ÚNOROVÁ ZMIZENÍ aneb JIZERSKOHORSKÉ SOCKY

Únor….je nošením dříví do lesa připomínat, jak mrazivé bývaly únory za mého dětství. Meluzína hnala sníh do očí, bílá tma vířila v burácejícím vichru. Teplota klesala hluboko pod nulu. Maminka nám mazala zip na poděděných východoněmeckých botách indulonou, abychom zamrzlé zdrhovadlo se sestrou ve škole rozepli. Šálu přes pusu a mazej…. Na vleku to svištělo ostošest, vlekaři nás naháněli, abychom neprovozovali něco, čemu se říká dnes freeride. Zkrátka švihli jsme to na lyžích do lesa a tam to pálili mezi stromy a skalami, přes zamrzlé potoky a zasněžená žulová balvanitá moře, dolů na louku za nástupní stanicí vleku. Kupodivu se tu nikdo nezabil, ovšem z dnešního hlediska dospělého jedince vím, že andělé strážní drželi pohotovost a koruny buků jich musely být plné. Nejspíš se skrývali i pod větvemi smrků svěšenými tíhou sněhu k zemi.

Dnešní únor? Nenaříkám. Je jenom jiný. A nikde není dáno, že se ke své mrazivosti zase nevrátí. Teď nám ale nabízí možnosti, za které bychom jako děti byli vděční. Mám totiž
v živé paměti, jak jsme „záviděli“ lidem od Železného Brodu dál k Českému ráji, že už mají zeleno, zatímco bílá zóna sněhu a ledu, počínající zhruba sto výškových metrů pod Zásadou a šplhající k Černostudničnímu hřebeni, dýchala chladem do poloviny dubna. No a dokud byly bílé Krkonoše, což bývaly běžně i po polovině května, stále byla cítit ve vzduchu zima.

Buď jak buď, nemám ambice poroučet počasí, od toho tu bývali – a dnes opět jsou – jiní. Místo vzdychání je lepší sáhnout si pro to, co současné podmínky nabízí.
S Matýskem jsem – jak ti, co Kagota sledují ví – navštívil za prvního únorového dne Smítkovu jeskyni ve Skaláku, s Lubošem jsme prošli zasněženým Malým Štolpichem.
A únorová zmizení do hor, lesů a skal pokračovala.
Evička ve dnech, kdy jsme neměl tolik volna, kolik bych si přál, brala děti na běžky do okolí Rejdic. Já s nimi nebyl ani jednou. Důvodem je moje skleróza. Kamsi jsem asi před deseti lety založil běžky a dodnes nevím kam. Jen hůlky mi zůstaly. A boty. A vlastně i mírná neláska k této formě pohybu, které jsem nikdy nedokázal přijít úplně na chuť.

Deštivé dny nás vytáhly k vodopádu. Nabalil jsem děti, navlék jsem se do svých odrbaných „lesních“ hadrů a už jsme si to mazali k Harrachovu. Těch lidí! Zaparkoval jsem na snad posledním volném místě. Za veselého poskakování dětí jsme šlapali vzhůru od parkoviště k odbočce do Lišší stezky. Míjeli jsme spoustu pěších i běžkařů, sem tam nějakého fešáčka na sněžném skůtru. Nic nám nechybělo, děti se klouzaly po ledových plotnách a postupně jsme nastoupali až k vodopádu a výš – z pohledu proudící Mumlavy po levém břehu – na plato nad zlomem. Z protějšího břehu nás zvědavě pozorovaly děti křečovitě držené svými rodiči, tu za kapuci, tu za ruku, tu za bundu…Fanynka se Štěpikem a Matym posílali ledové lodě po proudu a sledovali jejich propad do hlubin vodopádu. Prožívali svoje soukromé štěstí. Hlídal jsem je, ale tak, že to ani nemohli zaznamenat. Však vědí, co led i řeka umí a těch výprav, na kterých už vyzkoušeli kdeco, zažili nespočet. Nikdo je nezastavuje, dokud opravdu nemusí, vše je vysvětleno a máloco zakázáno. A umazání ani díry na oblečení se neřeší, když se to přihodí při radovánkách v přírodě.

Dítko na protějším břehu toužebně zvedlo oči ke svým rodičům, kteří měli sami potíž sejít značenou cestou. Jak rád by se chlapeček přidal k našim dětem a poslal si ledový koráb klokotající řekou. Odpověď tatínka, byla skvostná, ani mumlající Mumlava mi nezabránila ji slyšet: „…prosimtě, nějaký socky, koukni na ně! Bůh ví, co sou zač…..“. To mě přimělo, abych si tu rodinku na druhém břehu řeky – i životní filozofie – lépe prohlédl. Jo, olepení byli opravdu hezky, od bot po čepice. Ale dítě díky tomu šťastněji nevypadalo. Nechtěl bych být v hochově kůži, pokud by si tu soupravičku umazal….no a já, no prostě jizerskohorská socka. Záplatované lezecké kalhoty, péřovka poslepovaná lepenkou. Děti oblečené normálně, „jak se patří“, ovšem nevystajlové do letošních módních barev, ukoulené, prořáchané nohavice, bez rukavic ( ty jsem měl v kapse ), ale nemohu se zbavit dojmu, že pocit štěstí pobýval s námi na „našem“ břehu Mumlavy…..

Františka o chvíli později našla ve sněhu padesátikorunu. Byly to jediné peníze, co jsme s sebou měli. Rozhodli jsme se, že je utratíme za něco dobrého. Vešli jsme do harrachovské Normy. Naši skřítkové u regálu se sladkostmi počítali, na co jim padesát korun stačí. Všiml jsem si, že budí lítost ostatních. Pobaveně jsem to sledoval. Pak se ty naše malé „socky“ rozhlédly: „Tatínku, tady čekat nebudeme, pojďme odsud….“. Fronta lidí s přeplněnými nákupními košíky sahala od pokladen až pomalu k protější zdi. Škoda času! Čokoládu jsme vrátili do regálu – to už pokukující lidé vůbec nechápali – a doslova jsme prchli z toho šílenství.

Za slunečného – ale mrazivého – dne jsem si o pár dní později vyběhl na Střední věž Suchých skal a dlouze se rozhlížel po krajině. S velkým gustem jsem rovněž pozoroval pár lezců, stoupajících Jižním předskalím Hlavní věže a následně sestupujících do stínu večerem tmavnoucího lesa. Jednou v jejich věku prožívat to samé, to by bylo….

V olovnatě šedém podvečeru jsem s kluky zamířil k vodopádům na říčce Jedlové. Cestou temným lesem jsme si vyprávěli o vlkodlacích a strašidlech ve skalách. Naschvál, ať ty báchorky znají a přesto jdou s důvěrou v sami sebe dál. To aby hoši neměli strach z nočního lesa, kterým jistě půjdeme cestou zpět, protože večer se nachýlil. Řekli jsme si už dávno, jak to s nočním lesem je – jsou tam stále stejné stromy, skály, potoky i zvěř, jako ve dne. Jen lidská fantazie podnícená zostřeným sluchem a neschopností lidského oka vidět ve tmě a také probuzený noční lesní život, dávají temným lesům – pro někoho strašidelný – pro nás nádherně tajuplný nádech.

Došlo i na Ostrov a toulku mezi tamními – lišejníkem porostlými – smrky, tenkými březovými kmeny i kadeřavými borovicemi. Na některé, větrem vyfoukané, skalky se dalo vylézt. Ty mokré jsem pohladil rukou i očima a nechal si je na teplé suché dny, až sem s rodinou vyrazíme společně. Děti se už na to těší. Holt vynecháme nákup hadrů v obchoďáku a jako pravé socky vyrazíme do skal.

S přáním, abyste se nebáli býti jinými, netrápila vás hodnocení ostatních lidí a dokázali jste si spokojeně žít svůj vlastní život…..i kdybyste nakonec těmi sockami skutečně byli. Stejně si nic hmotného přes bránu smrti nepřeneteme….
Tom Atom

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

101_0151 IMG_20161007_140405 Obraz0409 IMG_0002 SAM_1142 DSCN3893 OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_2868 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0072 IMG_0077 img_2011 IMG_0003

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement