NOHY JDOU A ZADEK SE VEZE aneb jarní cyklotoulání

Jaro vládne horám stejně něžnou rukou, jak něžnou ji musí děti mít na přední brzdě svých kol. Ale říkejte jim něco o brzdách…to je jako brzdit dětem život. Ještě si dovedu sám vzpomenout, jak jsme na těch našich tehdejších porůznu poděděných cyklotroskách lítali po cestách necestách a často se brzdilo pádem. A to se pak schovávaly prodřené kalhoty a krvavá kolena. Povídám si o tom všem s dcerkou i kluky, protože letos je kola chytla. Ono vydat se s tím úžasným vynálezem do hor a lesů, to je požitek. I já mu zase přicházím na chuť, přestože jsem cyklistický vyděděnec…

Děti rostou doslova před očima. Krátké projížďky s odrážedly se zdají být záležitostí včerejška, ale už je to pár let….pak přišla malá šestnáctipalcová kola, po nich dvacítky
a Františka už musela přesedlat na čtyřiadvacítku. Rovněž se dočkala zprovoznění cykloveterána – obdobné kolo, jaké jsem měl kdysi sám a to včetně barvy. Nevím, kde ta moje haraburda skončila, ale Františce jsem veterána koupil ve Frýdlantě v bazaru asi za dvě stovky před pár lety…jak ta je ráda, že ho má…s maminkou podniká spanilé jízdy na dámských kolech, jaká se hrkala po ulicích za totáče.

Spolu s tím, jak se obměňují dětem kola, přibývají jim síly na delší a delší výlety
a zároveň na stále větší dovádění. A tak se staví skoky u domu, jezdí se do zásadského bikeparku “na boule” a také – což bude předmětem až dalšího videa – na Singltrek. Kluci vyžadují terén. Podnikají se dva typy výletů – ten i s maminkou, kdy cesty jsou hladší, výhledy otevřenější, tempo ve sjezdech poklidnější.

Zato vyjížďky s tátou, to je jeho vzpomínání na léta, kdy by bez biku pošel jak tučňák na poušti. Vyhledávají se techničtější pasáže, čím víc to hází, tím lépe. Hladká cesta je jen spojnicí z terénu do terénu. Volí se podle chuti a toho, kdo kdy může vyrazit. Osobně mám rád obojí. Jak kochací jízdu krajinou, tak průlet lesem.

Dívám se na ty naše prcky a říkám si, jak to mají fajn, že se s nimi chodí do hor, po tůrách, lezou po skalách, jezdí na kole štreky po Jizerkách. Já si to musel objevit na prahu dospělosti…tím ale nad svým dětstvím nenaříkám, naopak vzpomínám s láskou na časy bez mobilů, počítačů, na otevřené prostory bez plotů, domy dokořán a děti lítající z domu do domu bez ohlášení po návštěvách.

Hodně jsme toho na kolech letos stihli. V časech Koronových projížďky v blízkém – a krásném – okolí domova, s uvolněním situace dál v horách. Jezdívám rád zařazený za dětmi a pozoruji je. Dělá mi dobře na duši, když je vidím klikatit se pěšinou ubíhající lesem. Všímám si rovněž jedné věci: naše děti jsou zvyklé zdravit ty, koho v přírodě potkají. Houknou zřetelně a nahlas: “Ahoj” nebo “Dobrý den”, jak to u koho cítí.
A vyloženě těžce pak nesou, když jim dotyčný neodpoví….a také nemají prckové rádi elektrokola a cyklobusy. To zřejmě pobrali ode mě. Pozor, nejsem apriori proti elektrokolům. Ale nepřijdou mi rozumná pro ty, kdo jsou ještě ve věku a kondici, kdy by mohli sami vlastní silou šlapat do pedálů. Drtí mě pak pohled na buřtožroutské rodinky včetně dětí – všichni na elektrokolech. Ale jo, mají na to právo, jenže….holčička, ač jí je sotva deset, je svými špeky rozteklá na kole připomínaje Kaplického blob, bradiček má tolik, že si do pusy musí dávat záložku, aby se trefila další obří porcí jídla do tlamičky….a to je malá. Nechci nikomu radit, ale já bych ji proháněl na kole bez elektrické asistence. Krátké trasy a postupně přidávat. Spolu s tím ubírat jídla. Možná by mě nenáviděla, ale časem by na tom vydělala….jenže toho se nedočká, protože stejně nateklí rodiče, rudí i na elektrokole až běda, ji jen těžko na skutečnou cyklovyjížďku vezmou.

Neodpoví-li někdo na skutečném šlapacím kole našim dětem na pozdrav, zvedne to
v nich vlnu nevole, ale dojde-li na to, že jim neodpoví někdo na elektrokole, tak to už prskají vzteky a začínají nahlas bučet. A pak se zlobí: “…vždyť nemůže bejt zadejchanej, aby ani neodpověděl….”. Co jim na to mám říct? Musím to jen otočit směrem, ať si nekazí výlet. A sám jsem rád, že dupají, funí, zlepšují se do kopců i ve sjezdech a až jim jednou nebudu stačit, bude moje mise k vlastní potěše splněna. Nevím, jestli pak třeba také nesáhnu po elektrokole. Na to mám snad ale času spousty, sice šedivím, ale ještě jsem nepřesedl ani na kolo s řazením.
Hezky na jeden převod nahoru i dolů….jednoduše, syrově, bez pomoci. Vůl má tahat, dokud může….

S přáním dostatku vlastních sil, nezávislosti na technické pomoci, radosti ze vzduchu
v plicích a příjemné únavy po vyjížďce
Tom Atom

P.S. A pojďme se na sebe v přírodě usmát a pozdravit se….

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

PENTAX Image 102_2620 IMG_20160421_155848 IMG_0057 IMG_0096 DSC_0250 102_2799 IMG_0170 P1280685 IMG_0173 DSCN3959 IMG_0107 DSC_2754

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement