OSTROVNÍ LETNÍ DNY

Kolem srdce mě to zahřeje, vzpomenu-li si na Ostrov. Kolik míst člověk v životě má, kde se cítí opravdu dobře? Není v tom nic rozumového, jen naslouchání svojí duši a právě srdci. Jizerské hory a Ostrov jsou zkrátka “moje” místa. S Lubošem na to občas zavedeme řeč, co že nás to do Ostrova přitahuje…. Jizerky jsou jednoduše DOMOV. A Ostrov? To je vábení čisté energie dobra, promísené s vůní borové pryskyřice a žárem dýchajícího písku. Tato neviditelná esence se navíc balí to jemného oparu vzpomínek na krásné chvíle, které jsme tu už prožili a ač jsou neuchopitelné, slouží jako tajuplný Všehoj…

Myslím, že moje rodina – minimálně dle jásajících dětí, kdykoliv do Ostrova vyrážíme – to vnímá stejně. Na Kristýnku a psy bych si vsadil, že se sem těší. Ostrov je jako hospoda – snadno se jde sem a těžko odsud. Návykové místo!

I když s tím snadným příjezdem to bylo tentokráte jinak. Jakási nešťastná kontraverze mezi hochy zapříčinila, že cestě do kempu předcházela návštěva chirurgie. A já bych byl zralý na psychiatrii, kdyby už sbalené auto neodrazilo od domu a místo radostných dní bychom zase vybalovali. Štěpán se proměnil ve Frankensteina, jak jej dle svorek v hlavě pojmenovala později Kristýnka. Ale ani na chvíli nepřipustil, že by se mělo zůstat doma. Nejlepší lék na bolest je stejně zaměstnání mysli něčím příjemným, tedy jeli jsme….

Nezažil jsem kemp v Ostrově takto plný, jako při našem pozdním večerním příjezdu. Pátek, víkend před námi. Jelikož jsme zabrali snad předposlední místo, měli jsme odůvodněný strach, že Luboš s Kristýnkou ani nezaparkují. Sobotní dopoledne ale přineslo překvapení – kemp se značně vylidnil a tak jsme se mohli dokonce přesunout na naše obvyklé místo, abychom nespali nohama ze svahu jako na sjezdovce a flek pro hejnické lajdáky, jak jim děti říkají, jsme také uhájili. To bylo jásotu, když bílá vrána přiletěla. Nově se dá ubytovat až od 14 hod , L+K tak vystávali důlek za závorou.

Po obědě, kterým bylo plno prašivek posbíraných za dopoledne v místních lesích, jsme vyrazili do skal. Ze své osamocené toulky jsem měl připravenou Kachnu, Zakletou a Havana věž. Jestliže totiž jdete do skal s dětmi, je dobré přesně vědět kam. Jak známo, spousta cest vypadá odspodu velmi snadně, ale až ve stěně se ukáže, jak tomu skutečně je. Musíte výstup vnímat dětskou optikou. Všechny dopředu promyšlené a naplánované skály a cesty dokonale sedly. Nenáročné dětské lezení, krásné vrcholy a báječné výhledy. Děti se zase sžily s pískovcem, na nějž už dlouho nesáhly, Evča zase s novými lezečkami, které jsem jí pořídil, protože už jsem nemohl koukat na to, jak si raubuje nohy kvůli tomu, že jí kdysi nějaký lezecký profesionál v obchodě poradil, že má mít lezečky o tři čísla menší. Měl jsem radost, jak si “bačkůrky” pochvalovala a zároveň docenila kotníkovou verzi.

U Kachny jsem si byl jist, že se děti nedostanou do pasáže, kde bych je musel tahat. To těžce nesou sami prckové a nelíbí se to ani mě. Prostě vylez tam, kam svedeš a cestou, na kterou stačíš. Vrchol Kachny i cesta k němu jsou pro děti perfektní. Dojem z vysoké věže, impozantní výhled a lezení, které je plně zážitkové – stěnka, spárka, skalní okno skrz věž, traverz nad hlubinou, dolez na samotný vrchol i slanění. Vše pro čirou radost.

Na chvíli jsme se sešli na vrcholovém platu s Lubošem. Člověk si uvědomí, jak často jsme spolu lezli, ovšem za poslední dva roky se to stalo výjimkou. Třeba zase – kromě Kristýnky – políbí Luboše i jiná můza a svoje černé tělo rozpohybuje vertikálním způsobem. I na sobě cítím absenci těžších cest, ubývá pocit jistoty, hlava už dlouho nepotrénovala boj, vše snadné choďáky. Útěchou mi budiž, že je to investice do srdcí dětí, aby milovaly pohyb v přírodě právě včetně lezení. Neodradit je neúměrně těžkými cestami, lézt si pro radost, bezambičně.

Po Kachně jsme vylezli na Zakletou věž. Děti se celý den střídaly v rušení jištění, tudíž bylo pro ně klíčové, kdo poleze na vrchol jako první po mě, aby vycvakal lano z expresek. Těch jsem jim pro radost do cesty naládoval víc než dost, bez ohledu na to, zda je tolik jištění potřeba . Na Kachnu byl v úloze lezce rušícího jištění Matouš, na Zakletou Štěpán a s padajícím soumrakem na Havana věž Františka. Dětem rostla jistota. Výšvih na Zakletou, ač je nepříjemný i dospělému, si přelezli s radostí v očích, na Havaně mě prckové vyloženě překvapili přehrnutím převisu, nad který dospělý jednoduše sáhne a je to, ale pro děti představuje solidní střechu. Všichni tři se tím prošli s nabytým sebevědomím tak snadno, jako by šli po žebříku. To už padal soumrak.

Večer jsme v kempu poseděli u ohně, vedli strašně podstatné řeči a spát se šlo až za tmy tmoucí. V neděli jsme vyrazili ke Komáří věži. Lezení na ni jsme ukončili ve chvíli, kdy se z balkonu pod komínem nechala spustit Františka, protože se cítila slabá a bolel ji žaludek. Kluci už na Komáří byli a Evča se s nimi dohodla, že se tedy – bez Fanynky, která se stáhla za Lubošem, Kristýnkou a psy – vydáme někam, kde jsme ještě nebyli. A tak se bouldrovalo, přelázaly se stěnky a balvany, kde jsme mohli děti odjistit jen tím, že jsme stáli za nimi. Vedro se stupňovalo, pískovec sálal a nebylo třeba podnikat nic složitého. Fanynka se shrabala, vylezla si jednu skalku s hejnickými lajdáky a pak se přidala k našemu bouldrování.

Odpoledne jsme museli brzy sbalit a vydat se domů, zatímco Luboš s Kristýnkou zůstávali. To bylo dětského nářku! Matouš až skoro do Zásady hudroval, že se mu nechce přesouvat do Sedmihorek ( nebudu prozrazovat, jaká jim dával přídavná jména ) a rozhodně měl zůstat v Ostrově….co ale naplat. Mě čekala od pondělí práce, dětem a Evče pokračovaly prázdniny. Jen vymění pískovec ostrovský za Skalák. Hned bych se k nim přidal….

S přáním radostných letních dní

Tom Atom

Napsat komentář

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0042 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0127 IMG_0033 DSC_2381 IMG_3504 hdr IMG_0004 100B9690 IMG_0023 IMG_0107 IMG_0051 IMG_0087

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement