PROSINCOVÉ VÝLETY aneb být si pevným bodem

„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.

Proč bych se měl nervovat s dárky? Jednak je nosí Ježíšek. No a kdyby tomu tak úplně nebylo, můžu mu trochu pomoci….a protože ty svoje blízké duše znám a pozorně je vnímám celý rok, nedá mi žádnou práci vymyslet pro ně, co je potěší. Pak stačí pro dárek cíleně zaskočit – nejkratší cestou do příslušného obchodu, ničím se tam nezdržovat, rychle zaplatit a tradá. Samozřejmě takovou akci spáchat, když zrovna prší a je extra nevlídno i na krátký špacír. A když zrovna nepadají z nebe provazy studeného deště? Zmizet do lesů a hor! Je dobré vědět, že ačkoliv sněhu obecně ubývá, stejně nějaký přijde a přikryje pěšiny do míst, kam se dostanete zase až s jarem. Využít tedy možnost ještě ta duši milá místečka navštívit. Prohřát jimi srdce, potěšit oko, zhluboka se tam nadechnout a nechat k sobě stromy, skály, potoky a hlavně Ducha Místa promlouvat.

Prosincové dny jsou krátké, není čas na váhání. Proč ztrácet drahocenné minuty denního světla kdesi na křižovatce cest s neurčitým pocitem, kam se vůbec vydat? Vše musí jít jako na drátkách. Rychle se sbalit a vypadnout z domu, případně z práce a bez otálení si to švihat, kam to člověka táhne. Zrychlit i chůzi po lesních pěšinách, ale zároveň nebýt slepý k okolí. Svižnější krok vás zahřeje a dříve donese do míst, která jste si zvolili. Listí už dávno sfoukly podzimní větry ze stromů, jen pár buků kdesi v závětří udrželo měděné pokroucené lístky ve větvích. Přestože stromy usínají a listí tleje na prokřehlé zemi, jsou lesy jakoby prokysličené a prodýchané. Bezlisté koruny totiž nezpomalují proudění studeného vzduchu, do tváří se opírá chladný vítr a ruce zebou, i zvuky se nesou dále a sytěji.

Večery přichází rychle, překotně. Světlo se proměňuje před očima, stíny se prodlužují a nebe s typicky šedofialovým nádechem dodává krajině ráz zhmotněného neskutečna. A trefíte-li modrý slunečný den, bílá mraky po obloze doslova letí. Stačí se nadechnou a připadá vám, že ve vzduchu cítíte sníh. Ožijí vzpomínky na dětství, kdy sněžení přicházelo v našich krajích už s koncem října. Už jako děti jsme rozpoznali ten den, kdy začne sněžit. Nepotřebovali jsme k tomu žádné aplikace na mobilu a radarové modely. Prostě jsme byli každý den venku a proměnu proudění jsme zcela samozřejmě – bez čar a kouzel – vnímali. Jednoho dne prostě od Krkonoš nezaměnitelně studeně fouklo a bylo jasné, že za pár hodin budeme chytat sněhové vločky na jazyk. Na pár let, po které jsme pobýval ve městě či kdesi po světě, jsem vnímání takových chvil zapomněl. Jsem rád, že jsem zpět, kam patřím a vnitřní radary zase procitly.

Místo boje o zlevněný tuk na pečení či rozinky v akci jsem raději prchl do Skaláku. Na parkovišti v Sedmihorkách se nikomu nevyplatí čekat a chrastit s kasičkou, aby od vás získal desátek za zaparkované auto. Za pár chvil jste u Osudové a jejich skalních oken, nikde nikdo. V patách máte jen sojku. Zmizíte jí z očí ve skalním průchodu, schováte se za roh a potom, když to nečeká, pod ní silně tlesknete. Pak máte klid a společnost i menších ptáčků, které už sojka svým křikem nevaruje. Do oblasti Dračích skal je to pár minut chůze. Být jedním z těch ptáčků, vyletíte na všechny vrcholy a těšíte se pohledem z nich ke Kozákovu, Ještědu, Krkonoším i do nitra skalní říše….touláte se mezi pískovcovými obry, kolem nich tančí v podzimním větru stromy – strnulost a proměna v jednom pohledu, vzájemně se doplňující a dokonale k sobě ladící ( jako když vy sami zůstanete stoicky klidní uprostřed davu schvácených lidí vířících mezi obchody při black Friday )….přesně takto si Skalák zapamatovat a žít z toho, až zima přebere vládu nad krajem.

Druhý den změnit směr. Místo jihu sever, namísto pískovce žula, borovice zaměnit za buky. Z Českého ráje do Jizerek, nejmilejšího místa, duševního sanatoria, kde se generuje a koncentruje dobro světa. Dlouho už jsem nebyl v oblasti Francouzských kamenů a ve skalách pod cestou vedoucí od Hubertky k Tišině. Bylo potřeba domluvit se a udobřit s Benjamínem, se kterým jsme měli nevyřízené účty a v jehož blízkosti – jako na jediném místě v Jizerkách – necítím dobrou energii.

Trochu mi vázl krok, když jsem se kolem monumentální Kauschkovy věže k Benjamínu blížil. Vyvstaly vzpomínky na chvíle, kdy mi tu opravdu dobře nebylo, ale tentokráte se nad zdejšími skalami a lesy vznášelo jako fluidum všeprostupující dobro. Položil jsem na Benjamína ruku a skála mě nehryzla, nepopálila mě, nevtáhla mě dovnitř do svých útrob. Žádné nadpřirozeno, jen příjemný pocit z dotyku s jizerskohorskou žulou a chuť rozhlédnout se z vrcholu. S Benjamínem bylo právě uzavřeno příměří a o pár minut stvrzeno poděkováním skále u vrcholové knížky. Duši se vždycky tak nějak uleví, když se narovnají vztahy.

Od Benjamína jsem přešel na Štěpánský masiv, Věž loučení a protože zbývalo ještě pár minut času, aby se dal program spasovat s Lubošem, který zatím kdesi v údolí hluboko pode mnou venčil Pačubu, protnul jsem ještě silnici a vyšel na Napoleona, tvarově nádhernou, řez diamantem připomínající, skalku. Vždy, když ji vidím, uvědomím si její podobnost s Ametystem v Zahradní stráni.

Snad to není jedna a tatáž skála putující jizerskohorskou červí dírou….. Bylo chladno, vítr skučel mezi holými buky a díky tomu byla stěnka Napoleona dokonale vyfoukaná, tudíž nepředstavovalo žádný problém vystoupit k vrcholové knížce. Kvůli záběru jsem lezl na Napoleona dokonce dvakrát a stejně jsem celý výstup – byť kratičký – souvisle nenatočil. Skomírající baterie kamerky v kombinaci s ledovým vzduchem neudržela kameru zapnutou déle než 10 vteřin. Ono ale stejně nejde záběry, jediné, co je důležité, je pocit. Osobně se divím, že vůbec někdo moje videa sleduje. Dívám-li se na ně já, má to smysl – všechny pocity se mi vybaví, ale pro druhého člověka? Snad to není ztráta času jak v tom předvánočním obchoďáku…..

S přáním klidu v duši i ve víru všeobecného šílenství. Splyňte raději s lesy než s krysí armádou upachtěných tlustomyší rabujících obchody – buďte sami sobě pevným bodem….
Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0055 DSC_0010 IMG_0099 100_1982 IMG_0074 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 102_2569 IMG_0239 IMG_0055 IMG_0023 IMG_0014 101_9324 IMG_0083

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement