Tak se sbalíme, přibereme jednu vrstvu oblečení do batohu navíc, přihodíme termosku s horkým čajem nebo kávou ( a pro dospělé někdy i pivo, které v plechovce získá vlivem mrazu podobu skupenství pevného ), vyhrabeme návleky na boty a rukavice, oškrábeme námrazu z čelního skla a vyrazíme za sněhem. Přidají-li se děti, je třeba pamatovat kromě svačiny i na ježdíky a boby, všichni se rádi svezou, i dospělí. Je to ironie, „vyrážet za sněhem“ – tedy ironie pro mě, rodáka ze Zásady, který celé dětství zažíval zimy se sněhovou pokrývkou ležící souvisle až pět měsíců a domem zapadaným jak v Karafiátových Broučcích. I příroda má svá tajemství…

Vydám-li se do hor sám, případně s Lubošem nebo jiným parťákem, škaredé počasí vítám. Nedokážu vysvětlit, proč. Ale tuším to. Mám rád, když lesy a hory mají svou tichou až temnou atmosféru, která podněcuje fantazii, násobí pocit opuštěnosti a izolovanosti místa od civilizace. Luboš, napůl balkánský Argentinec s africko-mongolskou krví a tureckým myšlením, moje nadšení pro nepřízeň počasí nesdílí, ovšem je ochoten se přivléci a přidat se. Stejně by musel na procházku se psy. Auty v posledních letech obsypaná místa na okrajích bučin jsou prázdná. Jaká proměna oproti prosluněným dnům s parkovišti plnými AA-ček.

Na Tři krále rovněž nebyla předpověď počasí nejpříznivější, rozuměj nebylo hlášeno slunečné počasí. Tím víc mě to do žulové bukoříše táhlo. Silnice přes Souš a Smědavu je zavřená, musel jsem tedy z naší jižní jizerskohorské výspy na sever přes sousední Krkonoše. V Novosvětském průsmyku parkovalo snad milion aut a další souvislá kolona řízená policí se šinula proti mně celou cestu až do Poreby. Nabral jsem tak ztrátu, která ale tradičně nevadí. Luboš má své rituály, které se rovněž řadí mezi drobná tajemství, a tak jsme se vykodrcali do hor až před jedenáctou.

Každý správný lezec se začátkem roku vydává za Horezdary. My, jelikož správní lezci nejsme, jsme se vydali prostě tak nějak do prudkých strání pozdravit oblíbená místa: skálu Gregor pojmenovanou po někdejším Lubošově psu a pak výš do Malého Štolpichu, obhlédnou situaci na skalkách, které zhruba před dvěma lety Luboš na krátký čas opatřil vrcholovými knížkami. Lano jsme s sebou měli, dokonce i sedák pro případ, že bychom došli až k Morionu, ale na lezečky jsme se jednoduše vyprdli s vědomím, že o to pravé lezení vůbec nejde.

Gregor stojí tam, kde doposud stál, to žádným tajemstvím není. Na jeho vrchol jsme z náhora s Lubošem vystoupili, do knížky se zapsali a jakousi záhadou jsme nesjeli po uklouzané stěně dolů ke kořenům okolních buků.

Kousek nad Gregorem, ukryta ve změti balvanů, je jistá žulová krasavice, kdysi Lubošem pojmenovaná a vrcholovou knížkou opatřená. Ona skalka ze záhadných důvodů opět na svém temeni schránku s vrcholovou knížku má. Kdo ji tam vrátil, když ji Luboš po dohodě s Jirkou Huškem odstranil? Hory, jak už víme, mají svá tajemství. Vylezli nebo spíše přepadli jsme na nevelký vrcholový hrot a docela se u toho zasmáli. Luboš zafixoval dvojitě lano mezi vrcholem a okolním terénem, aby mohl bezpečně vystoupit ke knížce, ovšem aby tak mohl učinit, musel jsem já nejprve na vrchol po klouzajících kamenech vylézt. Samozřejmě, že já…prostě mě do toho vyslal. A to je další z tajemství, proč zachovává schéma, kdy jedním šmahem vyšle kamaráda do boje, zatímco jej na nebezpečné cestě častuje připomínkami o opatrnosti a nezastupitelné úloze otce v rodině.

Prošli jsme skalní Bránou pekel do jiné dimenze, kde atomy mají velikost solidního boulderu….ale o tom až za chvíli. Čekala na nás pohozená španělská přilbice zkamenělá uprostřed strží Malého Štolpichu – Morion. Za pomoci spáry mezi žulovým tělem skály a sousedním bukem jsme pololezecky vystoupili na vrchol a zjistili, že tu opět bylo za rok dobrých dvěstě lidí, což je také zvláštním tajemstvím hor, proč tato skalka tolik lidí láká.

Při sestupu do údolí došlo na zmíněnou Atomovou záhadu. Je tajemstvím, kdo ze skalky Atom schránku s knížkou odstranil. Mimochodem ale jsem za to velmi rád. Jméno Atom totiž v některých lidech evokovalo pocit, že je to můj projekt, který jsem si v rámci nabubřelého ega pojmenoval podle sebe. Není tomu tak. Osobně se vyhýbám tvorbě nových cest i jen podílu na nich a už vůbec bych žádnou cestu, natož skálu, nepojmenoval podle sebe nebo své přezdívky. Jestli mám nějakou formu ega, potom jím je snaha pohybovat se a „žít horami“ bez jakékoliv viditelné a hmatatelné stopy. Ctím neposkvrněnost přírody a když už jí nelze vlivem dnešní pokročilé civilizace dosáhnout, potom alespoň k ničemu takovému sám nepřispívat. Dost na tom, že aktuální situaci „mapuji“ kamerou. Tak či tak, schránka z Atoma je pryč, jen tyčka po ní zůstala, snad jako hromosvod. Kdo je oním čističem, také patří mezi drobná a z mého pohledu zároveň nepodstatná tajemství Jizerek.

Pak už jsme klesali zpět k Ferdinandov. Jestli naše tříkrálová výpravy přinesla nějaké otázky, potom jsme se ještě na loukách nad Hejnicemi smířili s tím, že odpovědi se asi nedozvíme a vlastně nám to vůbec nevadí. Vám se snad líbí svět, ve kterém je vše vysvětleno a můžete si to vygooglovat?

S přáním spousty možností pro setkání s tajemstvím…

Tom Atom