OKRUH KOLEM OSTROVA aneb SÁM KUDY TO PUSTÍ

Jsem rád se svojí rodinou, ženou a dětmi. Rovněž s přáteli jsem rád. A speciálně při lezení se vám onen dobrý přítel – říkejme mu třeba PARŤÁK NA LANĚ – hodí. Jenže k pocitu vnitřního štěstí patří stejně tak i chvíle, kdy jste sami. V takových okamžicích můžete veškerou svoji pozornost upřít právě a jen k tomu, k čemu chcete – a nebo naopak, nesoustředit se vůbec na nic, vypnout mysl a jen existovat, BÝT, nechat se vést čímsi, Kýmsi. Jako byste prožívali nezúčastněný pohled sami na sebe: hele, co jsem zač, jak se tu tluču po tom světě, chvíli jako komik, chvíli k pláči a ejhle, teď prožívám čistou radost. Uvědomíte-li si přítomný okamžik svého mo/mentálního štěstí, potom vám docvakne, jakou energii šíříte v tu chvíli kolem sebe a jak to i Tvořivé síly kolem nás musí těšit. Bez radosti z vlastní existence by život neměl smysl.

Před polovinou června se mi naskytl volný víkend – jen já a nekonečně mnoho možností. Jizerky jsem tentokráte vynechal, protože tam jsem schopen zmizet zcela bez plánu, kdykoliv, využít každou skulinu, která se v programu objeví, vydat se tam se soumrakem nebo za rozbřesku, za slunečna i v dešti. Mít ale volno dva a půl dne, dvě noci, to je výzva, která se musí vyslyšet a uchopit jinak, prostě zmizet kousek dál.

Ostrov jsem plánoval už dlouho, dokonce před pár dny jsme tam zajeli se syny vylézt si Komáří věž. Přestože nám tam bylo na jednodenním výletě hezky, chyběl tomu západ a východ slunce nad Ostrovem, probuzení v kempu, vůně ranní kávy na orosené louce nebo uvnitř restaurace, kde očima můžete bloudit po obrázcích na stěnách. V paměti jsem obracel i loňský volný víkend, který jsem měl strávit v Ostrově, ale tehdy přišlo silné ochlazení, napadl květnový sníh a já hned druhý den ujel do Jizerek, protože po mokré žule se na rozdíl od mokrého pískovce dá lézt. Jo, je čas na reparát – Ostrov bude mým cílem….

Zvažoval jsem i jiné lokality, ale srdce si řekne….čas, který máte jen sami na sebe, vám ten luxus rozhodování čistě jen srdcem plně dopřává. Auto jsem měl napakované stanem, zcela mimo můj asketický přístup i tlustou matrací, neboť jsem se rozhodl, že spát budu tentokráte pohodlně. Hrozily totiž bouřky a mohlo se tak stát, že víkend proležím ve stanu. Proč si tedy nedopřát pohodlí? Auto to uveze. Vzal jsem i skládací kempingovou židličku, abych byl fest mastňák. Zcela jsem vypustil nákup potravin, však tam je hospoda, navíc spotřebu jídla nemám velkou a vodu vím kde natočit do lahve. Trošku mě mrzelo, že jsem si nevzal nějakou knížku na líné chvíle. Zato lezecké cajky jsem pobral.

Přiznejme si, že osamocená výprava není zrovna o lezení, protože parťáka prostě postrádáte. Ve světle toho je sbalení cajků na lezení s sebou vlastně zbytečností. Stačilo by lano a lezečky, abyste nějakou snadnější cestou cosi vylezli, pak nemuseli riskovat sestup a raději bezpečně slanili. Sedák není nezbytností, ale ten unesete. Je pochopitelně škoda, že v království skal si nemůžete troufnout na nějakou těžší, hodnotnější cestu. A že by jich tu bylo! Pardon, troufnout si můžete, ale míra rizika není v příznivém poměru k tomu, že máte rodinu. Tedy klídeček! Je tu mnoho vrcholů, věří i věžiček, masívů, na které jde vyjít snadnou a přitom krásnou cestou a z vrcholů se rozhlížet úplně stejně, jako byste to tam vyrvali nějakým práskem. Je třeba přijmout fakt, že jdete, kudy vás to pustí.

Být sám….má to i druhou rovinu, než postrádání lezeckého parťáka, myšleno dospělého, který vás udrží, když vám to někde smekne, přičemž ho neprotáhnete kruhem ( a nebo naopak vy se zaradujete nad jeho úspěšným přelezem a pak v komfortu na druhém konci lana si pro radost cestu přejdete za ním ). Tou druhou rovinou je lezení s dětmi. Ano, jsou to také vaši parťáci, naprosto plnohodnotní, co se pocitů, prožitků a emocí týká. V jistém směru dokonce hodnotnější, protože si uvědomujete ohromnou zodpovědnost za ně a zároveň to, že jim otevíráte oči a dveře ke způsobu života, který postrádá materiální balast, pěstujete v nich zodpovědnost jednoho vůči druhému i sobě samotnému, učíte je vnímání přítomného okamžiku, pozornosti k detailu, radosti z bytí a kdo ví, čemu ještě všemu….

Vážíte si toho být s nimi, účastni jejich dětského zázraku a objevování, a přestože po DUCHOVNÍ stránce vše spolu souzní a zdánlivě křehké děti vám dokážou být neskutečně silnou a odolnou oporou i motivací, potom po FYZICKÉ stránce – při nejlepší vůli- nemohou děti býti dospělému plnohodnotným lezeckým parťákem. Váhové a silové poměry neobelžete. ….nemůžete dopustit riziko, že synka nebo dcerku svým pádem vytáhnete kamsi k jištění a následně jím naskrz. A tak musíte cestu vysolovat a desetkrát vysvětlit a zopakovat, proč to děláte a oni ať to nezkouší nikde, odkud nejsou schopni přijatelně bezpečně seskočit.

Tedy jednoduše, lezete-li s dospělým parťákem, ubývají vám starosti,protože část z nich vlastně předáváte na jeho bedra, zatímco lézt s dětmi znamená, že nesete váhu všech starostí o sebe samotného ( cestu musíte vyjít bez jištění a neulevíte si v ničem ) a zároveň musíte přijmou plnou zodpovědnosti za děti, počínaje jejich správným oblečením výstroje přes jištění, jejich pohyb na vrcholu skály a také i spuštění zpět na pevnou zem. Co je tedy osamocený pobyt ve skalách bez dospělého parťáka a zároveň bez dětí? Je to pomyslný střed mezi dvěma pocity, jakýsi průměr – sice vás nikdo neodjistí, ale rovněž vy nemusíte zodpovídat za nikoho dalšího než za sebe ( pochopitelně jen technicky vzato, při lezení, protože být rodičem, to je zodpovědnost permanentní ). S těmito pocity jsem mizel do skal, když jsem se rozloučil na terase restaurace s Taxisem.

Poznal jsem ho bezpečně, když jsem dorazil. A pak jsem si všiml cedulky, že se zde prodává druhý díl knihy Taxisových pamětí. Vida, jak to do sebe pasuje. Jen jsem si uvědomil, že jsem si měl vzít knížku, už si mohu jednu koupit. Děvčata z restaurace mě ujistila, že Taxis bude určitě moc rád, pokud si knihu koupím a mě se chtělo udělat někomu – v tomto případě Taxisovi – radost. A už jsem za ním šel s žádostí o podpis. Vůbec jsem nepředpokládal, jak moc bude potěšen a tak jsme zapředli hovor. Protože došlo na společné známé i místa, která máme oba rádi, dvě hodiny lidského života protekly mezi prsty. Věřím, že pro nás oba naprosto smysluplně.

Obloha chvílemi znatelně potemněla, nad Ostrovem se neslo hřmění a chvíli před tím, než jsme se s Taxisem rozloučili, se na chvíli vyklenula nad východním obzorem duha. Dobré znamení. Poslední stisk rukou a mizel jsem pro batoh k autu a dál k mým oblíbeným – takřka bezbariérovým – věžím Večerní a Schůdné. Hodněkrát jsem na jejich vrcholu tiše seděl a bezmyšlenkovitě nechával plynout čas. Ani teď jsem si to nenechal ujít a přidal jsem návdavkem ještě nedalekého Papeže.

K restauraci jsem se vrátil se soumrakem – je zvláštní, sedět tam u stolu sám, když všude kolem vidíte různě velké skupiny lidí. Člověk si aspoň umí lépe představit, jak je tomu, kdo nikoho nemá. V sousedství mého stanu zatím jakýsi sobeček vykolíkoval snad claim, snad parcelu pro sebe, svůj obří obytňák a vešel by mu tam i tenisový kurt a padesátka bazén. Proti němu, ač tentokráte vybaven zmíněnou pohodlnou matrací, jsem si rázem jako mastňák nepřipadal. Bavilo mě poočku zpoza Taxisovy knížky pozorovat, co všechno z útrob obytňáku dokázal vytáhnout. Chyběla jen odpalovací rampa rakety země-vzduch, klavír, kaťuše, míchačka, soustruh či CNC mašina a mobilní pivovar. Víc jsem se ale věnoval Taxisovým pamětem – někdo prostě žil a žije pestrým životem, protože se nebál pro zážitky jít a natáhnout si pro ně ruku.

Ranní káva je rituál. Z hrnku se kouří, vůně pražených zrn se vznáší okolním prostorem. Pohodlně jsem se vyspal, dobře nasnídal a nic tedy nebránilo vydat se opět do skal, jen jiným směrem. V únoru jsem si slíbil, že si vylezu na Kachnu, tehdy byly skály promrzlé a já nechtěl riskovat své zranění ani ničení zdejších pískovcových věží. Tentokráte okolní lesy voněly přicházejícím létem. Nebyla to už hutná prádelna jako včera, ale černá mračna rovněž putovala v pruzích nad krajinou a chvíle s ptačím zpěvem a bzukotem čmeláků ve vřesu se střídaly s minutami hlubokého, temného a zlověstného hřmění. Nespadla ovšem jediná kapka. Na předskalí Kachny jsem si rozložil dočasné ležení, ale dříve, než jsem lezl Kachnu samotnou, vyšel jsem si vedlejší Zakletou. Chtěl jsem totiž vidět vrchol Kachny a přístup na něj i z perspektivy vrcholu Zakleté – dost mi to napoví, zda se do cesty vydat.

Zakletá se mi nelezla dobře. Pomiňme to, že jsem lezl snadnými cestami, které z hlediska obtížnosti pro opravdové lezce nestojí za řeč. Důležitější je hlava, která – zejména při solo lezení – se zvětšující hloubce pod nohama vždy brání minimálně připomenutím, abyste byli pohybově precizní. Výška mi nevadila, ale část skály duněla pod zkušebním poklepáním. Představa vylomeného bloku a následný pád s ním v náručí po zádech dolů, daleko hlouběji, než jsem do stěny natraverzoval, nebyl povzbudivý. Proto jsem si udělal improvizovaný samosichr, pak hluboký nádech, jeden krok a už bylo dobře. Pohled z vrcholu byl skvostný a pro mě důležitý právě možností prohlédnutí Kachny i další sousední věže: Západní. To půjde.


A tak přišla na řadu Kachna. Nejprve stěnka se solidními stupy, pak velká police, z ní už ukloněná spárka a položená členitá stěnka vedoucí ke skalnímu oknu. Snadné, krásné. Opatrnost je pochopitelně nutná pořád, zejména ale pak při krátkém traverzu od okna vlevo. Nakonec už se jen vyhoupnete na kromobyčejně krásný vrchol vysoko nad korunami bříz a borovic. Dlouze jsem zde pobyl, pískovec sálal, vzduch sytě voněl borovými lesy a vřesem, co chvíli neviditelně připlula i nezaměnitelná vůně kvetoucích černých bezů.

Zážitek z Kachny jsem si musel nechal plně natéct do vědomí a tak jsem si poseděl u zakrslé borovice na jejím předskalí. Do ničeho dalšího jsem nespěchal. Nakonec mě vylákala ještě zmíněná Západní věž, protože úhel mezi jejím vrcholem a Kachnou sliboval krásný pohled na seskupení zdejších věží a věžiček. Nemýlil jsem se. Dosažení Západní věže není těžké, ale zadarmo rovněž ne. Jsou to tři kroky, trocha síly, pak už jen rovnováha a na tření. Vrchol je jakýmsi kloboukem, takže prostě v závěru cesty položíte pracky dlaněmi na vrcholovou oblinu a lup šup, jste tam. Vím, že moje koleno na římsičce nebylo estetické, zato bezpečné ano – pořád jsem nemohl zapomínat na to, že jsem tu sám.

Jste-li v lesích, sil máte ještě dost, ale nechce se vám už přecházet za většími cíli – protože to, co jste chtěli, jste si splnili a dušička má pokoj – potom se poflakujete po okolí a plně berete za vděk vším, co se vám zalíbí. A tak jsem si vyšel snadno na vrchol Březové, Havana věže a jakési věžičky, která se mi moc zamlouvala, ale protože nemám průvodce Ostrovem a místo knížky na vrcholu byla jen tyčka, ani nevím, kde jsem měl tu čest pobýt.

Žaludek je kámoš. Nemám-li s sebou jídlo, ušetří mě pocitu hladu. Prostě to tak mám. Já se ale teď rozhodl, že budu kámoš se žaludkem a přestože nic nepožaduje, něco mu dopřeji. Poslal jsem mu pozdní sobotní oběd na terase restaurace Pod Císařem. A pivo. A kofolu. A kávu. A sušenku. Prostě tělo si o přísun energie nakonec průběžně říkalo.

Kruh kolem Ostrova jsem uzavřel ve Východní části, průchodem po hraně zdejších věží a masívů s tím, že občas jsem překročil či přeskočil k vrcholu. Pobyl jsem si tak na Terrayho věži a také na Orlici, kam mě v obou případech vylákaly nádherně tvarované zakrslé borovice.

Večer padal na zdejší lesy, mé kroužení kolem Ostrova se spojilo do kružnice a všeho bylo akorát, už mě nehnalo nic, co bych tu chtěl a mohl. Nadešla poklidná noc. Soused v obytňáku vedle mě vyvedl zevnitř živého býka a vyvezl mobilní jatka, zvíře zabil, vyvrhl a rozboural, pak na grilu vybrané kusy masa upekl. Nebo to nebyl býk, ale jeho žena? Kdo ví….únava mě přemohla, stejně tak Klášter, pivo, které je vykřičníkem pro vícero lezců zde s oblibou pobývajících…..je mi záhadou, jak se sem dostalo….

Nezbylo než cestovat domů, ale i cesta může být cíl a tak zapomeňte na nějakou spojnici bodů Ostrov – domov. Nakonec i ty moje milované Jizerky jsem navštívil, nedělním zmoklým lesem jsem vyběhl k Supí hlavě a po její mokré žule si vylezl na vrchol, abych uviděl mlžné bučiny pod sebou. Ale o tom až příště a v některém budoucím videu…..

S přáním dnů, které těší, Tom Atom

P.S. ….a kupte si Taxisovu novou knihu. Nemusíte mě podezírat z reklamy, prostě se hezky čte….

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

101_0353 IMG_0036 IMG_0023 102_0313 DSC_0270 DSCN3924 DSC_1395 327 IMG_0084 IMG_0088 IMG_0145 IMG_0050 IMG_0338

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement