ZA KAMARÁDEM ZE SKAL aneb MÍT BLÁTO JEN NA BOTÁCH

Konec ledna přivál mrazivý vzduch a na pár desítek hodin se mohlo zdát, že paní Zima se ujme vlády nad naším krajem. Cesta do práce připomínala projížďku pohádkovou krajinou. Bylo to ovšem jen krátké připomenutí toho, jak to má v zimních měsících
v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách vypadat. Překulilo se pár desítek hodin a já musel přehodnocovat plány, kam vyrazit. Místo zasněžených hor tak padla volba na slibovanou návštěvu místa, které v sobě nese otisk těžkých chvil a ponurá nálada únorového lesa nasyceného vlhkostí jen umocní pocity, které tu vnímavý člověk – v našem případě zvědavá dětská dušička – může prožít.

Smítkova jeskyně! Moje děti znají ten příběh. Že jsou na to malé? Nejsou. Malý človíček není blbec. Je jen krapánek menší než vy, možná ještě nepobral tolik rozumu – myšleno vědomostí – ale srdcem, empatií, silou prožitku i pochopením ( ne tím pokrouceným rozumovým, ale skutečným hlubokým ) vás může klidně převýšit. Vícekrát jsme si výpravu do Smítkovy jeskyně slíbili, myslel jsem si, že tam vyrazíme se všemi dětmi naráz, ale první únorový den nabídl možnost společné toulky jen s jednou mojí ratolestí – s Matoušem. Proč to nevyužít? Ze zkušenosti vím, že výprava pouze s jedním z dětí přináší úplně jiný prožitek. Má-li vás dítko jen samo pro sebe, úplně se na vás napojí a vidíte na něm, že ačkoliv mu jinak obvyklé dělení se sourozenci o pozornost rodičů nevadí, neboť je pro něj samozřejmé, ohromně si tu vzácnou možnost mít tátu nebo mámu jen a jen pro sebe, užívá. Občas proto není vůbec špatné vyrazit na výlet jenom s jednou dětskou duší.

Až v autě se Matoušek dozvěděl, kam míříme. Zajásal nadšením a já překvapeně poslouchal, jak moc mu příběh o Joskovi, který jsme si spolu vyprávěli při jedné výpravě do Skaláku, utkvěl v paměti. Těch detailů, co se mu vybavilo! Moje žena mě občas mírně napomene nebo spíše jen upozorní, že s dětmi probírám věci, na které mají čas. S tím zdvořile nesouhlasím. Mám k tomu vícero důvodů. PRVNÍM z nich je ten, že sám jsem – tak trochu a bohužel jen trochu – zůstal dítětem. Tudíž umím si vzpomenout, jaké příběhy mě bavily, když jsem byl ve věku mým dětí. Byl jsem fascinován smrtí. Ne morbidně, ale plně jsem si uvědomoval její nezvratnost, možná se na tom podepsala i skutečnost, že jsem jako malý přišel o tátu. Oslovovaly mě osudy lidí, kteří za svoji pravdu, čest, zemi ( jak kdo ), položili život. Už jako malého mě více bavil Jan Hus než kocour Mikeš, mezi knížkami po tátovi jsem našel a už na prvním stupni ZŠ přečetl knížky Atentát na Reinharda Heidricha, Bomba pro Heidricha, Martova pole….a mimo jiné došlo i na Kamaráda ze skal. Velmi brzy jsem viděl filmy jako Vyšší princip
( pamatuji, jak moc dlouho mi běžel hlavou ) nebo Klíč. Myslím, že tehdejší čistou dětskou otevřenou myslí jsem ty příběhy dokázal prožít mnohem lépe, než by se mi to povedlo dnes.

DRUHÝ a snad ještě podstatnější důvod, proč si takové věci mezi tátou a dětmi říci je ten, že nemůžu blahosklonně věřit, že na cokoliv důležitého máme čas. Copak sami víme, kolik času nám zbývá? Kolik by mi toho asi řekl táta, kdyby žil a já vyrůstal po jeho boku? Jenže neměli jsme tu možnost….já ji pro své děti mám a chci ji zodpovědně využít.

TŘETÍ důvod je politický. A já se nechci na toto téma rozepisovat, protože KAGOT je blogem o horách a skalách. Tedy jen okrajově, co tím myslím…poslední dobou vnímám, jak moc článků na různých internetových adresách nenápadně a pomalu, plíživě a zákeřně, přepisuje dějiny. Kdybych si za každý článek o hodném nacistovi, polepšeném fašistovi, hrdinovi z wehrmachu či chrabrém bachaři z koncentráku udělal zářez na futrech, měl bych už doma místo zárubní třísky. Přitom druhá světová válka je neoddiskutovatelný fakt stejně jako koncentrační tábory, holokaust, okupace ČR, ….. nějak to ustupuje do pozadí a mnohem víc se vytahují informace o brutalitě Čechů při odsunu Němců, jako by si to bylo rovno…jenže není. Ona je příčina a následek – bez okupace by nebylo odsunu. Válka je zlá, moc zlá a zlo plodí zlo. A zároveň je válka nespravedlivá k jednotlivcům. Jistě byli i stateční Němci a zbabělí Češi. Ale překlápění dějin, jejich přebarvování, to vše vede jen k deformaci a ztrátě paměti a jak víme z vícero dějinných událostí, kdo se nepoučil a zapomněl, je odsouzen prožít to znovu. Ne jednotlivec osobně, ale jeho národ. Ironií osudu v tomto nejvíce zla páchají ti, kdož jsou přesvědčeni, že činí dobro, ovšem nejsou schopni či ochotni zasadit si vše do souvislostí…no nic, dost o tom…

S Matouškem jsme vlhkým temným lesem procházeli podél Kapelníka ke Sfinze, stočili zraky ke Zlaté vyhlídce, na kterou jsme lezli v červenci minulého roku a postupně jsme vystoupali do míst, kde je třeba zmizet mezi sevřené pískovcové stěny. Cestou jsme řešili, kde asi Joska pil a nabíral vodu, jak rozdílně se musel cítit za dnů slunečných a teplých a těch sychravých, chladných, deštivých a větrných. Jak jen těžko mohl rozdělat oheň aby nebyl zpozorován a jak se takový život dá vydržet pár dní, ale s přibývajícím časem je stále těžší a těžší. A což teprve když se člověk dá do nemoci. Matouš příběh plně prožíval a jeho praktické poznámky mě jen utvrzovaly v tom, že na Kamaráda ze skal není brzy. Někdy jeden jediný okamžik, pohyb či gesto, řekne mnohem více, než tisíc slov. Nevím, jak bych se zachoval na stejném místě já v Matoušově věku…… ale jeho tiché, takřka posvátné sledování Joskovy podobizny vytesané ve skále, opatrné přiblížení a pohlazení dětskou rukou po kamenné tváři, mi přivodilo husí kůži a teplo na srdci zároveň…..pár z těch vteřin, pro které se skutečně vyplatí žít….

Pokračovali jsme v prohlídce místa, hodnotili, odkud a kam měl Joska výhled, z jakého místa mohl sám pozorovat, aniž by byl zpozorován a naopak, kde by se vystavoval nebezpečí vyzrazení. Také odkud asi skokem prchl. Místo k nám nebývale silně promlouvalo a téma Josky rezonovalo mezi mnou a Matoušem i po příkrém sestupu zpět na stezku a celou cestu k autu i následně domů.

Zopakovali jsme si naši mantru, aby se vždycky řídil svým rozumem, citem a srdcem….a potom zůstane jenom u bláta na botách, nikoliv v hlavě nebo v kalhotách. Ono to bláto na podrážkách znamená, že jste sami kus světa prošli, vše si vlastníma rukama osahali, očima prohlédli, srdcem procítili. Pak si utřídíte názor, který má skutečnou cenu, zcela opačnou od mozkovny vyhnojené propagandou médií. Je dobré znát staré příběhy, tím více, čím víc se týkají vašeho kraje a lidí, kteří v něm žili. A jsou události, na které se nesmí zapomenout.

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

z5 IMG_0034 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 108_9507 DSC_2568 (2) 20170409_145454 IMG_0260 VIRB Picture 10032014128 IMG_0118 DSC_2358 IMG_0068 DSC_1098

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement