Dlouho odkládaná výprava za FRANTIŠKEM

S lezením nemám spojené žádné cíle. Ještě abych měl, já, nelezec. Ale jistou motivaci mám. Kdysi dávno, před lety a lety, mi v rukou přistál – a už nikdy neodletěl – knižní horolezecký průvodce Jizerských hor. Tehdy jsem mu nevěnoval pozornost z pohledu topografie skal, schematických plánků, lezeckých cest. Jen jsem s chutí schroupl kapitoly o historii lezení. Ale už tenkrát jsem se zasnil, jaké by to asi muselo být, ze všech těch skal se rozhlédnout po kraji. Rovněž v místopisu si libuji, od dětství jsem rád čítával v mapách a kde jsem zmerčil nějaké zajímavě znějící místo, už mě to tam táhlo. Nemohl jsem tedy v horolezeckém průvodci – přestože nelezec – vynechat dvojstranu
s abecedním rejstříkem zdejších žulových skal.

Pak se překulilo víc než pár let a já si v onom seznamu začal zeleným puntíkem značit skálu, na které jsem chviličku svého života – naplněn pocity výsostně blaženými – mohl pobýt. A jak těch puntíků znamenajících moji návštěvu přibývalo, probleskl mi hlavou pocit, že by se jednou – kouzlem nechtěného a neplánovaného – mohlo přihodit, že celý ten rejstřík vypuntíkuji, což se původně jevilo jako zcela nereálné. Zde se potom zrodila ona zmiňovaná, zvědavostí a „objevitelskou“ touhou podněcovaná motivace.

Další výpravy byly často vyvolány chutí na ony, dosud nenavštívené, skály se podívat a vylézt na jejich vrchol. Ne že bych ty věže a věžičky obcházel cíleně. To ne. U ( a na ) některé ze skal jsem byl třeba desetkrát, než se na jinou dostalo poprvé. Jindy jsem
k vyhlédnuté věži došel, ale protože po stěně a spárami stékala voda nebo ji dokonce kryl sníh a led, či jsem lezení na vrchol na osamocené toulce vyhodnotil jako nepřiměřené riziko, zase jsem odešel s tím, že vše má svůj čas. Puntík nepřibyl. A také jsem se smířil s tím, že celý seznam neopuntíkuji – těžko totiž kdy budu vůbec uvažovat o Čihulově jehle, také Dráp odolává. Nevadí, tím se ani v nejmenším netrápím, stačí mi, že jsem onu skálu vůbec viděl a pohladil její žulu. Dost možná také, kdybych nakrásně všechny ty skály navštívil a vylezl, popadla by mě prázdnota, že už nemám bílá místa na mapě…

Propadnout naplno „sběratelství“ jizerskohorských skal, byla by to cesta přinejmenším do blázince. Vždyť novější verze průvodce nabízí objektů mnohem víc, a to je pořád nic proti Skalním oblastem, aplikaci, ve které najdete pojmenovaný snad každý šutr, na který se kdy vykadila kuna. No nic, když to někomu stojí za to vůbec zaevidovat….

Každopádně krom zmíněné Čihulovy jehly a Drápu, chybělo mi zelené kolečko
i u Františka. Důvod byl vlastně nepěkný. Kolo jsem odložil – netěší mě na něm jezdit. Ještě míň mě ale těšila představa, kterak po silničce od Oldřichova – jak otrok – jdu do kopce k Frantovi. To bych šel raději desetkrát posobě na Cimbuří, na Ořešák či Paličníku, prostě kamkoliv jinam, kde mě netýrá asfalt. Snad stokrát jsem tedy
o Františkovi uvažoval a stokrát si našel důvod, že zrovna tam ne….

Pan Korona mi ale dal, ať už je to dobře či ne ( budoucnost ukáže ), nečekané volno. Jak jej využít? No co už by mě mělo vyhnat k Františkovi, když ne pocit, že správně jsem měl v tuto dobu být v práci a tak bych neměl mlsně vymýšlet, ale utáhnout boty, nasadit tempo a švihat si to nudně – ale občas s hezkými výhledy – vzhůru.

Doposud mi bylo vždycky jedno, jestli skála, ke které dojdu, bude pro mě lezitelná.
U Františka mi to jedno nebylo – když už se tam tou opruzující asfaltkou táhnu, rád bych, aby to bylo poprvé a naposledy! A tak jsem se – což nedělávám – informoval. Na skalních oblastech jsem uviděl fotku Zdendy Boudy z Hutě, kterak na Františka dolézá. Tedy zavolal jsem mu: „Čau Zdendo, hele, uvažuju o Františkovi….má to smysl, abych tam šel sám, dám to?“ a v naději, že mi poradí zázračnou jinou přístupovku, zeptal jsem se, kudy nejlépe tam. Zázrak se nekonal: „Vem to po tý asfaltce od Oldřichova….“ řekl Zdenda bez váhání… „ …a jo, má to smysl, ty máš rád plotny a rajbásky, tak to dáš…“. Ještě jsme zhodnotili, jak to tam může být se sněhem, protože ač bylo modro, rozhodně nebylo teplo, o čemž svědčily zamrzlé kaluže lemující silničku. Šel jsem tedy, místy skoro běžel, protože když mě něco nebaví, spěchám.

Brzy jsem se tak dostal do míst, kde na asfaltu dosud ležel sníh a těsně za onou bílou plochou jsem to střihl vlevo do lesa ke skále. Naposledy jsem tu byl kolem roku 1995, jak jsem si vybavil. Ne tedy přímo u Františka, ale sjížděl jsem silničkou na biku a skalku tehdy krylo jen houští…

Jakmile jsem k Františkovi došel, překvapivě jsem si jeho tvar vybavil, ač to byl tenkrát cykloprůlet. Vlastně to zas tak překvapivé není, protože tvar skály je zcela charakteristický a zapamatovatelný pro všechny, kdo krajinu vnímají. Ovšem detaily jsem – pochopitelně – vůbec netušil. Nastalo okukování, prohlížení, focení z blíž i větší vzdálenosti. Následně rozhodnutí, kudy k vrcholu.

I z fotografií je patrné, že žádnou velkou věží František není, ovšem stojíte-li pod ním a chystáte se vyrazit k vrcholu, rázem povyroste. Zvažoval jsem jednu ze dvou cest, ale sněhová plocha pod Normálkou rozhodla. Kdybych sfrčel, aspoň ne na kameny. Musel jsem se pousmát myšlence, že pan Korona – způsobující karantény – nás donutí jen a jen solovat. Vymyšlené jsem to měl dobře: ruce za takové ucho ( prakticky sokolíka ) ve spárce, vytáhnout se, pravou odkročit co nejdál do stěny a lup šup, trochu balancu, budu stát ve vodorovné trhlině a bude vyhráno, to už skoro čapnu vrchol. Jo, jasně. Vše až do onoho postavení se do trhliny proběhlo dle plánu. Ale tam jsem zjistil, že zas tak vysokej nejsem. No nic, tenká krátká spárka nedaleko pravé hrany poskytla dobrý chyt, stoupnout bylo také na co, a tak jsem se vysoukal k hraně. Pohled dolů a následně nahoru úplně relaxační nebyl, ale jakmile jsem nastoupal a položil pravou nohu na jakousi plošku zmírňující strmě ubíhající hranu, bylo dobře. Po hraně už to k vrcholu byla radost.

S potěšením jsem se zapsal do vrcholové knížky, kterou sem Zdenda vložil, ale dlouho jsem nevysedával, studeně foukalo a žula zábla. Rozhodl jsem se, že pokus o výstup jinou cestou nepodniknu. Při návratu do Oldřichova jsem ještě zaskočil na Čapí věž a abych nešel po zpevněném, střihl to do údolí Jeřice, kterým jsem seskákal po balvanech, pod nimiž v hloubce hučí podzemní vody ponorné říčky, do údolí. Nepotkal jsem živáčka a ke své radosti ani mrtváčka. Cestou domů jsem v rádiu poslouchal další kroky, které v boji s virem vstupují v platnost. Snad se nadále bude moci do přírody. Mezi lidi mě to stejně netáhne, jen toho lezeckého parťáka by to s sebou do skal chtělo….

S přáním hodně klidu a zdraví Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0281 8 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0027 IMG_20140713_135229 IMG_0052 IMG_0088 IMG_0088 13a IMG_0012 DSC_0308 IMG_0043 IMG_0006

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement