Ještě před tím, než jsem záběry utřídil a pospojoval do videa, zcela jsem přehodnotil, co jako průvodní článek ke krátkému filmu napíšu. Aby bylo jasno, většinou už při natáčení záběrů vím, co v případě, že se k videu dokopu, zvolím v doprovodném textu za téma. Je to skoro vždy zhruba to, co mi jako po stříbrné niti samo natéká do hlavy při toulání.

Dnes ne, pominu, co jsem měl v plánu sdělit – chtěl jsem se radostně podělit o zahájení nadcházející jizerskohorské žulové sezony – kdy a kam bychom rádi zašli, jaké máme tulácko-lezecké cíle. Místo toho pošetřím slova. Nechám promluvit video samotné, ať
v každém, kdo na něj vydrží koukat, vzbudí nějaké pocity. Kéž by to bylo především sdílené štěstí, radost a zároveň víra, že i když se svět zřejmě do jisté míry změní, do hor se zase vrátíme. Nikdo a nic nám nedokáže upřít pocit volnosti, svobody i za časů nesvobody ( způsobené čímkoliv ).

Možná to zní pateticky, ale je to tak. My, kdo tu žijeme, nejsme návštěvníky, kteří přijdou, když fungují restaurace a turistická infrastruktura, a zase zmizí – bez vztahu k místu, možná “jen” s dojmy. My tu jsme doma, obrazně: lidi lesů a hor. Jestli budeme mít méně peněz, jeden pár roztrhaných bot, kafe jednou týdně a kdo ví co, čím nás zkouší strašit, může nám to být jedno. Však se protlučeme. Hlavně to ve zdraví přežít a navrátit se do míst, kde jsme rádi, rozhlédnout se po známých obzorech, pohladit hrubou žulu a pak se o ni orvat, omýt si tvář v oblíbené tůni balvanitého potoka, zvrátit hlavu do korun buků…navíc nevrátit se tam sami, zase si potřást rukou s přáteli bez pocitu, že děláme něco nebezpečného a zakázaného, nevyhýbat se s rouškami na obličejích čím dál větším obloukem. Večer posedět u společného ohně.

Není třeba se jen obávat…mohou přijít i pozitiva, však jakési zjednodušení a oprášení opravdových hodnot v důsledku hlubokého otřesu může být vysoce ozdravné. Už jen to, že nyní můžeme být více se svými rodinami, máme příležitost prošmajdat okolí křížem krážem tak, jako za dětství, kdy jsme nemohli sednou do auta a odjet kdykoliv dál na výlet. Je nám dáno oprášit si vztah k nejbližším stromům, potůčkům i kamenům, které jsme znávali, navštěvovali je, jen jsme na ně pozapomněli, když se nám otevřel širší svět.

Budeme mít rovněž možnost sledovat proměny lidí, protože jejich povahy za horších časů vystoupí na povrch. Někdo se zklidní, posílí ho to, utřídí si či teprve najde pravé hodnoty, příjemně vás překvapí. Jiný se odkope. Možná i celá naše společnost bude raději chtít být zase králem ve svém malém království, než vazalem vzletné pseudoříše na hliněných nohou vypadajících pevně a neochvějně, dokud se do nich nestrčí. Jak se nebude kloudně dát procházet svobodně městy i volnou krajinou, třeba pár z nás dojde, v jak úžasné zemi žijeme, co naši předkové vybudovali a na nás je, abychom to předali dál. Třeba zase lidem zavoní ornice a začnou si vážit krajiny svého domova. Tedy, hlavu vzhůru, pokud ji někdo z vás už teď klopí.

Hodně štěstí, zdraví, pohody, víry i důvěry, obezřetnosti i klidu zároveň, pružnosti a schopnosti reagovat a v neposlední řadě ODVAHY…
Tom Atom