NOC A DEN NAD OSTROVEM

Neúprosně rychle plynou letní měsíce a spolu s tím, jak se krátí období prázdnin, sílí
i touha co nejvíce toho příjemného, co nás všechny těší a dodává pohodu na duši, ještě stihnou. Od poloviny června, kdy jsme v Ostrově vítali léto, jsme si slibovali, že se sem letos ještě alespoň na jeden víkend vrátíme. Stihli jsme to na poslední chvíli, o mém – na dlouhou dobu – skutečně posledním volném víkendu. K naší velké radosti se podařilo skloubit program s Lubošem a Kristýnkou, což vzbuzovalo nadšení u našich dětí, radost mou, Evčinu a snad i Kristýnčinu. A Luboš? Ten samozřejmě trpěl….ale já myslím, že ve skutečnosti trpěl rád.

Nebylo to snadné léto. Nám se sypalo pod rukama kde co – jako ten písek, za kterým jsme přijeli. Hejnickým zase odešel Pancho do věčných lovišť, no zkrátka nebylo to léto, které bezstarostně profrčí a všem dá pocítit lehkost života. Možná ale proto, jako odměnu, že jsme všechny možné nepříjemnosti s trpělivostí a grácií zvládli, se na nás při Ostrovním víkendu usmívalo sluníčko, noci byly vlahé, skály vyhřáté, výhledy daleké, vzduch voňavý, radost dětí nebetyčná, potěšení z lezení i pobytu v lesích kromobyčejné….zkrátka dny, které nalévají do žil zásoby sil na časy, které zase tak příznivé nebudou. A je jasné, že přijdou, ovšem bez dnů těžších, bychom si nevážili těch vydařených, povznášejících. Nezbývá tak než Ostrovu a všem Silám Dobra za prožitý srpnový víkend poděkovat.

Luboš s Kristýnkou přijeli dřív a ještě v pátek si stihli vylézt krásné cesty. My dorazili do kempu až ve chvíli, kdy se vraceli k autu, doprovázeni Yokinou s jazykem vyplazeným až k zemi. Jestli jsme ale čekali Yokču posmutnělou, osiřelou, marně vyhlížející svého mrtvého psího bratra, zmýlili jsme se. Yokina si pozornost upřenou čistě k sobě – a také klid bez věčných ataků Pancha – užívá. A to je dobré zjištění. Nepřáli bychom si ji utrápenou. Pancho se také netrápí. Odešel jako pravý rocker. Do posledního dechu jel bomby a pak si klidně umřel, aby nemusel zestárnout.

Na noční procházku se mi už Yokinu zlákat nepodařilo. Ani Kristýnku, Luboše, Evičku a Matouška. Jen s Fany a Štěpikem jsme se tak za svitu čelovek vydali mezi pískovcové obry. Ti, co zůstali v táboře, pozorovali naše mihovatá světýlka na vrcholcích stěn přímo proti kempu. Zároveň jsme – k potěše dětí – úspěšně vyzkoušeli vysílačky. Pak už jsme šli chrnět, abychom ráno čerství vyrazili do skal. Večer jsme ještě zašli s Lubošem na točené a čert chtěl nebo nechtěl, z protější strany baru se na nás zubili Zdenda Bouda
z Hutě s Pájou ze Lhoty. Svět je malý, ten skalní ještě menší.

Sobotní výpravu jsme nasměrovali do Himmelreichu, kde jsme měli pro děti vybranou cestu od minule – výstup širokou spárou a skrz jeskyni na Slabikář. Všichni prckové si s cestou snadno poradili, dolez na vrchol předskalí zvolili každý v jiné variantě. I na samotný vrchol, abychom se zapsali do knížky, jsme nakonec vystoupili a tak, jako jsme v červnu sledovali z Blázna vedlejší Slabikář, teď jsme z jeho temene naopak pozorovali cestu na Blázna, kterou jsme společně v červnu lezli.

Potom jsme zašli k pomníčku lezců a jen s Evičkou si vylezli na Čekatele. Pak nastal čas ustoupit ze skal za pohodlím basecampu. Děti vypadaly, že sotva pletou nohama, ale rychlé cukry z limonády je za chvíli zase nutily lítat po loukách jak utržené vagony. Lézt už ale děcka s Evčou nešla. Já se vydal sám na Lubošem a Kristýnkou na Kořenáč. L&K čekali na vrcholu předskalí, kam mě dobrali na druhém a abych měl také trochu toho pocitu z malinko obtížnějšího lezení, nechali mě dovytáhnout závěrečný úsek cesty – spárou k vrcholu. Nejsem zrovna spárař a tak mi naprosto vyhovovalo, že jsem si odjistil výstup ufonem a použil spárovky rukavice. Klobouk dolů před našimi předchůdci, kteří takové vymoženosti neměli. Kořenáčem a výhledem z něj jsme ukončili lezecký den. Vlastně ještě na to pivo a limonádu jsme zašli.

V neděli jsme se přemístili za rájeckou cestu k Hradbě. Mise byla jasná – už jen lezeme. Nepřecházíme, netaháme se s bágly, kempíme tady. Hradba nabízí asi milion možností výstupu a tak jsme toho využili. S dětmi jsme si vyšli normálkou nahoru. Je to cesta lehká, ale pro děti skýtá veliké potěšení, zejména dva přepady a následné překročení do stěny je atraktivním zpestřením, které dospělý člověk díky svému vzrůstu nevnímá, ale pro děcka znamená jistou překážku.

Luboš s Kristýnkou si pak lezli své cesty a já se s Evičkou a dětmi přemístil ke komínu do cesty, po jejímž názvu jsem nepátral. Stoupal jsem vzhůru a hlavou mi běželo, že minimálně na dvou místech budu muset děti pozatáhnout na laně. Jenže chyba lávky! Všichni tři skřítkové v pořadí Matoušek, Františka a Štěpánek si s cestou poradili bez jediného přitažení. Jeden prcek motivoval druhého. Hrozně jsem si přál, aby všichni tři prďolové tak hezky a bez pomoci cestu dali. Aby nevznikl rozdíl v tom, že jeden to zvládne a druhý bude potřebovat pomoc. Prostě ať jsou všichni šťastní a spokojení s posledním výstupem dne a kdo ví, možná i poslední letošním v Ostrově. Ať mají v hlavě úspěšnou cestu, radost, hrdost sami na sebe. Povedlo se! Nešlo si přát v tu chvíli víc. Všem se dostalo pochvaly za dosud nejtěžší zvládnutý výstup, zcela bez pomoci. Však také až do dnešního dne z toho děti žijí….

Pak za námi vyběhla cestou ještě Evička, spolu jsme se rozhlédli z vrcholu nad ostrovní kotlinou a pak už všichni kromě mě a Luboše vyrazili do kempu – hladoví, ale spokojení. A my s Lubošem jsme si ještě vylezli krásnou pětkovou Ruční spáru. Luboš ji vytáhl před chvílí pro Kristýnku a tak se mu líbila, že mi ji doporučil a ochotně se za mnou do cesty vydal ještě na druhém. Všechny obtíže cesty jsme překonali v úvodní spárce a pak už následovalo povznášející stěnové lezení bez valné námahy, snadno odjistitelné a díky mírnému položení i vyloženě kochací, bez obav, že by došly síly. Nejlepší možné ukončení krásného dne!

Děti, nafrčené adrenalinem ze zážitků a zdolání těžké cesty a rovněž posílené pamlskem hnali Evču za Lubošem, ať jedeme domů společně. Nechtěli jsme, aby víkend skončil, tak jsme ještě společně zastavili v Děčíně na zmrzlinu. Pán na pumpě si nás měřil znechuceným pohledem – my bosí, špinaví, smradlaví a o to více šťastní, jsme mu skoro vykoupili mrazák….a pak, za soustavného vzájemného předjíždění s patřičnými gestikulacemi z auta do auta jsme mířili k domovu.

Člověk si nemůže být moc věcmi jist, ale teď si jist jsem: z tohoto víkendu budu dlouho čerpat síly a my i děti si jej budeme provždy pamatovat. Bylo to takové pískovcovo-lesní, lezecky-vandrácké velepříjemné spočinutí….

I vy si prožijte takové dny! Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0022 IMG_0105 IMG_0058 1 IMG_0034 IMG_0045 IMG_0167 103 IMG_0089 IMG_0072 IMG_0024 20170409_135943

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement