ZÁPAD SLUNCE V LESÍCH aneb SÁM SE SEBOU

Přijdou občas dny, kdy se energie nedostává. Začíná to pocitem jakési nepohody a bezradnosti v tom, do čeho se pustit. Dosud jste měli deset plánů a všechny je chtěli splnit, najednou nevíte, čím byste začali a zároveň tušíte, že ať se chopíte čehokoliv, očekávaný klid a radost to nepřinese. V takovou chvíli je nejlepší se zastavit, třeba jen posadit pod strom na zahradě, opřít se zády o kmen a položit si otázku: “Za čím se ženeš?” Potom, snad odněkud z nebe, k vám začnou skrze listy ve větvích nad hlavou, propadat a snášet se odpovědi…

Všechno počká – pracovní záležitosti i práce kolem domu, na zahradě, úklid garáže, oprava toho či onoho. V první řadě je třeba dobít energii aby i takovéto “přízemní” – a ovšem i často nutné – záležitosti šly od ruky.

Moje žena mě v takovýchto chvílích jen přeměří zrakem a pronese prostou větu: “Zmiz do hor….”. A já okamžitě jdu, protože to tak má být a není nic, co by mi pomohlo více. Sbalený jsem v pár vteřinách, ostatně když jdu sám, skoro nic nepotřebuji. Hlad vydržím, zima mi nebývá, co s sebou nemám, to prostě nemůžu a nebudu potřebovat, jen trochu té vody poberu. Ze zvyku brávám kamerku, ovšem tentokrát jsem ani nezkontroloval baterii a tak ve chvíli, kdy bych ji hlavně chtěl použít, už byla stejně bez šťávy jako já, než jsem překročil na okraji lesa bludný kořen.

Blížil se soumrak a já celkem svižně stoupal Richterovkou, z ní to seknul nad Šolcovy skály kolem Resselova kříže a vnořil se mezi ně. Blízkou Březovou věžičku považuji za jednu z nejhezčích menších skalek a také její okolí je v mých očích nesmírně líbivé. Na Březovku navíc vede krásná, k bezrizikovému sólovému výstupu vyloženě vhodná a přátelská, Spirálová cesta. Většinou když jdu o kolo, jedno jestli se jen tak toulám nebo jsem na houbách, cestu si vyjdu. O kousek níž lze snadno vylézt na Šolcův jehlan. Samozřejmě snadné by to nebylo, pokud bych si nevybral cestu nejmenšího odporu, traverzem po jákési římsičce ke stěnce a plotně vedoucí na vrchol opatřený poctivým kruhem. Zde je třeba být ke skále opatrný, nohou lehce prověřit krystaly, abyste je neodrbali.

Pokračoval jsem k Vodníkovi, skále, kam se budu chtít brzy vrátit, abych si vylezl více cest než tu, kterou jsem zvolil a jejíž název mi uniká, protože se v popisu cest malinko ztrácím. Prostě jakýmsi koutem jsem snadno nastoupal k logickému traverzu vedoucímu vlevo k výšvihu na plotnu, na níž je vrcholová knížka. Ta je umístěná zde, aby nebyla snadno k dosažení z vrcholu, jenž je díky náhorní straně Vodníka doslova bezbariérový. V cestě není jediný těžký krok, ale skála po deštích nebyla úplně vyschlá, římsička, po které se traverzuje, se vesele zelenala a tak jsem raději našlapoval velmi soustředěně. Myslel jsem si, že jsem traverz natočil, ale kamera už zvládala sotva pětivteřinové záběry a pak se vypínala. Místo toho, aby mě to rozladilo, jsem naopak ucítil jakousi úlevu. Spolu s rozpouštějící se nepohodou, která mě sem původně nasměrovala, jsem získal i svobodu autentického prožitku: vše můžu a budu jen prožívat, nic už nenatočím, soustředím se jen na les se všemi jeho zvuky a šelesty, slunce plující modrou oblohou ( bez čar od letadel ) k západu proměňující šedohnědé balvany na oranžové ohnivé valouny, na prodlužující se stíny kmenů kapitálních buků.

Západ slunce jsem sledoval z Hromové věže. Vystoupal jsem na ni jedinou těžší cestou přelezenou toho dne – jmenuje se Šup do hrnce a je vskutku logická, jasná a trefně nazvaná, protože končí v dokonalém žulovém hrnci poměrně vysoko nad koutem, který se zužuje a proměňuje ve skalní průchod napříč stěnou. Je tu potřeba trochu zabrat, ale po každém z jednotlivých výšvihů v cestě máte možnost odpočinout.

Slunce klesalo k obzoru a já seděl na skále obarvené jeho paprsky do sytě oranžova. Ani mobil už nezvládal fotit a zhasl, kamerka se sotva zapínala a hned zase vypínala – na tu nebeskou podívanou bych ji teď použil rád. Podstatné ale bylo vědomí, že technika o svou energii přišla a mě se naopak vrátila zpět. Lesy, hory, slunce, skály, všechny síly dobra zde tak koncentrované, i ptáci ve větvích, prostě všechno to a všichni ti, kdo sem svou viditelnou i neviditelnou existencí patří, my ji pomohli vrátit…

S přáním dostatku životní energie Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

SAM_1304 IMG_0041 10032014099 OLYMPUS DIGITAL CAMERA fran. capka (12) IMG_0186 10032014130 DSC_0836 a (3) DSC_2391 IMG_0093 IMG_0097 IMG_0011

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement