VLÍDNÉ JIZERSKOHORSKÉ NEVLÍDNO

Začátek května zastihl Jizerské hory v podobě, jaká udělala radost všem, kdo čekali na déšť jako na smilování. Lesy se zaleskly kapkami deště, zvlhlý podrost přiměl mloky k opuštění skrýší, koryta potoků se nasytila a získala hnědou rašelinnou barvu. Ideální čas zmizet do lesů a navnímat atmosféru, která Jizerkám snad nejlépe sluší.

Za cíl jsme si nevytyčili nic konkrétního, protože v lesích je všude krásně. Děti lákají potoky, vydrží si u nich hrát hodiny. Přelézají balvany, přechází či přeskakují tok ze břehu na břeh podle toho, kde je v dosahu tůň či vodopád, hledají místo, ze kterého lze spustit do bouřících vod lodičku.

Trávili jsme poklidné chvíle u Černého potoka a následně stoupali pozvolna svahy vzhůru. Mločí pauzy se střídaly s těmi na sběr žaludů, ne zrovna v Jizerkách obvyklých. Šli bychom dál, ale déšť sílil a k radosti dětí nás zahnal pod převisy skal do úkrytů, které vzbuzují fantazii dětských duší a vlastně i těch dospělých, což může potvrdit každý, kdo strávil v takových místech osamělé posezení u ohýnku či černočernou noc.

O necelé dva dny později už jsem stejnými místy procházel pouze s kluky. Chtěli se vrátit do zákoutí u potoka, kde učinili jistý nález a měli v úmyslu okolní terén ještě jednou prozkoumat. Zároveň je hnala chuť dojít až k Hlídačům Koutu, jejichž jméno zní hochům tak slibně, tajuplně a podněcuje v nich touhu ona žulová skaliska spatřit na vlastní oči.

Jednu věc jsem podcenil. Jakožto táta kluků, kteří s velikou chutí lezou po skalách, jsem jednoznačně měl vzít lezecké cajky. Jenže chtěl jsem jít nalehko, bez batohů, navíc počasí bylo vachrlaté, deštivé a kameny se leskly kapkami vody. Ovšem – jak mě mělo napadnou – skaliska převyšující koruny buků, navíc na hřbítku vystavená proudícímu vzduchu, budou oschlá. Jakmile hoši zahlédli Dolního Hlídače Koutu, už si to chtěli burácet k vrcholu. Na to jsem nepřistoupil. Jasně, s Lubošem i sám jsem vícekráte vystoupil solo snazšími cestami na rozlehlé vrcholové plato, ale to zkrátka s ohledem na bezpečnost Štěpána a Matouše nešlo podstoupit. Naštěstí žulový soused, Střední Hlídač Koutu, je svými rozměry více než lákavou náhradou a ještě k tomu nabízí možnost vskutku bezpečně – pokud víte kudy – vyjít až na vrchol. Lezecké kroky je třeba provést vlastně jen ve dvou kratších úsecích, přičemž oba umožňovaly si pod mým dozorem vyzkoušet stavění. Přiznám se, že mě velmi bavilo, kterak si hoši pomáhali. Hlavně vrcholový výšvih s podélnou spárkou lezli za vzájemného smíchu i povzbuzování, hrdi sami na sebe, jak si s tím poradili. Já stál těsně za nimi a stačilo natáhnout ruku. Nebylo to ovšem třeba, Štěpán i Matouš bez zaváhání stanuli na temeni Středního Hlídače a za pár vteřin jsem za nimi dolezl i já. Oba jásali nad scenérií, prý je to nejhezčí skála, na které kdy byli….ale to je vždycky ta právě poslední, aktuálně prožívaná….

Poseděli bychom déle nad bukovým mořem, ale od západu přicházely těžké mraky. Zvedal se vítr a voda byla cítit ve vzduchu. Stráň k potoku jsme takřka celou seběhli a i když se spustil déšť, nepospíchali jsme domů. Dětskou duši bylo třeba nasytit přídavkem ve formě tolik milovaného potočního hraní i tichého pozorování bouřících vod. Však do auta můžeme dojít durch a uschnout cestou domů…

Přeji všem, aby měli čas na to, co je baví, ideálně pak ještě i se svými blízkými. Vlastní štěstí je důležité, ale štěstí vašich životních souputníků snad ještě důležitější, protože skrze něho docházíte k pocitu, že vaše existence má smysl. Minimálně pro ně. A tak, ač vás skrápí déšť, trpělivě čekáte u potoka, až si děti dosyta pohrají, spokojeně se otočí a slovy nebo jen očima řeknou, že to bylo moc fajn….

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

OLYMPUS DIGITAL CAMERA DSC_2492 IMG_20150131_120904 DSC_2477 a (10) IMG_0245 DSCN3913 IMG_0017 IMG_0056 PENTAX Image 100_3784 IMG_0004 IMG_0005

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement