ZÁPADNÍM SOKOLÍKEM NA KAZATELNU

Začátky sezony, kdy dny jsou ještě krátké a teplotní rozdíl mezi slunci nastavenými stráněmi a stinnými místy značný, bývá naším oblíbeným cílem Kazatelna, impozantní skála nad klokotajícím Černým potokem. Tvarová dokonalost této žulové bašty vyniká právě tehdy, dokud se okolní buky ( ani jeřáb v blízkosti pamětní tabulky J. Čihuly a E. Soukupa ) nezazelenají listím. Potom Kazatelna ve své celistvosti zmizí z dohledu a viditelné jsou jen jednotlivé její partie. Nemít stromy – buky zejména – tak rád, bylo by mi to snad i líto. Vše je ale jak má být a Kazatelna si zachová své podmanivé kouzlo i pokud se ukrývá v zeleni.

Od poslední návštěvy uplynul více než rok, tehdy jsme lezli postaru, bez sedáků, s pohorkami na nohou a zima byla v plném proudu. Teď se ale nad Jizerkami rozzářily modro-oranžové jarní dny. Modro oranžové? Ano…ten přechod barev mezi šmolkově modrým nebem a večerní oranžovou sluneční záplavou je přírodní meditací v pravém smyslu slova.

Prosluněné dny nutně neznamenají, že je teplo. Za posledních nocí značně přituhlo, teploty klesaly k deseti stupňům pod nulou a koryto Černého potoka tomu odpovídalo. Balvany na březích i uprostřed řečiště pokrýval křišťálově čistý led narostlý do všech myslitelných tvarů – od prstýnků po obvodu valounů, přes kudrlinky jako na velikonočním beránkovi, až po čiré rampouchy obalující tenké bukové větvičky či zatoulané loňské listy.

Stoupali jsme pomalu a celé to bylo takové jarně unavené. Sílu ucítíme, až se vzduch ohřeje a vyraší kolem nás zeleň keřů, trav a bratrů stromů. Ale teď, dokud je jaro pocitově předjařím, spíše se oddáváme lenosti způsobené únavou ze zimy, ať už byla či nebyla jakákoliv.

Podle toho vypadal i příchod ke Kazatelně. Batohy šly rychle ze zad na vyschlou zem a žádné natěšené lezecké manévry se nekonaly. Hezky poležet, pokoukat ke skále i do korun stromů, jen tak si pobýt zase tady, bez spěchu a zbytečného výdeje sil. Luboš si helmu přeci nepořídil proto, aby v ní lezl, je to něco mezi podhlavníkem, polštářem a košíkem na houby…při pohledu na něj jsem přesně věděl, že k videu zvolím jako hudební doprovod nějakou netradiční dětskou ukolébavku, což jsem dodržel.

Původní plán byl jiný, než že bychom k vrcholu měli vystoupat Západním sokolíkem, cestou, kterou jsme už v minulosti oba lezli. Jelikož ale šlo o linii vystavenou slunečním paprskům, zatímco odvrácená strana dýchala vlhkým chladem, naše – jarním sluncem zpomalené – úmysly se stočily právě sem. Bylo to dobře? Bylo to špatně? Kdo ví…nebyla to žádná hitparáda, Západní sokolík, který není cestou vysoké obtížnosti ( jizerskohorská IV ), začíná kousek vpravo od horolezecké památky. Tam jsem se odlepil od země a v očekávání, jakého kázání se mi z Kazatelny dostane. A Kazatelna kázala: „ Zase jsi nic v zimě nedělal, co?!….lajdáku…shyb jsi neudělal, za prsty se nepověsil, proválel jsi zimu…“

Prostě žádný koncert to nebyl. Přidáme-li k tomu i nerozlezenou hlavu, nepřivyklou vertikálnímu pohybu po skále, potom tu máme přesný obraz toho, jak těžce se nám oběma stoupalo k vrcholu. Dlouho jsem už jsem nevkládal friend v úrovni svého pasu, teď jsem byl za něj rád, dával mi jistotu, že si můžu dovolit vypadnout. Ač má cesta v názvu sokolík, sokolíkově jsem nelezl, raději jsem se rozkročil až daleko vlevo k lupenu, za který jsem zatemoval nohu a soukal se pracně vzhůru. Nebyl jsem si jist, že bych se sokolíkově udržel a pokoušet se mi to nechtělo.

Luboše jsem dobral na polici. Cestou ke mně zaměnil smích za funění, ono to lezecké (ne)rozpoložení se vždycky pozná, až když se navzdory gravitaci vzdálíte od země a hloubka pod nohama začne narůstat. Na polici jsme se vystřídali, na vrchol dolezl Luboš. Nebylo to ono, ale stejně to královsky těšilo. Bylo více než jasné, že další plánované cesty vypouštíme a jediný pohyb po skále dnes bude už jen slanění.

Po sbalení cajků a přivítání se psy pod skalou jsme nemohli vynechal krátkou zacházku k Hajnímu kostelu za pohledy, které se neomrzí.

Do údolí jsme scházeli ve chvíli, kdy oranžová záře zalila Frýdlantské cimbuří. Být tam, to by byla krása! Pohled odspodu však také není k zahození. Do hejnického basecampu jsme se vrátili ucabrtaní, utahaní a stoletá Yokina, která výpravu absolvovala s námi, vypadala čerstvěji než my.

S přáním hodně sil pro záležitosti podstatné i nepodstatné Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0051 IMG_0051 PENTAX Image IMG_0015 IMG_0080 IMG_0066 VIRB Picture DSC_0826 z12 IMG_0077 20170415_125416 IMG_0017 IMG_0041

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement