OSTROV – HIMMELREICH aneb SETKÁNÍ NA VRCHOLCÍCH SKAL

Předposlední den měsíce května, který moje žena – Štěpánkova a Matouškova maminka – považuje za nejkrásnější v roce, jsme se probudili do slunečného rána. Plán jsem měl jasně nejasný. Tedy jasno bylo v tom, že se vydám do skal. Mlha plula nad otázkou, zda sám nebo přiberu kluky. Základ je nikoho nenutit. Chystal jsem si věci do batohu a kluci zbystřili: „Tatínku, kam jedeme?“ Šikovně položená otázka, která vlastně starému šedivému otci strhanému nedá příležitost říct, že výprava se hochů nemusí týkat… „Jedu do skal, chcete se přidat?“ Místo odpovědi upřímné dětské oči otočené zkoumavě k mamince, jestli jí to nebude vadit. Všichni jsme dostali požehnání, a tak se po domě začaly míhat rychlé šmouhy, jak kluci narychlo pakovali.

Od domu k silnici je pár desítek metrů. Dát se v těch místech doleva, otevírají se tři možnosti: Jizerky, Skalák, Sušky. Vpravo – pokud se vyráží do skal – je to směr Ostrov. Netušil jsem, zda dojde na levý či pravý blinkr, luxus rozhodnutí jsem nechal na Matoušovi a Štěpánovi. Jednohlasně vykřikli: „…do Ostrova!“

Aby ne. Celé jaro se tam těšili, pan Korona jim umožňoval pobývat v našich krásných Jizerkách co hrdlo ráčilo, zároveň delší cestou od domova a libereckou SPZ jsme nechtěli dráždit v jiné než domovské oblasti. Ne všichni brali Koronu s nadhledem, a to jsme respektovali. Tedy Ostrov. Kluci ve své empatii ale rychle utnuli jásot otázkou, jestli to nevadí, že budu muset daleko řídit. Nevadí, co by to vadilo, sám bych se tam nevydal, ale s takovouto motivací, a hlavně dvojicí parťáků, proč ne?! Situaci nahrávalo i to, že Fanynka zůstala s maminkou doma. Dva kluky při lezení ještě pohodlně zvládnu, ale jeden dospělý na tři děti byl už logistický oříšek.

Do Ostrova jsme se museli ale doslova probojovat mezi uzavírkami, semafory, víkendovými skorozávodníky a roztěkanci, za volantem nebezpečným okolí i sobě. Pořád být ve střehu – je tomu tak cestou a bude tomu tak ve skalách, věděl jsem. Nu což, všechno vynahradí sdílená radost.

Vodní nádrž před restaurací Pod Císařem prochází opravou, a právě u rozkopaného torza koupaliště jsme zaparkovali – ještě před cedulí „P“ s ceníkem parkovného. Jenže nám se v Ostrově líbí a parkovné se platí přímo v restauraci, ne nějakému strejdovi ve žluté vestě, který tržbu odevzdá bůh ví kam – pokud vůbec někam a tak jsme tedy došli poctivě zaplatit. Sami si přejeme, aby kemp i s restaurací fungoval….

Žádné dlouhé štráfy a mazali jsme ke Komáří věži. Cestu jsem si pro děti vyhlédl vloni na podzim, kdy jsem se toulal sám mezi skalami Himmelreichu. Ono je dobré mít linku pro děti vybranou i odzkoušenou. Radost z lezení mají prckové tehdy, pokud je čeká vysoká skála s rozložitým vrcholem a cesta, která k nim bude přátelská co do obtížnosti i pestrosti. Pro dospělého, který za ně zodpovídá, je zase podstatná přehlednost, vidět děti po celou dobu a pokud to není možné v kuse, tak mít k dispozici místo pohodlného štandu, kde se slezeme a zase vydáme dál.

Než jsme stanuli u Komáří věže, chtěl jsem, aby kluci viděli zvolenou skálu v plné kráse. A tak jsme se přiblížili směrem od Prostřední nebeské stěny, na níž jsme vystoupili krátkým komínkem, vlastně nelezecky. Jakmile se nám Komáří věž ukázala v celé své kráse, kluci zajásali. Nevím, co se honí v dětských makovičkách, zahlédnou-li takového pískovcového obra. Vím ale, co běží hlavou tátovi: zvládnout to, bezpečně a s radostí.

K naší smůle se ve chvíli, kdy jsme se u paty skály chystali vyrazit do cesty, zhoršilo počasí. Kluky jsem přivlékl už před nástupem do stěny, navíc jsem jim přibral jednu vrstvu do batůžku. Ta přišla ke slovu už na prvním balkonu. Nebe zešedlo, vítr zesílil a nepříjemně se do nás zakusoval. Čas, ve kterém jsme stoupali k vrcholu, pobývali na něm a následně slaňovali, byl co do počasí jednoznačně tou nejméně příznivou částí dne. Zato zážitkově to byl vrchol.

Lezli jsme si v klidu a pohodě, ve videu jsem naschvál tentokráte ponechal více naší komunikace – ona je to s kluky jednak sranda, zároveň potěšení, jak si i slovem pomáhají a povzbuzují se. Vysoká věž ke klukům promlouvala, byla to změna proti Jizerkám a jejich žule. Hoši se s tím ale popasovali skvěle, přestože Matoušovi se nejprve nelíbilo nasoukání do komína, do něhož se musí natraverzovat. Prvně v životě zároveň kluci zažili, kdy na vrchol za nimi dorazí i další lanové družstvo, v našem případě Dan a Tomáš – jak jsme se dozvěděli ze vzájemného představení. Chlapi – lezci ze Slaného a někde od Prahy – k nám přeskočili z druhého vrcholu dvojvrcholové Komáří věže. Pohled na překonání hlubiny pod nohama přeskokem, byl pro Štěpána a Matouše zážitek, který je – jak jsem viděl později – provázel celým dnem, kdy na věžičkách Himmelreichu zkoušeli přepady a přeskoky, až se i suchá borovice skoro zazelenala.

Chlapy jsme nechali slanit jako první, tričko nebylo to nejkomfortnější oblečení a než bych svoje hochy spustil, Dan by asi umrzl, přestože nevykazoval známky promodrání ani třesu. Po nových kamarádech jsme slanili k batohům i my. Hoši se zahřáli dováděním a jen jsme ušli pár kroků, už zase přelézali vše, co ostrovský pískovec v jejich blízkosti nabízel.

Na Himmelreichu, kousek od památníku lezcům, jsme posvačili a hoši vířili prostorem od skalky ke skalce, zkoušeli svoje síly a dovednosti. Pobíhal jsem pod nimi, jistil je a víc a víc nabýval důvěry, že mohu také poodkročit a klukům natočit nějaký ten záběr, samozřejmě až poté, kdy každou skalku lezli nejméně podruhé a já viděl, že naprosto jistě. Podloží pod věžičkami a balvany je písčité a měkké, odskok nebolí, ale i tak se mi ulevilo, když jsem při svačině mohl slevit z pozornosti – vlastně napůl, to zas si kluci pohrávali s nožem…. Člověk nemůže žít ve strachu, sám o sebe se nebojím, o děti ano. Jenže stejně, co my víme, co dělají v lesích kousek od domu…sám jsem nebyl jiný a lezl všude, kam se dalo i nedalo. Nejde to dětem zakazovat, mnohem lepší je v nich pěstovat kulturu pohybu, aby své umění zdokonalovali i při vědomí rizika a střízlivého uvážení, na co si troufnout mohou a co už je přes čáru.

Čas nad Ostrovem poklidně plynul. Štěpán a Matouš střídavě lezli všechny možné i nemožné cesty, které ve shluku skalek objevili, mezi tím se odbíhali občerstvit. Já sledoval – kromě nich – i další lezce snadno vzlínající či naopak bojující okolními stěnami a pak nastal čas k návratu…i ten se nesl v podobě průletů lesem, skoků a všemožných klučičích zábav. Ještě nikdy jsme nekončili pobyt v Ostrově jinak, než limonádou “za odměnu” Pod Císařem, tedy museli jsme dostát tradici. Zde se odehrála ještě jedna situace, která nám zvedla tep. Hoši si všimli týpka, který se nám snažil dostat do auta. Než jsme se zvedli, byl ale pryč. Alespoň jsme upozornili obsluhu, aby sledovali parkoviště. Možná škoda, že se nám do auta chlapík nevlámal. Mohl si vzít náhradní ponožky, nakousané palačinky od snídaně a jedenáct korun, které jsem měl v područce. Kdyby ukradl cokoliv, to hlavní nám ale vzít nemohl: společně strávený čas ve skalách při zážitcích, které jen tak nevyprchají.

S přáním dostatku dnů, které se skutečně žijí a pro které se žije, Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

100_2092 a (1) 479 20170304_161541 IMG_0110 DSC_0009 IMG_0005 IMG_0325 IMG_0089 55 100_3705 102_0177 IMG_0173

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement