JIZERSKOHORSKÁ RAKEV

Mít tak jednou ze své rakve výhled jako z Rakve jizerskohorské, té žulové, ve svazích Malého Štolpichu! To by bylo spočinutí! Ne, nechystám se umírat, ale jak už jsem tu zmiňoval staré moudro, je dobré být si své smrtelnosti vědom. Nutí vás to mít své záležitosti v pořádku a zároveň pohání k tomu, abyste prožívali to, co si přejete stihnout prožít. Potom ani zdánlivě nepříznivé počasí není důvodem k tomu, abyste zůstali zalezlí doma. Chcete do hor? Tak běžte! Za deště a sychravých dní jsou také krásné, jen jinak. A když na kraj padne bílá peřina, to už vůbec nejde ignorovat neslyšné – a o to vemlouvavější – volání Jizerskohorského duševního sanatoria.

Ve středu jsem se autem doslova přehrabal přes Harrachov a Polsko de Hejnic, abych se alespoň chvíli ztratit v lesích severních svahů hor. Zkusil jsem ťuknout Luboše, jestli se nepřidá. Spoléhal jsem na to, že čerstvý sníh a místy se ukazující pruhy modrého nebe by ho spolu s nutností vyvenčit psy mohli vypudit ven z jeho doupěte. A povedlo se.

S vědomím toho, že deštěm nasáklé skály, které nejprve vlivem ochlazení získaly ledovou glazuru a na tu později padl sníh, nejsou nejpřívětivější pro lezení, pojali jsme to jako zimní procházku. I tak se ale naše kroky rozdělily v zatáčce u vodopádu. Luboš to stočil přes lávku na druhou stranu potoka a scházel zpět domů s tím, že už to stačí. Já pokračoval směrem k Rakvi….tedy pokud Rakev Rakví je… Zdroje hovoří různě – jedna a tatáž skála je někdy považována za Rakev, jindy za Muhlstein. Já si vybral, že se budu řídit horolezeckým průvodcem Jizerských hor ( na titulní straně Kozlí jehla ) a za Rakev považuji právě tuto skálu těsně nad turistickou cestou vedoucí Malým Štolpichem. Klidně se můžu plést, je mi to zcela volné.

Stoupání po pěšině, byť prudké, ubíhalo velmi dobře. Šel jsem doslova ve stopách mně neznámého člověka, který tudy, jako první a jediný po napadnutí sněhu, přede mnou prošel. Jeho stopy jsem opustil a zmizel mezi stromy pod údolní stěnou Rakve. Obešel jsem z levé strany žulovou věž a sněhem se vyhrabal k nástupu do normálky. V květnu jsme tu byli s Lubošem, Yokinou a nebožtíkem Panchem…to bylo podstatně tepleji – teď jsem poprvé zalitoval, že jsem šel až tak nalehko, že jsem si nevzal ani rukavice. V hlavě jsem si porovnával vzpomínky na jarní zeleň se současným zimním chladným šedobílem. Tak nějak mi to připomínalo přepíná lidské psychiky z pohody do deprese – ač to tedy sám neznám.

Podmínky velely vyhoupnout a nasoukat se do komínku, protože stěnka byla zapadaná sněhem a kde jsem jej zkusil odhrabat, tam jsem narazil na led. Nástup do komína usnadňuje solidní stup, bezpečně použitelný i při zimním lezení v botách ne zrovna stvořených pro precizní vnímání povrchu skály. V komínku je těsno, ale bezpečno a po pár tempech jsem stál na úzkém balvanu vklíněném mezi vrcholy. Tam to smekalo ostošest, sněhová čepice na zaledované skále vyžadovala opatrnost v každém pohybu při dolézání na levou i pravou stranu členitého temene skály, kam jsem si postupně vyšel. Průlet skrz puklinu a vnitřním komínem na zem by nebyl nejpříjemnějším zážitkem. Nejspíš by se Rakev rakví stala a poměrně dlouho by trvalo, než by se moje kosti našly. Zřejmě by to byl výjev velmi podobný jedné z grafik Alexe Berana – malíře, jehož jedním ze stěžejních témat byly Jizerské hory.

V okamžiku, kdy jsem se sněhem vyhrabal na levý vrchol, rozzářilo se nad Hejnicemi slunce. To asi Luboš se psy dorazil do údolí a tam to projasnil svou černočernou kůží nebo se rozzářil při shledání s Kristýnkou….nebo spíš se mi dostalo odměny za mou cestu do hor. Vzpomínal jsem, jak jsme se tu minule hřáli na sluníčku, zatímco teď jsem si dýchal do dlaní. O zvyku na chlad se letos mluvit nedá, zima se zatím moc neukázala.

Pod drobným převisem skály jsem po sestupu sledoval rampouchy, některé z nich, vlivem větru, narostlé šikmým směrem. Při obcházení skály jsem se definitivně rozhodl, že k Vilémovce, původně uvažované, nezamířím. Pod sněhem klouzalo mokré listí, místy to čvachtalo a nebylo třeba podnikat výpravu, který by byla více bojem než radostí. Odnášel jsem si krásný zážitek z Rakve – což zní docela podivně – a v nejlepším jsem přestal. Stejně mě ještě čekal skoro hodinový špacír do Gaudího rezidence v Hejnicích. Tam mi Gaudí Luboš uvařil kávu černější než černou a vydal se nakupovat šminky a hadříky do Liberce do obchoďáku……

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_0017 100_1097 IMG_0018 100_0166 IMG_0114 IMG_0057 SAM_1314 IMG_0022 IMG_0010 DSC_2480 108_9501 IMG_0011 100_2091

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement