
z jeho blízkých lidských duší přelézala a pak se hlasitě vítal. Dnes ve 2:45 ráno se vydal na cestu, která bývá považována za poslední – ale není. Víme přeci, že smrtí to nekončí.
Smrt je smutná pro ty, kdo se ještě na cestu nevydali. Lidé si to nějak přeberou, kór když o životě a smrti uvažují tak, jako my, kdo jsme se kolem Pancha kdy motali…ale jak si to přebere Yokina ve své šedivé psí hlavě? Snad to dočasné odloučení zvládne.
A jednou se s Panchem zase setká, tak jako se už on setkal se svým psím tátou Gregorem. Nepochybuji o tom, že ho Pancho díky svému skvělému čichu rychle našel a už jsou zase, pašáci, spolu….
10. 10. by se Pancho dožil 10ti let….lidských. Lidi srandovně všechno měří…zvířata jsou rozumnější. Neměří čas, prostě naplno žijí – tak jako Pancho. Díky za vše, kamaráde! Štastnou cestu!
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.