Proč takový skoro filozofický úvod? Protože sedíte-li vysoko nad krajem na žulové výspě obtékáni lehkým jarním větrem, nemůžete nezabloudit očima k údolí posetému lidskými příbytky. Co domek, to lidské osudy, nyní uprostřed kvapíku doby, která mění – možná dočasně a možná nastálo – naše životy. Najednou se pousmějete nad myšlenkou, co odpovíte skeptikům – a že jich je – až si vás budou dobírat, že věříte
v cosi, co nelze uvidět. Pokud mi to vůbec bude stát za energii vynaloženou na odpověď, řeknu jim, že je to stejné jako s větrem. Také jej nevidíte a přesto tu zcela jistě je. Vidíte jen jeho důsledek, rozkomíhané větve, vlnky na hladině rybníka, listy vířící ve skalních puklinách. Slavný virus Koronu také nevidíte, jen jeho důsledky – najednou chodí lidé v rouškách, různé atributy civilizovaného světa se zastavily byť se zdály nezastavitelné. Kvůli něčemu neviditelnému najednou nebe nekřižují letadla, lidé jsou více se svými rodinami a ano…někdo – a je mi to líto – má kvůli celému tomu neviditelnému drobečkovi velké potíže ať už zdravotní či sociální.

Je mnoho “věcí”, které nelze vidět ( nebo to alespoň já nedokážu ) a přesto jsou tu
s námi. Někdy v lednu, ještě dlouho před vichrem, který – jakožto předzvěst blížících se změn – způsobil rozsáhlý výpadek elektrické energie, jsem v liberecké kavárně potkal jednoho svého známého, se kterým jsme se dlouho neviděli. Jen tak mezi řečí, nenásilně a přirozeně, přesně tak, jak tušil, že informaci příjmu, mi řekl, že nás čeká období velkých změn, které už se doslova derou do dveří, nejprve že přijde jakési připomenutí křehkosti naší civilizace a potom nastane složité, v blahobytu a konzumu žijícím lidem zcela nepředstavitelné, období….a přijdou další turbulence. Shodli se na tom s lidmi nadanými čímsi, co rovněž není vidět, přesto ten dar mají. Čím dál tím více si dovedu připustit kvantové uspořádání světa, díky kterému lze takovéto vhledy získávat. A mám-li se ptát po smyslu života, třeba oním smyslem je dávat sám životu smysl a nebo jej hledat. Prostě žít. Čím těžší časy jsou, tím důležitější je hledání onoho smyslu. Kolem mě teď naříká poměrně dost lidí. I přes ty jejich roušky slyším skřípění zubů,
z nohavic se jim sype strach. Možná jsem jen hloupý a nedokázal jsem pochopit, proč ten strach mít…ale obavy vážně nemám. Svoji smrt nepřežiju a nepřežije ji nikdo z mých blízkých. Strach o nejbližší, ten přeci máte od chvíle, kdy se k vám ty jejich dušičky připojily. Je to ušlechtilý strach, který vás nesmí paralyzovat, musíte své blízké nechat naplno žít. A existenční starosti, ty má občas každý živitel, ale ve skutečnosti jde velmi často jenom o tlak společnosti. Co bys měl mít, jak být oblečen, jaké mít auto a mobil – nesmysly všech nesmyslů, které za dob, jako je tato naše koronavirová, naplno odhalují svoji absolutní prázdnotu a nepotřebnost.

Dostanete-li dar více volného času, máte možnost intenzivnějí krajinu svého domova, lesy i hory vnímat. Planeta zatáhla za záchrannou brzdu, aby si ulevila, než človíček zase roztočí nesmyslnou vizi o trvalém růstu ( zisku, pochopitelně ). Smutné ovšem je, jak šanci na otevření očí i srdcí uprostřed přírody někteří pojali. Rozumím tomu, že i lidé
z měst chtějí do lesů a snaží se teď mířit tam, kam je navigace vede a kde není příliš mnoho dalších na dosah. Ovšem když už do zákoutí, kam by si místní nedovolili vjet autem, míří, měli by tak činit s maximální ohleduplností a pokorou. Je to zdrcující podívaná, když uprostřed lesů, kde se prohání stáda muflonů a hnízdí sovy, najednou po lesní cestě ujíždí konvoj aut s espézetkou AA a jen utichnou motory, začne se rozléhat hlasitá hudba a později i střelba. Dobráčči se přeci přijeli vyluftovat a les je jejich herna….potom, bohužel, roste nevraživost mezi místními a lufťáky. Les u Spálova také jistě nezapálil někdo, kdo do přírody pravidelně chodí, protože ví, že když je sucho a vítr fičí, zkrátka to počasí na ohníček není….

Ale teď už do skal – zase ve starých ošoupaných hadrech, poslepovaných botách, nemoderně, svobodně, šťastně. Mimochodem staré manšestráky, na které mi žena ručně našila kolenní záplaty z látky, kterou byl kdysi potažen kočárek našich dětí, definitivně dosloužily. Doslova se právě na této výpravě rozpadly a neudrží je pohromadě už ani černá lepící páska…a ta moje ženuška milovaná zase někde
u ťamanů podobné superlevné manšestráky sehnala a také ještě kus stejné látky na kolena zbyl…obří materiální radost v mé nemateriální duši….tolik jako odbočka ke Koronastrachům. Nebojte, do lesů a hor nemusíte mít exkluzivní modely za ještě exkluzivnější ceny. Čím méně toho potáhnete a na čím méně věcí budete muset být opatrní, tím svobodněji si toulku užijete. Reklamy lžou. Že teprve s nějakým výrobkem jakési značky, ceny, certifikace, vzhledu a kosmických vlastností budete v lesích bezpečnější a soběstačnější a bez onoho cajku nepřežijete? Ježkovy woči! Celý kumšt není ve věcech, ale ve vás, vašem srdci i rozumu, schopnostech, kreativitě a také….
v neviditelném předivu “obyčejného štěstí či vyšší přízně”.

Spolu s parťákem, kterého se koronakrize dotýká stejně málo, jako mě, s černým bratrem Lubošem, jsme zvolili Ořešník. Naivně, nutno podotknouti. Zima totiž přešla rovnou do léta a nečekaným vedrem zmoženému tělu se příliš stoupat k vrcholům nechce, s těžkým báglem ještě k tomu návdavkem. Ale šli jsme, za kulometné palby datla jsme postupovali krok za krokem výš k siluetě Ořešáku, jak místní říkají. Datel, to je vůbec fiškus…neuvěřitelné, kolik a jakých ran hlavou ( tedy zobákem ) o strom vydrží a ještě ho to baví… S úlevou jsme batohy sundali u nástupu Cesty do deště. Prohlédli jsme ji a uznali za lezitelnou ( což bychom třeba při pokusu rychle přehodnotili ), ale my se rozhodli pro dobrodružství. Nic, co napovídá lezecký průvodce. Vyjdeme někudy na vrchol sami, uděláme si takovou expedici….Jejím výchozím bodem byla logická pasáž po jakémsi předsunutém balvanu, s nohama částečně po krystalech, částečně na tření a rukama chvíli sokolíkově, chvíli za spoďáky a výše do diagonálních spár. No jo, vypalo to moc hezky, vlastně světe div se, že ta cesta není evidovaná. Záhy jsem začínal chápat…najednou se to všechno pod nohama droliho a do čeho ruce sáhly, to zaplnilo
v podobě drti dlaně. Přešlapoval jsem v tom, dokud Luboš udržel hlavu v záklonu. Nakonec jsem se nakulil na plato nad sebou, kde už to mělo být dobré a za soudržné skály by určitě bylo. Jenže já se ocitl ve zvětralé, mechem a lišejníky prorostlé plotně, kde byl konec reálných nadějí. Kousek vpravo Cesta do deště a tady by to mohla být Cesta do pr…, případně Cesta do Botanický…. Když tedy Luboš řekl, že i pokud bych to vyhrabal, on to za mnou stejně nepůjde, nechal jsem se s úlevou spustit na zem,
s rukama vytahanýma jak šimpanz a kostmi v nohou přeskládanými, jak jsem tam stál
s kolenem vraženým do spáry.

Přesunuli jsme se k cestám, které pro nás – ani teď za času lenivého, fyzicky marného jara – nepředstavují potíž, tedy do krásných choďáků, ke kterým stejně nezadržitelně směřujeme. Luboš vytáhl Velké schody, o chvíli později zase já Jižní kout. Trojkové cesty vedoucí ke skvostným výhledům. Vždyť to je ten hlavní smysl našeho lezení: mít požitek, o holej ať si bojují opravdoví lezci a ne my, lesní leŽci. Před pár dny byly potoky spoutané ledem a najednou jsme řešili, aby psi odpočinuli ve stínu, šetřili jsme každou kapku vody. Slunce žhnulo, i na bulhara to bylo dost. Že dochází síly, to poznáme vždy, kdy ustane hovor. Z ořešáku jsme scházeli takřka mlčky, Luboš se ještě zastavil se psy u rybníčku a já ani nepočkal, protože kdybych se zastavil, už bych se nerozešel. Byl jsem tak vylblý z vedra, že mi můj stín připomínal pivní lahev…chvíli jsme poseděli
v basecampu na zahrádce při pozorování, jak Kristýnka pracuje. Nějak jsme neměli sílu ani do ní rýpat, naopak Luboš pociťoval silný vděk, že Kristýnka zachytila jeho telepatickou prosbu o chlazené pivo…vzorná žena přece nenechá svého skalního hrdinu leknout…také bych si klůtnul, ale čekala mě ještě cesta domů….

S přáním kromobyčejně krásných dní bez ohledu na klokot světa
Tom Atom

P.S. Sliboval jsem si, že se dnes už ani nehnu. Jenže upřete dětem pohled na úplněk….