VZPOMÍNKA NA BABÍ LÉTO V JIZERKÁCH

Moc se mi nechce rozepisovat…strašně mě bolí ukazováček a malíček na levé ruce, palec na pravé, mám asi třísku v dlani….ne, kecám, prostě pošetřím slova a obrazem se vrátím ke dvěma výpravám do shodné oblasti – ke Hlídačům Koutu – které se uskutečnily koncem loňského září. Byla to dvě odpoledne v horách, obě zcela jiná, která jsem si chtěl nechat běžet hlavou ve formě vzpomínek nepřetvořených do galerie fotografií či videa. Obě toulky jsem zmínil ve článku Jizerkám co jejich jest. Nazrál čas vměstnat je do videa. Ne že by to bylo nutné, vlastně jen vyhovím dětem, které si to přály….Kdo tedy máte zájem vrátit se v čase o necelé čtyři měsíce zpět, máte příležitost….

První z výprav jsem pojal jako čistě svoji – luxus osobního volného času, kdy se duše nohama nesená ( nebo je tomu naopak ? ) může rozeběhnou po lesnatých svazích vzhůru do hor. Na vše je ti dáno zdánlivě nekonečně času. Můžeš hladit šedé kmeny buků, dotýkat se drsné žuly balvanů a skal, s radostí si vybírat ty nejkrásnější hříbky a v leže pozorovat černožluté mloky na mechových polštářích. Chceš se rozhlédnout z vrcholů věží, věžiček a skalních kup? Vylezeš si na ně a posedíš nad lesy a pod oblohou tak dlouho, jak se ti to líbí. Neřešíš hlad ani žízeň, jsi tu, úplně nalehko. Sám. Nic tě netíží – batoh na zádech ani starosti v hlavě. Vzácné chvíle. Teprve když sedáš zase ve stínu tmavnoucího údolí do auta, intenzivně pocítíš, že ač ti tu bylo samotnému báječně, k naprostému štěstí ti chytí dopřát podobný zážitek svým blízkým.

Za dva dny jsem vyrazil do hor znovu, tentokráte s dětmi. Přál jsem si, aby stále bylo v lesích tolik hřibů a ve štěrbinách ukrytých mloků, jako jsem zažil sám. Přeci jen jsem prcky navnadil. Bylo nám přáno, díky za to! A to ještě čekalo děti jedno překvapení. Trampové snad prominou to pojmenování i naši návštěvu, ale došli jsme až do PRAVÉ LOUPEŽNICKÉ JESKYNĚ. Dětská fantazie je zhmotněné kouzlo, co do hor sklouzlo. Stačí ji malinko podnítit a pak už jen poslouchat a postupně se nechat vtáhnout do světa, který nezná nemožné, dát se prozářit čistou dětskou energií a pohltit světem vousatých lapků nocujících při plápolajícím ohni ve skalách, kam četníci těžko můžou, protože se bojí nastražených pastí a hlídek v korunách stromů, dorozumívajících se vlčím vytím či sovím houkáním. Ruka zákona se bojí i čar a kouzel loupežnických žen, amuletů rozvěšených po větvích buků. Jednoho takového kouzla se děti dotkly a spustil se déšť….a tak jsme zapálili oheň a dlouze fantazírovali při pohledu do mihotajících se plamenů. Déšť střídavě ustával a zase nabíral na síle, stromy chvílemi vrzaly a skřípaly ve větru, iluze tejemného skalního útočiště, nedobytného a svrchovaně bezpečného, byla dokonalá. Naštěstí déšť ustal dříve, než padl na hory soumrak….to by maminka měla starost…cestou zpět jsme se přátelili s mloky a košík na houby se plnil kapitálními kusy. V Hejnicích jsme se potom ještě stavili podívat se na štěně. Prostě den, jakých by mělo být alespoň pět do měsíce, když už ne do týdne.

A že by to chtělo na závěr nějakou pointu? Ale ne. Proč? Za sebe jsem vděčný, že jsem obě dvě taková zářijová odpoledne prožil, speciálně že jsem mohl být na chvíli vtažen do dětského světa, pro což jsem na výpravě vytvořil podmínky. Jestli i děti budou jednou vzpomínat? Kdo ví…. To už bude na nich, ale zažít praskající oheň ve skalní sluji kdesi v horském lese, to je něco, co má potenciál zanechat otisk v srdci.

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100_3658 101B0050 IMG_0235 Obraz0407 DSC_0007 IMG_0078 IMG_0160 108_9654 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 108_9508 IMG_0077 108_9494 IMG_0054

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement