DOKUD NÁM NEVYTRHAJÍ LETKY neb VÝLET PODLE MAMINKY – Teplické a Adršpašské skály

Odmlčel jsem se. Myslím na Kagotu. Necítil jsem potřebu nic psát ani tvořit, ale život se nám – ani lidem kolem nás – nezastavil, byť si to mnozí mocní jistě přejí. Naopak jsme
z drobných příkoří, které nám ( nebo spíše naší civilizační pohodlnosti ), těžili.

Časem se tu vrátím k větrům, které duly nad krajem a ničily to, co človíček v potu tváře vybudoval. Výpadek elektřiny byl tak rozsáhlý, že přinesl pohled do krajiny, jenž jsem si neuměl ani představit, natož vysnít. Až se mi bude chtít, pokusím se zformulovat, co tím myslím. Děti nemohly do školy. To bylo jásotu! Místo školy jakožto instituce, zvolili jsme školu života a volný den nám nabídl výlet na Drábské světničky, po další větrné smršti jsme prošli Palackého stezkou a o pár dní později jsem za hutného deště s Fanynkou pročvachtal bahnitou stezku Riegrovu. Zmizel jsem do severních srázů Jizerek, ale šli po mě workholici svými telefonáty, které jsem musel vyřídit, a tak jsem se raději z hor stáhl, abych neurážel pozorností upřenou jinam, dobré síly lesů. Tedy nespal jsem, ale to tvůrčí cosi uvnitř mě, slastně hybernovalo….

A pak, když se překulil únor do března, naplánovali jsme se ženou výlet, který si už dlouho – ta moje holka milovaná – přála. Půjdeme ve stopách naší první společné výpravy, kdy jsme se seznamovali a já poprvé dorazil na návštěvu do Eviččina rodiště. Nemohli jsme tehdy tušit, že uplyne zhruba desetiletí a my stejnou trasou pomašírujeme se třemi dětmi.

Myslel jsem si, že ten výlet mám slušně v paměti. A mám. Tedy co se pocitů a vzpomínek týká. Ale zřejmě ušima jsem vysypal detaily – pohledy ke skalám, do jejich spár a obecně hledání lezeckých cest. Ne, nebyly by to cesty moje – jsou dávno přelezené – ale stejně působí člověku dobře, zastavit se při úpatí pískovcových věží či masivů a očima sledovat linii, kterou lze – snad, možná – prostoupit k vrcholu.

Na trutnovském nádraží byl přistaven obdobný motoráček jako tenkrát. Prckové se mě ptali, zda takový jezdil i za mého dětství. Jezdil. A byl to výkřik moderní techniky. Však se dobře pamatuji i na jeho předchůdce, kdy jsme mezi vagóny přecházeli po jakémsi můstku opatřeném zábradlím. Dnes by to nikdo nedovolil, my si to prožili. Vlak cukal a cloumal a my, děti tak na prvním stupni základky, jsme se komíhali za jízdy mezi vagony.

Motoráček nás vezl do Janovic. Paní průvodčí, zjevně „srostlá“ s tratí a plným právem hrdá na pohledy do krajiny, nás pustila do kabiny strojvedoucího, samozřejmě prázdné, protože vláček si razil cestu opačným směrem. Koleje za námi ubíhaly a panorama Krkonoš se ztrácelo v mlze, ale stejně to byl pro nás velký zážitek, za který se sluší poděkovat. Potom už jen průjezd bučinami k otevřené krajině luk běžících až za obzor, následně první chalupy, skřípění brzd a čas opustit vytopený vlak, vydat se na cestu po svých.

Louky nad Janovicemi jsem si pamatoval velmi dobře. Zvlněná krajina lesů a luk, kterou by bylo radostí fotit, a ještě větším potěšením malovat, protože to není jen takové CVAK a hotovo. Co ale bylo jiné, pevnost a soudržnost podkladu, po kterém jsme šli. Tenkrát to byly louky jako mlat, vyschlé a pevné. A dnes? Pastviny rozmáčené dešti a rozšlapané kravami. Brodili jsme se řídkým bahnem a kličkovali mezi kravinci, co ale bylo pro nás všechny společné – nesmrdělo nám to. Nevím, čím to je, ale vůně pastvin, krav a jejich lejn, má uklidňující charakter a dá vám pocit, že vše je v naprostém pořádku, kromobyčejně prosté, správné, jednoduché a jasné. Moderní člověk se tomu odcizil, ale kdesi v podvědomí ta vazba dřímá a nebude snadné ji přepsat. I naše děti, které nezažily chození pro mléko do statku s bandaskou, si tu vůni neošklivily.

U břízy, která jako němý svědek v krajině pamatuje, jak tu Evča, tenkrát coby děvče na výletě s rodinou, svačívala, se stala opět místem krátkého odpočinutí – tak se rodí tradice udržované přes generace.
Potom už jsme zmizeli do roklí protínajících Teplické skály. Hodně míst jsem v životě prošel, ale zdejší Sibiř mě dostává do kolen. Strávil bych tu hodiny, ale naplánujete-li výlet, který předpokládá stihnout vlakové spojení, a navíc jsou s vámi děti, musíte jít….

Prostoupíte skvostnou kamennou bránou do soutěsky, která dýchá chladem, tříští se
v ní stékající voda unášená proudícím vzduchem a jakmile se průrva rozšíří, rázem kolem vás ční k nebi skály, o kterých jste čítávali v knížkách. Místo staronové horolezecké chaty ztratilo ducha původního, ale získalo nového a Střmen? Kovové schodiště vedoucí k vrcholu není žádný skvost, ale tak už to holt je a než se tím zaobírat, je lepší přijmout fakt, že vás dovede do míst, kde býval strážní hrad. Nevím, jak ve středověku lidé prožívali výhled do kraje. Možná jen upírali pozornost k ochraně cest či zemské hranice, ale dnes, dokud se svět úplně nezblázní – a má k tomu slušně nakročeno – se můžeme pokochat pohledem na lesy a skalní věže.

Vlčí rokle je tajemná, zádumčivě tichá a temná, ale samozřejmě z pohledu dnešní doby. Ještě před třiceti lety její průchod skýtal pocit větší divočiny a jak to muselo vypadat před sto lety….chtěl bych to zažít, ale to se mi nesplní. I tak lze ale její průchod procítit. A rázem jste v Adršpašských skalách.

Tedy lépe – než do nich skutečně dorazíte, čeká vás spousta schodů nahoru i dolů, stezka se klikatí a místy mizí ve skalních průrvách, aby vás vypustila do dalších oči
i duši hladících úseků – i když únava narůstá. Z dálky uslyšíte hukot vodopádu. Jeho krása bere dech a kdybychom sem přišli stokrát, stokrát budou děti stejně nadšené.
A my s nimi.

Vydáte se směrem ke Slonímu náměstí. Přibude lidí a to i teď, kdy byste žádné davy nečekali. Kráčíte proti směru oficiální prohlídky a možná se tomu podivíte, ale pořád jste v Evropě, byť sedm z deseti lidí, které potkáte, jsou Asiaté. Na nohou a na sobě mají vše, jen ne to, co by se sem hodilo, ovšem to je jejich volba. A chcete-li potkat Evropana, máte příležitost. To je ten, kdo mluví polsky. Nijak nám to ale nevadilo. Vytvořili jsme si kolem sebe bublinu a v té pluli ke zmíněným slonům sroceným takřka do kruhu ve skalním náměstí, kterému dali jméno, sledovali jsme vrchol nedalekých Koberců, děti závodily s časem při obíhání Homole cukru, Štepik škaredě boural a tak se asi dvacet metrů nesl, než se oklepal ( prostě děti jsou z gumy a Andělíček Strážníček pozorně bděl, děkujeme ) a pomalu jsme už přicházeli k pískovně, nakrmili kachny a bránou poblíž nádraží jsme vypluli z objetí skal. Víme, že za té skutečné sezony sem nevkročíme. Vše má svůj čas a klidná toulka, dnes už relativně klidná, se posouvá do časných jarních či pozdních podzimních měsíců. Nejsme jediní, kdo to ví a tak je na celoroční masakr zaděláno.

Houkání vlaku má pro ucabrtaného poutníka, zejména toho dětského, magickou moc. Necelá třičtvrtěhodinka v motoráčku znamená nejprve sledování krajiny, pak spánek a na závěr lumpačení. Jestliže vás táta naučí vyplazovat jazyk na auta čekající u závor, je
o zábavu postaráno i když se to mamince úplně nelíbí. Ale my si můžeme myslet, že by se nejraději přidala….

Suma sumárum není co dodat závěrem. Celý prožitek je o pocitech a každý z nás si odnesl ty svoje. Hoši, prvně s hodinkami na rukou, měřili vše možné i nemožné, lítali a skákali, táta sledoval lezecké cesty, maminka se vracela do dětství a Fany poletovala jako ptáček od jednoho ke druhému. Vnitřní svět je tajemstvím, kdo ví, jak kdo z nás bude na výlet vzpomínat, ale pro mě osobě, zejména při pohledu na spokojenou ženu, to byl svrchovaně smysluplný den uprostřed míst, do kterých se zase chci vrátit….a jestli nám nařídí nějakou karanténu, letky vytrhají a křídla zlomí, potom vše nabude ještě většího smyslu….každý zážitek, ze kterého se dá žít, je dobrý.

…ale víte co? To nedokážou, zavřít nás do klecí ať už ve jménu čehokoliv….lidského ducha, dokud lidským duchem skutečně je, o touhu po svobodném toulání krajinou nelze připravit. A vlastně nejen o touhu, ale i o to toulání samotné…snad se tedy situace uklidní, vše se vrátí do svých kolejí, abychom se nemuseli do lesů plížit potají nebo nebyli ve jménu dobra zastřeleni na útěku. Samozřejmě, je-li třeba se k obecnému prospěchu čemusi podřídit, uděláme to. Jen aby se ale ta mimořádná opatření nestala standardem i když důvody pominou – historie takové případy zná.

Všem nemocným hodně zdraví, těm, kdo se bojí, hodně odvahy a nám všem hodně štěstí…
Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100B9860 IMG_0042 IMG_0068 IMG_0012 IMG_0005 IMG_0035 27709920_10208275071835081_5261085931608206755_o IMG_0051 IMG_0045 IMG_0055 DSC_2419 DSC_2471 DSC_3401

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement