HRANOU A SPÁROU DO KOUTA, TÍM NA VRCHOLOVÉ PLOTNY aneb JIZERSKOHORSKÁ RADOST

Přemýšlím, co napsat k žulové poezii, kterou představuje vylezení cesty Údolní hrana
na Štolpišskou věž. Při nejlepší vůli nejsem schopen najít vhodná slova, která by zprostředkovala pocity člověka, jenž kdesi v příkré rokli, obklopen mohutnými buky, stoupá za monotónního šumění Štolpichu mírně ukloněnou hranou členité věže k jejímu rozložitému vrcholu. Žula překvapivě sálá žárem nastřádaným za výjimečně teplého dubnového dne, dosud bezlisté buky nechávají mohutnou věž prohřát slunečními paprsky, než ji skryjí pod hladinu zeleného šumícího moře. Roklí se nese ptačí zpěv
a nebývale horký jarní vzduch se viditelně tetelí nad slunci přikloněnými plotnami….těmito větami jsme splnili jizerskohorskou lyriku….

A pak tu máme jizerskohorskou realitu – je sucho, loňské listí chroupe pod nohama
a mění se v prach. Voda dosud pádí koryty potoků, ale už ne tak překotně jako před pár dny. Ubylo jí, toky se stáhly do užší strouhy a obnažily balvany nedávno ještě omývané vodou. Každý krok zvedne obláček prachu. Z pohledu dubna je jsou to tropy. Ptáci zpívají jarní písně a my se s těžkými batohy vlečeme do hor. Já, Luboš, Kristýnka a psi. Za námi ještě dorazí Růža. Cíl jsme si po vzájemné shodě určili snadno: Štolpišská věž
a na ni vedoucí Údolní hrana. Už jsme tu byli a možná jsme ještě neměli ani batohy pod skalou sbalené, když už jsme si byli naprosto jisti, že sem se vrátíme. Ten den nadešel.

Pár výškových metrů pod úpatím Štolpišské věže stoupá od údolí Štolpišská silnice. Stejnojmenná věž – náš cíl – i sousední Kapucín, jsou dosud z cesty vidět, ale až se buky zazelenají, zmizí žulová skaliska z dohledu a těm, kdo o nich neví, se stanou tajemstvím. Zatím jsou ale průzory lesnatými roklemi daleké a tak není problém určit nejkratší směr k nástupu do zvolené linie. Jen jsme se posadili, už tu byla Růža a protože skála nás doslova vábila, na nic jsme nečekali. Nabídl jsme Kristýnce i Růže, jestli si chtějí cestu vytáhnout, protože já už ji lezl a Luboš…tam si nejsem jist, buď ji má také na prvním přelezenou nebo si ji nechává na romantické lezení ve dvou, se svojí Kristýnkou. Dobře dělá, však o hloubce jejich vzájemného napojení svědčilo trylkování
a cvrlikání, kterým soupeřili s ptactvem láskou opitým…. Nakonec to zbylo na mě.

V samotné cestě není co řešit, je logická, krásná, členitá, dobře odjistitelná. Nechci ji detailně popisovat. Těžšími místy, přesto nikterak problematickými, jsou spárka těsně pod výraznou policí, na niž navazuje výlezový kout. Ten je pocitově druhým obtížnějším místem, ale skalní architekt Pan Stvořitel zřejmě už tehdy myslel na lezce a nadělil jim chyty a stupy z kategorie ideálních. Luboš natočil pár záběrů, přidal nějaké to kybicování i radu v klíčovém místě a už jsem byl na vrcholu. Za mnou vylezla Růža, po ní Kristýnka a Luboš nakonec…. Pobyli jsme na vrcholu, pokochali se pohledem k Divé Máří i do okolních lesnatých strání a postupně jsme slanili dolů. Nabídl jsem, že partě nechám lano i cajky, aby mohli dále lézt a vydám se napřed k domovu. V nejlepším se má přestat a já bych si větší požitek z lezení už toho dne těžko dopřál. Sbalili to však
i ostatní a do Hejnic dorazili chvíli za mnou. Po takovém báječném lezení, to se to potom sedí na zahradě u ohýnku….

S přáním spousty báječných zážitků Tom Atom.

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0082 450 IMG_0050 IMG_20140322_144443 IMG_0054 170720141824 SAM_1194 IMG_0196 IMG_20150131_120953 IMG_0052 IMG_0657 IMG_0224 IMG_0022

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement