ULOVENÝ DRON a LEDNOVÉ LIDUPRÁZDNO

Není to tak dlouho, co jsem seděl u youtube nad videi se záběry hor z dronů. Je to krása. Všichni, kdo se škrábeme na vrcholky skal za výhledy, jenž patří jinak jenom ptákům ( a místy – dle hovínek na vrcholových platech skal – i kunám skalním ), známe ten okamžik, kdy se srdce skoro zastaví radostí nad pohledy, které jsou z přítmí lesa nemyslitelné. Pro mě osobně je to nejhlavnější důvod lezení. Ovšem záběry z dronu přidají další rozměr….přiblížení nad koruny buků ke skále, přelet nad vrcholem, na který právě dolézají – v dobrém smyslu slova – pošetilí lidští podivíni…. nebo stoupání dronu podél stěny vzhůru. Vizuálně dokonalé. ALE…

…dron opatřený kamerou…no, je to taková věc, která je mi příjemná svými záběry, ale protivná vrčením. Kdyby všichni, kterým se záběry z dronu líbí, dronem disponovali, bzučí to nad hlavou tak, že by nejprodávanějším artiklem světa byly špunty do uší pro lidi i lesní zvěř. Druhým důvodem, proč si dron nepořídím, je nechuť tahat s sebou do přírody další cajk, který by mě okrádal o skutečný prožitek v reálném čase – i kamera či foťák rozptylují. Dron navíc nestrčím do kapsy u kalhot. Posledním můj důvod k nepořízení dronu je ryze praktický, finanční. Jedním nepovedeným manévrem v náročném terénu pohřbít dron za X tisíc by mohlo znamenat, že jsem vydělával jak Kunta Kinte do roztrhání těla na něco ultrakřehkého, co se jednou vteřinou proměnilo na šrot a byl v práci zbytečně, na úkor možnosti více a častěji se toulat po lesích.

V diskuzi pod jedním takovým krásným dronovieem jsem napsal, že třeba ochočím nějakého ptáka – káně, krkavce nebo – vzhledem ke stálému zmenšování kamer – jednoho ze strakapoudů, kteří k nám chodí na krmítko. Netušil jsem, že za pár dní budu držet jednoho strakapouda v ruce. Lépe řečeno, že ho na poslední chvíli seberu kočce, která si s ním už pohrávala jako s myší a kdyby opeřený a značně pocuchaný fešák nedisponoval tak ostrým s hbitým zobákem, už by nejspíš putovat kočičím trávícím traktem. Kočka zuřila, sekala po mně drápem, vyrušil jsem ji v loveckém transu. Strakapoud vděk za záchranu neprojevoval. Bral to tak, že se jen změnila forma nebezpečí. Štípal mě a kloval, že kdyby mě tato situace zastihla v horší náladě, vrátil bych ho kočce na hraní. Zvítězila ale chuť strakapouda zachránit. Zrovna jsme likvidovali vánoční stromek, všude se válela spousta krabic, podlaha byla plná jehličí a nás v tom všem brajglu čekala záchranná mise.

Omlouvám se tedy přírodě a smrti za to, že jsem vstoupil na jejich výsostné území – do jejich tichého řádu – a ovlivnil záchranou opeřence nepatrně běh dějin ( možná jde i o více než nepatrné ovlivnění, kdo ví….třeba nějaký nový Hitler pojede kolem Zásady na kole a náš zachráněný strakapoud se mu při nepozorném letu trefí ostrým zobákem do oka, čímž způsobí pád „Hitlera“ s následkem smrti a svět bude spasen. Nebo to nebude nový Hitler, ale potenciální vynálezce léku na rakovinu či budoucí mesiáš a naopak jsem záchranou fógla „posral“ naděje milionů lidí ). Že je to s tou strakapoudí havárií blbost? Není, i ptáci havarují. Předloni jsme sebrali u podezdívky domu jiného strakapouda. Narazil v letu do okna a zlomil si vaz poté, co hodoval na již fermentujících třešních na stromě a pak, v alkoholickém rauši, havaroval. Jo, pod vlivem se nelítá….

Ale zpět. Kočkou uloveného a mnou zachráněného zuřícího ptáka jsem přinesl domů. Děti nedbaly klovanců a škrábanců od drápů a postupně strakapouda zklidnily ve svých dlaních. Překvapivě, ale přece. A potom, protože ptáček byl orvaný a zraněný a veškeré venkovní pokusy o jeho let byly marné ( při posledním vypuštění, kdy padl jako kámen na zasněženou zahradu, se na něj opět vrhla kočka a jen tak tak jsem ho ubránil ), jsme zorganizovali záchrannou operaci – cestu do liberecké Archy. Rychlý telefonát, domluva a už se jelo. Strakapoud cestu přežil dobře, spokojeně se držel na prstě Fanynky nebo hřál v dlaních kluků. Ani pustit se nechtěl, když došlo na předání.

Milý strakapoud byl shledán zraněným tak, že vypuštění do přírody by se rovnalo jisté smrti. Pár dní si pobude ve zvířecím špitálu liberecké Archy a jestli vše zvládne, vyrazí zase zpět klovat do napadených stromů namísto lidských prstů. Ještě jsme se také s dětmi stavili v oddělení psího útulku, a to vám byla smutná podívaná. O pejsky je postaráno, co se fyzické stránky týká, ale stejně se nad nimi srdce usedá, dětem jich bylo nesmírně líto. Nezbývá než si přát, ale zvířata, která patří do volné přírody, tam mohla žít a ta, která touží být s lidmi, aby měla svého věrného a hodného páníčka nablízku.

O nějaký ten den později už jsem se sám toulal lehce namrzlým Kopřivníkem a Stržákem. Výstup na Gorilu je snadný i za předpokladu, že žula díky skoro neviditelné ledové krustě klouže víc než zdrávo. Ještě snazší je Morčoun, ani Skalní brána nepředstavuje žádnou obtíž. Zato Sněhulák, relativně snadný výstupem – stačí udržet chviličku balanc – je tuplem nepříjemný při sestupu. Ani on ale neřešitelný není. Horezdar jsem sebral až na Dolní Lysé, ovšem myslím, že jsem prvním letošním návštěvníkem nebyl, spíš ti dosavadní neví, kde je ukryta schránka s vrcholovkou. S chutí jsem vyhledal zápis svůj a synů z loňského časného jara. Potom, ve větru, který mnou cloumal, už jsem zatoužil po teplém čaji ve vyhřáté místnosti, a tak jsem se vydal k domovu. Vůbec nevadilo, že žádný mimořádný počin jsem si nepřipsal, za ním jsem ani ho Jizerek nepřišel. Naopak jsem zamířil do lesů a hor pro to jejich přirozené kromobyčejno ( ruku na srdce, hraničící se zázrakem ).

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0054 IMG_0050 DSC_2573 IMG_0035 DSCN3852 fran. capka (28) IMG_0032 SAM_1173 IMG_0068 IMG_0093 IMG_0030 IMG_0088 IMG_0001

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement