MUCHOVSKÝ EVEREST aneb DOTKNOUT SE KAMENE

Zářivě zelené jaro….to je každoročně očekávaný vzácný čas. Letos, snad jako nikdy předtím, modrá obloha zapomněla na spoustu dní, jaké to je, když po ní plují mraky. Modro, slunečno, jasno, SUCHO. Líbivé a děsivé počasí zároveň. Všichni jsme se těšili na tolik potřebné deště, ale do té doby dotek s jizerskohoroskou žulou – tou zhutněnou tanvaldskou na Černostudničním hřebeni i hrubozrnnou ze severních strání hor – hřál
a nevýslovně těšil. Čím to je, že se člověk těší, až se zase poškrábe?!

Jedny hory, jeden název horniny a dva zcela odlišné pocity, dotknete-li se
kamene – v našem případě žuly – v lesích Černostudničního hřebene a potom kdesi ve svazích spadajících z náhorního plata Jizerek k severu. Nebudu se opakovat, už jsem se tu na toto žulové téma kdysi podrobněji rozepisoval. Je mi velkým potěšením, že oba zmiňované druhy žuly jsou v dosahu, jen si vybrat.

Dlouho jsem si sám nepobyl v lesích a balvanitých bludištích kolem Muchova. Ač jsem
v prosinci tudy vícekráte prošel, vždy to bylo za chladu a poměrně svižného tempa. Teď, pod azurovým nebem, za zpěvu ptáků a bzukotu čmeláků ve vřesu, jsem si vylezl na několik z pojmenovaných i nepojmenovaných skal u Muchovského sedla a také mezi Muchovem a Terezínkou. Na Muchovském Everestu jsem neposeděl snad tři roky a obecně počet zápisů ve vrcholové knížce dosahuje úctyhodných cirka dvou zápisů za rok….a v některých letech jen Horezdary, jak se mi to – aniž bych to čekal – povedlo letos.

Tolik rozličných směrů a linek se tu dá najít, dokonce veliký převis přepůlený spárou, místní malá “Separátka”. Dva balvany připomínají šelmy – vlka a medvěda. Výstup na vlčí hlavu je vyloženě krásnou cestou s klíčovým místem u očního víčka spícího samotáře. Lezete-li si tu pro radost, můžete si být jisti, že zdejší žula vás – stejně jako zmíněné šelmy – nepohryže. Balvany jsou uhlazené, kompaktní, zhutněné, prosté ostrých hran. A ty výhledy! Nebýt spousty suchých smrků decimovaných kůrovcem
a nedostatkem vláhy, odcházel bych domů naprosto spokojen.

Rovněž o pár kilometrů dál, ve skalách nad Berany, kam jsem se vydal druhý den, je žula takto přátelská. Čertova kovadlina ( nyní se říká Kladívko, ale za to by mi dali předkové žulaři facku ) je dominantním vrcholem co do výše, vedlejší Černostudniční věž zase svojí rozložitostí. Nedaleká Čertova hlavička nabízí hned dva vrcholy a nespočet cest. Těším se, až si zase vylezu Po zádech Draka, ale tentokráte jsem si pro radost přelézal různé kombinace koutů a ploten. Vím, že jsem ve videu porušil pravidlo, že stín, navíc ještě s kamerou na helmě, není nic estetického, ale slunce to prostě pralo do skal a já si, už jen z lásky k žule a jejím podobám, některé úseky točil. Mění se odstíny horniny, skladba, podoba spár…je velikou radostí dotýkat se tu kamene. Není to mrtvá hmota, jak by se mohlo zdát….

Za pár hodin už jsem mazal sám cestou do Velkého Štolpichu. Snad to nebude znít jako hamižnost, že jsem se vydal podívat, jestlipak nenajdu ztracenou kevlarovou smyčku kdesi u paty Štolpišské věže, kde jsme byli nedávno s Lubošem, Kristýnkou a Růžou. Nepočítal jsem s tím, že bych smyci našel, ale přál jsem si to. Nejde o kus té šňůry za pár korun, ale o ztrátu materiálu, na který jste zvyklí, vyhovuje vám a máte s ním spojené i nějaké zážitky, které se do cajků vždy otisknou. Nevadilo, že jsem smyčku skutečně nenašel, však jsem sám zase naopak nějaký materiál ve skalách porůznu nalezl. Ztracená smyčka mi alespoň prokázala poslední službu – motivovala mě
k návratu do míst, na která by zase dlouho nedošlo a já tak viděl proměnu lesů po pár dnech. Opět jsem si na Štolpišskou věž vylezl, pokochal se pohledy k Divé Máří a později jsem to stočil ještě ke Kapucínovi ( to jsme byli docela ve formě, když jsme
s Lubošem drolivou údolní stěnou kdysi vystoupali… tehdy jsem byl rád, že jdu na druhém… ). Mimochodem, smyčku asi nyní má nějaký milovník toho infantilně debilního sýru podsouvaného skrze reklamy dětem – takové ty červené kulaté fujtajbly v jakémsi chemicko-voskovém obalu. Usuzuji tak proto, že smyčka v místě nástupu, kde jsem ji nechal ležet, nebyla, zato “slupky” tohoto gurmánského skvostu ano. Raději jsem je sebral, aby se to tam deset tisíc let nerozkládalo.

Ještě hodně výprav za žulou jsem od té doby podnikl, ale nechce se mi stříhat videa a psát články. I teď se k tomu dokopávám jen proto, že jsem tázán, kdy – a jestli vůbec – ještě něco vyprodukuji. Otravuje mě hledat padnoucí hudbu. A tak, kdybych se na nějakou dobu odmlčel, omluvte mě. Třeba se to rychle zlomí, ale momentálně nemám do videí ani článků chuť. O to více ale je mi dobře v těch našich horách. Ať je vám ( nejen tam ) také tak hezky.

Tom Atom.

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_2460 _a (11) IMG_0036 IMG_0167 VIRB Picture IMG_0005 IMG_0022 7 IMG_0014 IMG_0097 IMG_0679 100_1115 IMG_0084

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement