Máš-li totiž dostatek času a možnost nechat se bezcílně vést, je to úplně jiná výprava. Víc si všímáš míst, která projíždíš, odbočíš, kam tě napadne, zastavíš, kde bys ještě před chvílí nevěděl, že takové místo existuje, necháváš se překvapit, vše se řídí momentální chutí. Když máš cíl, prostě frčíš nejkratší cestou k němu a teprve tam skutečně “otevřeš oči i srdce”. Zato výprava bez cíle je plná prožitků už na cestě, která se ztrácí v neznámu a ty se po ní suneš a necháváš se jí vést.

Takto jsem za úterního pošmourného rána opouštěl domov. Jizerky? Ostrov? Skalák? Krkonoše? Vše lákalo, ale neproběhlo takové to “cvak”, že je to to pravé. A najednou odněkud z podvědomí připluly Sokoliki. Vždyť jsem o nich už víckrát přemýšlel. Sice na lezení, ale co bych se tam teď sám neprošel…

Mazal jsem si to přes Harrachov do Polska, směrem na Jelení Góru a vzpomínal, jak jsem asi v patnácti letech jel na horském kole ze Zásady do Jelení Góry pro nové brzdové páky, byly tam levnější. Zpátky cesta neutíkala, hrubý vzorek plášťů hučel na asfaltě, kolem mě frčel kamion za kamionem a pak to stoupání z podhůří až na Novosvětský průsmyk….no, bylo toho dost. Bez jídla, na jednu láhev s vodou, nějakých 110 kiláků, na kluka, co tam předtím byl jedinkrát se strejdou autem…jo, míval jsem různé nápady…

Góru jsem pochopitelně po těch letech nepoznal. Projel jsem jí jen díky navigaci, protože jsem si pamatoval, co mám zadat, tedy že Sokoliki jsou poblíž vesnice Karpniki. Jak jsem se blížil, moje oči přitáhl dvojvrchol porostlý smíšenými lesy, ze kterých vystupovaly nahodile umístěné skály. Vyjel jsem do sedla nad Karpniki na placené parkoviště, kde – pochopitelně – nikdo nebyl, ani výběrčí. Zrovna přestávalo pršel. Za cíl jsem si určil žulové skalisko na vrcholu kopce – slepenec dvou věží se širokým komínem mezi nimi. Trefit cestu nebylo složité i bez jakékoliv znalosti míst. Prostě ukázat prstem a tím směrem šlapat. Za dvacet minut už jsem se rozhlížel z vrcholového plata. Bez lezení, na sprosťáčka, jako turista po železných schůdcích. Ale proč ne? Být tu lidi, vyhnul bych se vyhlídce. Ovšem já byl v lesích zcela sám.

Výhled z vrcholu Sokoliků je impozantní. Skály mi svou polohou s dalekými rozhledy připomínají skaliska na Černostudničním hřebeni. Zvlněná krajina kam až oko dohlédne, malé vesničky roztroušené mezi loukami a lesy. Pozoroval jsem rovněž stěny skal – vynýtované cesty, na ty by mě moc neužilo, jsem rád, že toho jsou Jizerky prakticky ušetřeny. Fleky od maglajzu hyzdily jinak nádhernou žulu. Pokud sem půjdu někdy lézt, určitě najdu raději směry “po vlastním” a bez mága.

Při návratu na parkoviště mi naskočila myšlenka, abych zkusil projet polskou stranou do Adršpachu, který přeci odsud nemůže být vzdušnou čarou daleko. Prověřil jsem navigaci, ta ukazovala 53 km. Tak to se vyplatí….projížděl jsem prvně v životě místy, kde dost možná jsem byl zároveň naposledy. Vesničky, městečka, silnice dobré i špatné a prakticky celou cestu hezké výhledy na kopce a hory.

Ádr jsem zastihl tak, jak jsem předpokládal. V podstatě liduprázdný. Ono listopadové poledne deštivého dne není zrovna hoch sezona. Ani na placení parkování nedošlo. Vstup do skal jsem ale zaplatil. Dobrovolně. Kdybych byl hajzlík, nečekal bych dobré dvě minuty u okýnka, až se paní vrátí z míst, kam i králové chodili sami a pěšky.

Šlapat si to vylidněným Ádrem je zážitek. Zapnul jsem kameru, abych tu věc nevídanou zdokumentoval. Jsme-li tu třeba v březnu nebo koncem října s dětmi, sice tu moc duší nebloudí, ale tentokráte tu opravdu bylo jak po vymření. Nakonec jsem potkal jen jednoho ochranáře, se kterým jsem se domluvil, že sice u sebe nemám ČHSku a zároveň že vím, že je po sezoně, ale rád bych zašel ke Kobercům mrknout na slavnou cestu Bílá růže. Neměl s tím potíž, viděl, že vím a dost možná i tušil, že i kdyby mi to zakázal, stejně by nemohl mít jistotu, že to někde za rohem nezlomím ze stezky mezi věže.

Už jen stát pod některými liniemi vzbuzuje takřka posvátnou úctu. Pár slavných prásků jsem obešel a klobouk dolů před těmi, kdo cestu vytvořili i před těmi, kdo ji i
v současnosti přelezou. Bílá růže je cestou z roku 1968, konkrétně ze 7. července a jejími autory jsou Ladislav Šolc a Berthold Rosenberg. Tehdy to musela být veliká sláva, alespoň krátké vyprávění si můžete přečíst v knize Vysoká hra, mapující historii lezení
v Ádru.

Vrátil jsem se na stezku a klasickým směrem jsem doputoval celým okruhem zpět ke vstupu do skal. Mohl jsem to ještě stočit do Vlčí rokle nebo zamířit do Teplických skal, ale měl jsem lanxam den. Odpočinkový, pomalu plynoucí, toulavě plouživý, žádné sprinty od jednoho ke druhému a honba za co nejvíce cíli. Jen jeden cíl jsem sledoval – udržet si luxus nemít cíl.

Co nejvíce dnů s příjemnými otazníky vám přeje Tom Atom