Nevím, jak to kdo z vás má a zda svůj životní příběh členíte podle kalendáře – na roky. Já to doposud nikdy nedělal. Rok….jasně, nějaký význam má, protože vesmír má svůj řád, cyklicky opakuje děje, planety se točí, oběžnice obíhají, dny se zkracují a prodlužují, noc střídá den…. a to vše neustále dokola. Člověk si těchto dějů všiml a definoval čas. Pak někdy někdo rozhodl o našem letopočtu. Začalo se od nuly a v jistou dobu se opět může stát, že zase kdosi – nejspíš z Bruselu – cosi začne považovat za to nejdůležitější, co se v historii planety stalo a od toho okamžiku vznikne nový letopočet. Jinými slovy, vnímáme kalendář, registrujeme konec roku, ale proč bychom měli věřit, že s koncem roku jednoho a začátkem druhého se něco v našich životech mění? Krájíme si cestu životem a cokoliv se nám může stát kteréhokoliv dne. Každou změnu svého chování či uvažování můžeme odstartovat v jakoukoliv roční či denní dobu. Nic starého automaticky s koncem roku nezaniká, nic nového se samo od sebe s příchodem nového roku nestvoří. Večer usneme a ráno se – snad – probudíme, jen číslo vyjadřující letopočet se navýší. Prosté. A přesto, prvně ve svém životě, tuto myšlenku o nepodstatnosti změny kalendářního roku, popírám. Poprvé vyhlížím konec roku jako smilování a chci věřit, že všechno, co se letos událo, už by mělo dosáhnout hladiny, kdy není třeba dále testovat moje síly a postoje. Se ctí chci tento náročný rok dokončit a tak jako tak za něj poděkovat, protože pocitů, ač ne příjemných, zato velmi intenzivních, mi dopřál požehnaně.

Nemívám ve zvyku příliš se otáčet zpět, ale stejně jako se svým prvním těšením na konec roku, poprvé si i vystavím účet za odžitý rok a budu rekapitulovat. Do roku 2019 jsem rovnou vstoupil nemocí, hezky hned od prvního ledna. Za pár dní jsem si zablokoval krk takovým způsobem, že jsem chodil tři měsíce jako robot a do dneška to pořád není ono. Jedno kýchnutí, trhnutí hlavou a zase je to zpět. Ve svém věku jsem chytil neštovice, to bych velký luxus. Plány na výpravy a lezení hatilo pravidelně počasí. Prvně v životě jsem musel vzít do ruky sekeru a ukončovat trápení tvorečkům, kterým nebylo pomoci, přesto mi to činilo potíž. Co se stalo po useknutí hlavy, to mě ohromilo. Odchod duše z těla je – teď už vím – zcela hmatatelný zážitek. Před vytouženou dovolenou nás stíhaly nemoci a marodní jsme vyrazili. Na cestě se děly další a další komplikace, nebylo nám dopřáno odpočinku ani pohody, každé zvolnění přineslo dvojnásobný šok. Zvládli jsme to, jako rodinu nás to posílilo. Přijeli jsme domů a přišli jsme o dva zvířecí kamarády. Pak umřel lidský kamarád, krátce po něm blízký příbuzný. Kristýnce a Lubošovi odešel Pancho. Boje v práci, nepříjemné řešení pohřbu a posledních věcí pro člověka, který – byť ne příbuzný – už neměl na světě nikoho kromě nás, přesto jsme chtěli pro něho důstojné rozloučení, pro což ale nebyla opora v zákoně. A na závěr roku, hezky před Vánoci? Zklamání z člověka, kterému jsme věřili. To, do čeho nás uvrtal a zcela bez našeho vědomí vtáhl, bych nikomu nepřál. Najednou vám buší kdosi na dveře a chce po vás okamžitě hromadu peněz a vy vůbec nevíte, proč a za co, po nikom jste nic nechtěli, nic neobjednali ani neodebrali. A ten váš vykutálený známý se kamsi zašije a dělá, že už není a možná ani nikdy nebyl. Chodíte na policii, bojíte se o rodinu, přicházíte o klid. Hrozné chvíle – naštěstí díky zcela otevřené komunikaci čelem k “hrozícímu nepříteli” se ukázalo, že nepřítel není vaším nepřítelem a v celé té hře je stejně tak podvedeným, jako vy sami. A tak, s bolavým srdcem, se spojíte ve svém jednání proti letitému známému. Převelikou lítost cítím. Ale hlavou mi běží, co mi řekli na policii: “…nebuďte takový dobrák, máme to tu den co den a nevěřil byste, jaké svině chodí mezi námi. A často to je jako u vás: někomu věříte, je to váš kamarád a najednou zůstanete s papulou dokořán, co to provedl. Chcete to vyřešit, ale to vůbec nejde, váš kamarád se zcela promění, nepoznáváte ho, jedná jako blázen, kope kolem sebe, je schopný vám lhát do očí, zapřít vás….”.

Zkrátka moc nepříjemných a špatných věcí se událo. Ale proč to brát tak tragicky? Nemoc znamená, že jste méně v práci a více s dětmi a ženou. Neštovice v dospělosti? Skvělý test psychických sil. Nejpomaleji plynoucí dny, co jsem kdy zažil. Bloklý krk je haluz, ale jak si najednou vážíte chvil, když zrovna nebolí a vy můžete hodit batoh na záda a nebo si vylézt nějaký kvak. Poznání odcházející duše jsem zmínil, stejně tak posílení rodiny ve víru valících se obtíží na dovolené. Ztráta zvířecích kamarádů znamená příchod nových, také skvělých. Odchody blízkých lidí na věčnost? Nutí vás intenzivněji žít, víc říkal blízkým, že je máte rádi. Jednání na úřadech vám připomene, že zákon neznamená nutně spravedlnost, právo nemusí pomáhat dobrým věcem a utvrdí vás v tom, že nejvyšším zákonem pro váš šťastný život je jednání v souladu se svým svědomím a vnitřním kompasem. A že nějaký paragraf brání obyčejné spravedlnosti? No co už s tím naděláme. To se musí přijmout. Zrada známého? To je jeho selhání, ne vaše. A když máte čisté svědomí, před problémem nestrčíte hlavu do písku a jednáte napřímo, zvládnete i takovou věc. Dá vám to lekci z ostražitosti, důvěry, připomene, co a proč si hájíte a chráníte a že stav bezpečí se může kdykoliv velmi snadno překlopit do boje o přežití. A také, a to v neposlední řadě, vám něčí zrada ukáže barevnost světa. Nic není jen černé nebo bílé. Proto nezapomínejte, co dobrého jste s ním prožili, než vás podrazil. A dokažte mu odpustit. Třeba se jenom zřítil do nějaké životní propasti, ze které – ve stavu zoufalství – uměl vylézt ven jen po vašich zádech.

Co říci závěrem? Všem Vám – a sobě rovněž – přeji, ať se příští rok nemusíme těšit, až skončí. Abychom nemuseli bilancovat a sčítat jizvy na těle i na duši, aby nám zůstal jen DOBRÝ POCIT, při kterém není rozhodující, číslovka na kalendáři. Přeji Vám, ať procházíte životem se ctí a i když si někdy zoufáte, buďte si vědomi toho, že žijete – mrtví už si ani nezoufají.

A ještě něco vám přeji. Ať všechny šrámy letošního roku přikryje sníh a do toho nového vykročíte jako po bělostné, ničím neposkvrněné pláni. A stopy, které po sobě zanecháte, ať jsou přímé, radostné a vedou přesně tam, kam sami chcete.

Tom Atom