ÚNOROVÁ ZMIZENÍ aneb JIZERSKOHORSKÉ SOCKY

Únor….je nošením dříví do lesa připomínat, jak mrazivé bývaly únory za mého dětství. Meluzína hnala sníh do očí, bílá tma vířila v burácejícím vichru. Teplota klesala hluboko pod nulu. Maminka nám mazala zip na poděděných východoněmeckých botách indulonou, abychom zamrzlé zdrhovadlo se sestrou ve škole rozepli. Šálu přes pusu a mazej…. Na vleku to svištělo ostošest, vlekaři nás naháněli, abychom neprovozovali něco, čemu se říká dnes freeride. Zkrátka švihli jsme to na lyžích do lesa a tam to pálili mezi stromy a skalami, přes zamrzlé potoky a zasněžená žulová balvanitá moře, dolů na louku za nástupní stanicí vleku. Kupodivu se tu nikdo nezabil, ovšem z dnešního hlediska dospělého jedince vím, že andělé strážní drželi pohotovost a koruny buků jich musely být plné. Nejspíš se skrývali i pod větvemi smrků svěšenými tíhou sněhu k zemi.

Dnešní únor? Nenaříkám. Je jenom jiný. A nikde není dáno, že se ke své mrazivosti zase nevrátí. Teď nám ale nabízí možnosti, za které bychom jako děti byli vděční. Mám totiž
v živé paměti, jak jsme „záviděli“ lidem od Železného Brodu dál k Českému ráji, že už mají zeleno, zatímco bílá zóna sněhu a ledu, počínající zhruba sto výškových metrů pod Zásadou a šplhající k Černostudničnímu hřebeni, dýchala chladem do poloviny dubna. No a dokud byly bílé Krkonoše, což bývaly běžně i po polovině května, stále byla cítit ve vzduchu zima.

Buď jak buď, nemám ambice poroučet počasí, od toho tu bývali – a dnes opět jsou – jiní. Místo vzdychání je lepší sáhnout si pro to, co současné podmínky nabízí.
S Matýskem jsem – jak ti, co Kagota sledují ví – navštívil za prvního únorového dne Smítkovu jeskyni ve Skaláku, s Lubošem jsme prošli zasněženým Malým Štolpichem.
A únorová zmizení do hor, lesů a skal pokračovala.
Evička ve dnech, kdy jsme neměl tolik volna, kolik bych si přál, brala děti na běžky do okolí Rejdic. Já s nimi nebyl ani jednou. Důvodem je moje skleróza. Kamsi jsem asi před deseti lety založil běžky a dodnes nevím kam. Jen hůlky mi zůstaly. A boty. A vlastně i mírná neláska k této formě pohybu, které jsem nikdy nedokázal přijít úplně na chuť.

Deštivé dny nás vytáhly k vodopádu. Nabalil jsem děti, navlék jsem se do svých odrbaných „lesních“ hadrů a už jsme si to mazali k Harrachovu. Těch lidí! Zaparkoval jsem na snad posledním volném místě. Za veselého poskakování dětí jsme šlapali vzhůru od parkoviště k odbočce do Lišší stezky. Míjeli jsme spoustu pěších i běžkařů, sem tam nějakého fešáčka na sněžném skůtru. Nic nám nechybělo, děti se klouzaly po ledových plotnách a postupně jsme nastoupali až k vodopádu a výš – z pohledu proudící Mumlavy po levém břehu – na plato nad zlomem. Z protějšího břehu nás zvědavě pozorovaly děti křečovitě držené svými rodiči, tu za kapuci, tu za ruku, tu za bundu…Fanynka se Štěpikem a Matym posílali ledové lodě po proudu a sledovali jejich propad do hlubin vodopádu. Prožívali svoje soukromé štěstí. Hlídal jsem je, ale tak, že to ani nemohli zaznamenat. Však vědí, co led i řeka umí a těch výprav, na kterých už vyzkoušeli kdeco, zažili nespočet. Nikdo je nezastavuje, dokud opravdu nemusí, vše je vysvětleno a máloco zakázáno. A umazání ani díry na oblečení se neřeší, když se to přihodí při radovánkách v přírodě.

Dítko na protějším břehu toužebně zvedlo oči ke svým rodičům, kteří měli sami potíž sejít značenou cestou. Jak rád by se chlapeček přidal k našim dětem a poslal si ledový koráb klokotající řekou. Odpověď tatínka, byla skvostná, ani mumlající Mumlava mi nezabránila ji slyšet: „…prosimtě, nějaký socky, koukni na ně! Bůh ví, co sou zač…..“. To mě přimělo, abych si tu rodinku na druhém břehu řeky – i životní filozofie – lépe prohlédl. Jo, olepení byli opravdu hezky, od bot po čepice. Ale dítě díky tomu šťastněji nevypadalo. Nechtěl bych být v hochově kůži, pokud by si tu soupravičku umazal….no a já, no prostě jizerskohorská socka. Záplatované lezecké kalhoty, péřovka poslepovaná lepenkou. Děti oblečené normálně, “jak se patří”, ovšem nevystajlové do letošních módních barev, ukoulené, prořáchané nohavice, bez rukavic ( ty jsem měl v kapse ), ale nemohu se zbavit dojmu, že pocit štěstí pobýval s námi na „našem“ břehu Mumlavy…..

Františka o chvíli později našla ve sněhu padesátikorunu. Byly to jediné peníze, co jsme s sebou měli. Rozhodli jsme se, že je utratíme za něco dobrého. Vešli jsme do harrachovské Normy. Naši skřítkové u regálu se sladkostmi počítali, na co jim padesát korun stačí. Všiml jsem si, že budí lítost ostatních. Pobaveně jsem to sledoval. Pak se ty naše malé „socky“ rozhlédly: „Tatínku, tady čekat nebudeme, pojďme odsud….“. Fronta lidí s přeplněnými nákupními košíky sahala od pokladen až pomalu k protější zdi. Škoda času! Čokoládu jsme vrátili do regálu – to už pokukující lidé vůbec nechápali – a doslova jsme prchli z toho šílenství.

Za slunečného – ale mrazivého – dne jsem si o pár dní později vyběhl na Střední věž Suchých skal a dlouze se rozhlížel po krajině. S velkým gustem jsem rovněž pozoroval pár lezců, stoupajících Jižním předskalím Hlavní věže a následně sestupujících do stínu večerem tmavnoucího lesa. Jednou v jejich věku prožívat to samé, to by bylo….

V olovnatě šedém podvečeru jsem s kluky zamířil k vodopádům na říčce Jedlové. Cestou temným lesem jsme si vyprávěli o vlkodlacích a strašidlech ve skalách. Naschvál, ať ty báchorky znají a přesto jdou s důvěrou v sami sebe dál. To aby hoši neměli strach z nočního lesa, kterým jistě půjdeme cestou zpět, protože večer se nachýlil. Řekli jsme si už dávno, jak to s nočním lesem je – jsou tam stále stejné stromy, skály, potoky i zvěř, jako ve dne. Jen lidská fantazie podnícená zostřeným sluchem a neschopností lidského oka vidět ve tmě a také probuzený noční lesní život, dávají temným lesům – pro někoho strašidelný – pro nás nádherně tajuplný nádech.

Došlo i na Ostrov a toulku mezi tamními – lišejníkem porostlými – smrky, tenkými březovými kmeny i kadeřavými borovicemi. Na některé, větrem vyfoukané, skalky se dalo vylézt. Ty mokré jsem pohladil rukou i očima a nechal si je na teplé suché dny, až sem s rodinou vyrazíme společně. Děti se už na to těší. Holt vynecháme nákup hadrů v obchoďáku a jako pravé socky vyrazíme do skal.

S přáním, abyste se nebáli býti jinými, netrápila vás hodnocení ostatních lidí a dokázali jste si spokojeně žít svůj vlastní život…..i kdybyste nakonec těmi sockami skutečně byli. Stejně si nic hmotného přes bránu smrti nepřeneteme….
Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

z0 IMG_0053 27540231_10208275097395720_3414400665284278642_n 434 IMG_7487 IMG_0043 IMG_0073 IMG_0038 IMG_0006 102_2473 DSC_0293 6 IMG_20161013_142315

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement