JAKO VÍTR NAD HORAMI

Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.

A tak jsme střídali činnosti, jak to jen šlo a vším se táhla červená – vlastně zelená – niť pobytu uprostřed přírody na krásných, oblíbených místech ( nejen ) Jizerských hor. Jeden z víkendů jsme věnovali cyklotoulání. Hory, jako by si byly vědomy toho, v jakém rozpoložení jsem a jak si uvědomuji blížící se velkou životní změnu kluků, se nám ukázaly během dvou dní ve zcela odlišné podobě. Sobotní déšť a větrno vystřídala prosluněná neděle s oblaky nadýchanými jak cukrová vata.

Tiše jsem pozoroval všechny tři děti, a kluky obzvlášť, jak radostně frčí na kolech déšť nedéšť, jak se se smíchem pokládají do silného větru na vrcholu Paličníku a houpají se s nefalšovanou dětskou bezstarostnou radostí na stromech. Horami se nesl jejich smích a nám bylo na chvíli lehoučko.

„Je to jen škola!“, říkal jsem si. „Nedávám je přeci na transport do velkého neznáma.“, představil jsem si srovnání s válečnými časy, kdy rodiče posadili děti na vlak a museli tušit, že cílová stanice je čiré zlo, protože mocí řízené odtržení dětí od rodin nemůže být spojeno s dobrými úmysly. „Je to jen škola! Jen škola!“, opakoval jsem si. Jenže co je to škola, pokud nemáte štěstí na učitele, jenž je opravdovou přirozenou autoritou, rozumným člověkem, který se nepodílí na indoktrinaci a i mezi mnohdy podivnými osnovami dokáže najít sobě i dětem takový směr, aby z nich rostly dobří a silní lidé?
A když takové štěstí nemáte? Potom odevzdáte své děti, coby nádherné, zcela originální kmínky budoucích majestátních stromů, do rukou někomu, kdo je – úmyslně či bez úmyslu, neboť nedokáže dohlédnou, kam je dohlédnouti třeba – začne deformovat a mnohdy ( jak jsem to zažil sám na sobě ) štípat na polena. Žák co žák, poleno jako poleno. Hezky osekané do tvaru, který lze dobře srovnat, kde nic nepřečnívá a jakákoliv originalita je brána jako kaz či suk, který je třeba odseknout. Běda bys měl jiný názor! Flák ho! My ti tu svobodu z hlavy vyženeme. Jojo, zažil jsem to. Přitom moje vytoužená svoboda slova i chování neměla za cíl ulevovat si, flákat se a dělat lumpárny. Sám sebe a svoji svobodu jsem musel vměstnat do mnohem přísnějších pravidel, než jsou školní osnovy – do souladu se svým srdcem a svědomím.

Jsou to těžké myšlenky, které vám běží hlavou v místech, kde byste měli střádat pozitivní energii do mysli i těla. Sedíte na přenádherné louce, kde bývala osada Velká Jizera a ten tichý klid a mír hor vám pomalu smývá prach obav z duše. Ucítíte pohlazení vánku na své tváři a pak se děti zase rozjedou. Letí na kolech jako vítr nad horami. Cítíte z nich ryzí živočišnou radost. Je to okamžik štěstí a vy víte, že všechny tyhle zážitky, které jim v dětství umožníte prožít, v nich zanechají silnou stopu. Třeba na ni v telecích letech pozapomenou, ale stejně v nich bude pevně otisknutá. Budou mít vtištěnou touhu po svobodě a až ucítí zašimrání větříku na lících a vůni lesů ve svém nakrčeném chřípí, na všechny tyhle společné chvíle si vzpomenou. Potom je nikdo neutáhne na vařené nudli zbytečného balastu věcí i pseudopravidel, neoblbne je lží a polopravdou, nekoupí si je za pozlátko a neochočí si je. Kéž životem naše i vaše děti letí šťastně a nespoutaně jako vítr nad Jizerskými horami a všichni ti skřítkové zamíří, kam si sami přejí….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0007 IMG_0061 plch IMG_7439 100_4017 IMG_0003 10032014084 IMG_0246 100_3657 IMG_0035 IMG_0118 IMG_7462 IMG_0104

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement