S Lubošem nesmíte plánovat. To je základní pravidlo uplatnitelné vůči etnikům, jehož je sám příslušníkem. Však mi to babička vždycky říkala…opakovat se nechci. Mohu se vsadit, že pokud bychom měli na pondělí naplánované vzájemné lezení, neuskutečnilo by se. Jako na potvoru by byl Luboš po flámu, případně před flámem nebo bych přijel do Hejnic a v basecampu by se slepenýma očima a skrz slepenou hubu procedil, že je nějakej marnej a nikam nejde. Nebo – a to už je vrchol – by tvrdil, že musí jít makat….
Když ale někoho tmavšího než stíny, co se za vámi neslyšně pohybují, zaskočíte a nedáte mu příležitost připravit si pytel výmluv, může to klapnout. A tak, zatímco jsem klesal za pondělního rána barevnými lesy od Smědavy k Bílému Potoku, vyčkával jsem do poslední chvíle se zavoláním. Až někde od Sedmitrámového mostu jsem se ozval:
„ Čau, co děláš? Pojď si něco vylízt….“ Kupodivu se chytl…“Za jak dlouho?….jo, přijeď, vymysli kam….“
Hlavou mi šrotovala Údolka na Divou Máří, ale to bych se do stejných míst vracel po týdnu….Luboš přesýpal dutinou své lebky Kyliho cestu na Jeskynní stěnu a kolem nohou se nám motala věčně hladová Yokina, jíž hlavou neběželo tradičně nic a také nový psí parťák, prcek Cody. Pohled na tu malou psí pačubu pažravou rozhodl – je třeba vzít ho někam, kde nad ním budeme mít kontrolu, zvykat ho na jizerskohorský terén a na čekání pod skalou, než se páníček vydovádí.
Jelikož Kristýnka nepřipravila Lubošovi nic k jídlu a Yokině nechtěl užírat granule, museli jsme se ještě rozdělit – já jel přímo k Bártlovce, Luboš do krámu pro svačinu. Netrvalo dlouho a už jsme si to všichni mašírovali podél Hájeného potoka vzhůru. Cody zmítaný štěněcím temperamentem zakopával v listím zapadaných odvodňovacích žlábcích a metal kozelce, do všeho hryzal a překážel nám v chůzi. Jakmile jsme ale uhnuli z cesty do příkrých svahů, působil najednou jistěji a klestil si cestu borůvčím a mezi větvemi s naprostou jistotou. Nakonec by z něho přeci jen mohl být náš nový jizerskohorský parťák, prostě horskej pes.
Na Plotnové věži jsem doposud nikdy nebyl, přitom není daleko od cesty a je vcelku snadno k nalezení. V minulosti jsem v její těsné blízkosti několikrát prošel, ale kroky mě přímo k ní nezavedly. Tím lépe, je skvělé poznat zase něco nového. Nad cestou, kterou zvolíme k vylezení, jsme dlouho neváhali. Luboš mě vyslal Koutovou spárou k vrcholu. Sám ji kdysi lezl ( myslím s Jindroušem a Marťou ). Tehdy snad za svitu čelovek….zato teď nám nad hlavami zářilo podzimní slunce a vzduch byl nebývale teplý a provoněný tak, jako bývá v první polovině září. Kouzelný den plul Jizerkami…
Z vrcholu jsme se rozhodli sestoupit normálkou, tudíž lano nebylo třeba a Luboš jej hodil pod skálu. Strategická chyba! Máte-li štěně-paštěně pažravý, musíte přemýšlet. Co nám bylo platné, že batohy visí v bezpečí před psími zuby na smrkové soušce, když lano skýtalo malému hladovému nenasytovi takovou skvělou možnost k hryzání. Než jsme sestoupili, pačuba sežrala deset metrů lana. Nakonec z něj přeci jen asi žádný parťák do skal nebude….
Luboš hrabal papsovi rukou skrz krk v pažaludku a vytahoval lano a já se zatím balil na přesun k Mechovce. Její kromobyčejně krásná normálka – považovaná mnohými za nejkrásnější trojku v Jizerkách – se prostě leze pro radost snad kdykoliv, kdy se okolo Mechovky jde. Proto nás překvapil nezvykle nízký počet letošních výstupů zapsaných ve vrcholové knížce.
Po dlouhé době jsme zase s Lubošem společně poseděli na temeni některé
z jizerskohorských skal – Plotnové a Mechové….obě nabízí prakticky stejný pohled
k protějšímu úbočí pod Tišinou, kde mezi již bezlistými stromy přitahovala naše oči nádherně nasvícená Věž grálu a vlevo od ní Hajný. Vpravo, o kus níže, potom Divoká věž, dobře viditelní byli i Tři mužíci a nad nimi Poustevnický masiv. Člověk by vydržel sledovat tu nádheru do noci. Jenže to by vám pod skálou hlady chcípl papes. Byl tedy čas slanit a odebrat se do údolí. Suché listí chroupalo pod nohama a my marně přemítali, jestli takhle teplý říjnový den pamatujeme. Jo, za našeho dětství bývalo podstatně chladněji. Příroda má svoje cyklické proměny, shodli jsme se. A nic na tom nezmění ani to copaté švédské děvče, které jsme viděli nejprve sbírat igelitové pytlíky
v lese a potom do nich odchytávat na pastvině nad Bílým Potokem kraví prdy….ale ne, ta je spíš jen na ty kecy…to asi byla halucinace….nejspíš z hladu, když nám to malý smradlavý štěně pavšechno pasežralo….
PaTom Atom
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.