SOUMRAK A ÚSVIT V HORÁCH

Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.

Není snad mou sugescí, že i při své vizuální podobnosti chvil po soumraku a před svítáním, jde co do toku energie o dva protipóly. Večer, to je usínání, nejste-li nočním tvorem. Vše se zklidňuje, zpomaluje svůj chod. I podvečerní vítr se často s příchodem noci utiší. Co přestáváš vidět očima, musíš vnímat sluchem a štracháš-li se někde v příkrých svazích či po skalách, pak i hmatem. Uvnitř tebe se sepne cosi jako vnitřní ostražitost, intuice se přenastaví na vyšší stupeň a tvůj konstrukt pána tvorstva se rozpadne na kousky. Každá myš cítí lépe než ty, zvířatům se tady, uprostřed ztemnělých hor, nevyrovnáš.

Přijde noc se všemi svými šelesty a zvuky vnímanými o to silněji, čím méně je jejich zdroj vidět. Suché bukové listí ve větru utíká po žulových plotnách a šramotí jako by kolem tebe přešlapovala šelma čekající až usneš. Skřípění zapříčeného vývratu v koruně vedlejšího stromu zní jako dětský pláč nebo nářek raněného psa a jak si se zvukem vítr hraje, máš pocit, že se ozývá z různých stran. Kolem rejdí myši a rejsci. Je čas podělit se s nimi, zpestřit jim jídelníček. Posadíš se a ve svitu čelovky jim hodíš kousek chleba. Nejprve se bojí, ale ten drobek tolik láká. Zhasneš čelovku a čekáš. Za chvíli opět rozsvítíš a chleba je pryč. Malý noční lupič kdesi v suchém vřesu šťastně hoduje. Hodíš druhý kousek a světlo necháš svítit. Skřítek v lesklém kožíšku marně přemáhá své chtění. Ztratí ostražitost a přijde si pro další lup. A protože mu to projde, opět malinko z obezřetnosti ubere. Po chvíli už se nebojí ani pohybu tvé ruky, když mu házíš další sousto. Rázem jsou u tebe myšky dvě. Kupodivu se dělí. Ta hra trvá, dokud jim máš co dát, a jelikož nepřicházíš do lesa s nákladem jak kupec, brzy je zkrmeno a zaděláno na hladové ráno bez snídaně. Komu by to vadilo?

Ráno, i teď na podzim a co teprve s jarem, to je prýštící energie nashromážděná ve dřímajících lesích. Probouzí se s prvními světlejšími tóny na východním obzoru, proletí krajem jako vlna, která vyplaší ze spánku ptáky v houštinách. Ozve se zahvízdání a zašvitoření, ale zase vše ještě ztichne. Je to nádech před probuzením. Temnota se počne rozpouštět. Kolem tebe proběhne kuna, šelma šerosvitu a po padlém buku rejdí veverka. Zvědavě vykukuje zpoza větví, vždy na chvíli zastaví pohyb a zase se s trhnutím rozeběhne. Hejno holubů hřivnáčů prosviští nad korunami stromů, opíše kružnici v trychtýři údolí a zmizí mezi buky. Rozezní se ťukání sýkorek dobývajících se na buková semínka. Les pročísne dusot kopyt vysoké smíchaný se šustěním suchého listí. Ve stráních dosud stojí hřiby, ale už sotva drží tvar, snad druhý den se zhroutí a rozpadnou, kolem nich se ještě pár dní bude vznášet jejich charakteristická vůně.

Jsi přijat horami. Strávil jsi v nic osamocenou noc a všichni viditelní i neviditelní tvorové lesů už vědí, že nejsi jejich nepřítel. Takto jsem kdysi otevřel oči za ranního rozbřesku v bučinách a ze dvou metrů mě pozoroval jezevec, doposud nikdy jsem u něho tak blízko nebyl a těžko kdy opět budu. Vzácná chvíle. Potom – máš-li ještě z čeho, protože lepší je myši nakrmit, než by ti rozkousali čtvrtstoletí starý spacák – si připravíš skromnou snídani. I kdyby to byly suché kůrky, budou ti chutnat královsky. Pomalu jíš, sleduješ očima les, na nic nemyslíš, jenom jsi. Chceš-li, zaslechneš tlukot vlastního srdce. Od úst ti stoupá pára a rozpouští se v ranních vzduchu. Sám takovou párou jsi, vydechnutý do toho světa, chvilku se tu zjevíš a pak se rozplyneš. Větve nad tvou hlavou se jemně pokyvují, hypnotizují tě svým pohybem a ty, jelikož právě jsi v podzimních bučinách a průhledy mezi bezlistými stromy jsou daleké, vidíš, že lesy tančí v jednotném rytmu. A kdesi hluboko v tom bukovém moři teď právě zažíváš pocity sounáležitosti s neviditelnou a všeobjímající prastarou duší těchto míst . V údolí se probudil život, lidé opouští své domovy, míří v plechových krabičkách za prací. Žijí nadosah hor a přeci jsou jim tak vzdálení.

Dalo by se tak sedět hodiny, nechat kolem a skrze sebe čas i svět plynout. Ale je třeba zase se uzemnit, vrátit se do lidského světa a s vděkem se rozloučit s horami. Však se tam zase vrátíš, víš to ty, ví to ony. Volají a ty je slyšíš….

Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0004 IMG_0065 100_3731 DSC_1390 IMG_0012 DSC_0050 DSC_2324 27654627_10208275097035711_8017066978282686311_n 101_0145 IMG_0180 100B9740 DSC_2685 IMG_0120

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement