POPRVÉ S LEDOVÝMA RUKAMA

Druhá polovina listopadu utekla rychleji než voda potoků v nejstrmějších jizerskohorských roklích. Kluci si přáli, abychom spolu ještě letos něco vylezli a já si v hlavě sumíroval plány, kam bych je mohl vzít. Jenže kdykoliv se naskytlo volné odpoledne, dusila kraj těžká olověná mračna a pokud zrovna neotevřela svá stavidla, stejně se lesy a skály leskly vodou. Sychravo, nevlídno. Čas krásný na zádumčivou osamocenou toulku do nitra prokřehlých hor, ale ne na lezení s dětmi.

A potom, jako darem samotného ducha Muhu, až ten nejposlednější z listopadových dnů přinesl kombinaci modrého nebe, větrem vyfoukaných skal a také nezbytného volného času. Tedy vše se při pohledu z okna jevilo ideálně…stačilo ale vystrčit nos ze dveří a chladný vzduch nás udeřil do tváře. Podíval jsem se na kluky: „Tak nevím, hoši, jestli to bude na lezení….několik dní propršelo a teď přituhlo, na skalách bude led a i suchá místa budou pěkně studit….možná se jen projdeme…..“ Odpověď kluků jsem očekával: „ ….ale cajky pro jistotu vezmeme, že?!“ a už si balili batoh. Fanynka měla zrovna jiný program, jinak by se přidala, ale nakonec jsem byl rád, že mrazivá výprava zbyla jen na nás.

Zvolili jsme domácí terén – Černostudniční hřeben. Z ryze praktických důvodů – doma
v krbových kamnech plála buková polena, ústup do tepla tak byl nejpříhodnější. Ono to zvykání na zimu také chce svoje. První zimní výprava se jeví pomalu jako polární expedice, ale jakmile chladu trochu přivyknete, tak ve stejných podmínkách později vesele štrádujete lesem
v mikině, bez čepice a rukavic. Teď navíc nešlo jen o první mrazivou výpravu, ale o první lezení kluků po skalách, které nesálají žár jako v případě letního pískovce v Ostrově či ve Skaláku nebo alespoň nestudí jako za přívětivých jarních či podzimních dní kdesi na žulových věžích našich Jizerských hor.

Matouš se Štěpánem si už vyzkoušeli předjarní chladné a větrné lezení na Gorile a Lysých skalách, neohřáli se ani na Mechovce či Supí, ale teď si poprvé ohmatají i ledovým škraloupem porostlou žulu. Jistě že ohmatají, samozřejmě že polezeme, přestože jsem strašil „jenom“ procházkou….

I přes modré nebe bylo skutečně jedovato. Pofukoval vítr, který se zakusoval do těla dosud navyklého nadprůměrně teplému podzimu. Kluci, přestože to nesnáší, si ještě rádi nasadili pletené prsťáky a vylupovali z kaluží a zamrzlých důlků na balvanech led. Byli si vědomi, jak moc to klouže. Kudy v létě profičí jako vítr, tam nyní s opatrností nakračovali. Ostatně nešli jsme po chodníku, ale procházeli žulové kupy poblíž Kladívka a Čertovy hlavičky – tu jsme si vybrali pro lezecký výstup.

Skála doslova jela. Byl to takový „neled“ – nepatrný přeliv scelující krystaly žuly, neviditelný na první pohled, ale stačilo přiložit ruku anebo ještě lépe – podrážku a hned bylo jasno. I ta nejjednodušší cesta bude hochy bavit….a místy byl ve stěně skutečný led. Už jako tříletí hoši touto cestou i Fanynkou lezli a pamatovali si to. Na žádné úšklebky ale nedošlo. Než začali lézt, vyzkoušeli první doteky a člověk jim ani nemusel nic říkat.

Ze štandu pod sedýlkem jsem je sledoval, jak každý tím svým stylem stoupají opatrně vzhůru. Nejprve Štěpán, příměji a silověji, led neled – bafnout chyt, když drží a vytáhnout se vzhůru. Štěpik si zkusil i žábu ve spáře pod vrcholem, byť si mohl vybrat chyt o kus výše. Ale slovo „žába“ se mu tak líbí, že ji použil. A protože i pohorku intuitivně skroutil do pukliny tak, jak se na spáraře sluší a patří, budu se za chvíli učit spárařské řemeslo já od něj.

Jako druhý se vydal do cesty Maty, kterému už začínalo být v nečinnosti pod skalou zima. Matouš leze jinak, kouká, kudy si to štrádovat, aby to nestálo moc sil. Ne, nic nešidí, ale klidně si přetraverzuje kousíček dál, aby na chyt dosáhl snáz. Koukne na nohy, na ruce, přečte skálu a zase maže výš. Hmyzí pohyby rukama, píďalkovité přísuny rukou po stěně. Umí se nenadřít. Také od něj se budu mít co učit….

Jednovaječná dvojčata a každý tak jiný snad ve všem, co dělá…..velká zábava pro tátu, sledovat je. A Evča? Ta jen střídá mezi oba hochy rovnoměrně svoji oblíbenou větu: „…no jo, přesně jako tatínek….“. Jak který hoch, jak kdy a jak v čem….

Podání rukou na vrcholu skály je okamžikem, který ničím nenahradíme. Kluci a táta, v jeden okamžik na jednom mimořádném místě, plni zážitků. Ale ty klučičí ruce i ve vlněných rukavicích začínaly zábst, nastal tedy čas k rychlému sestupu a návratu domů.

A jak rozehřát zmrzlé ruce? Co třeba vánočními koledami při rozsvěcení stromku? Ono totiž tělo nejlépe zahřeje vřelé srdce a blízcí lidé kolem vás…..

S přáním poklidného adventního času bez naprosto zbytečných nervů
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0059 IMG_0025 IMG_0032 IMG_0263 DSC_1194 IMG_0119 DSC_3242 IMG_0444 IMG_0014 20170415_132421 IMG_0084 IMG_0021 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement