BÝT TAM, KDE SE PLNÍ SEN

Sny….kdo bychom nějaké neměli?! Co se vyplněných tužeb týká, jednu situaci stavím vysoko nad okamžik, kdy se plní sen mě samotnému. Je to účast na štěstí blízkého člověka, jehož radost prozáří i nás. Stačí se na něho tiše dívat, sledovat jiskry v jeho očích…a pokud se můžeme na splnění něčího přání sami aktivně podílet, potom zažíváme okamžiky, které dávají životu smysl…

Nedávno uplynulé dny mi dva takové intenzivní prožitky nabídly a já, protože jsem životní požitkář, si je hýčkám v srdci. Prvním z nich byl svátek jednoho z mých synů, Matouše. V jeho sedmi letech jsem poprvé zaznamenal, že měl nějaké intenzivní hmotné přání. Už od února s sebou nosil užmoulaný kousek katalogu lega a zasněně sledoval letadýlko na jednom z drobných obrázků – reklam na jednotlivé série stavebnice. Co chvíli jsme Matouška viděli, kterak si obrázek prohlíží. Opatrně sondoval, jestli by nemohl takový dárek dostat. V noci měl onen zmuchlaný papírek pod polštářem, ve dne ve školní brašně…

Samozřejmě, že jsme mu se ženou dárek koupili, ale oběma nám záleželo na tom, aby si prožil touhu, těšení, doufání a díky tomu také později velikou radost. Stavebnici jsem už dva měsíce schovával ve skříni a na občasné Matouškovy dotazy, velmi jemné a pokorné, jsem odpovídal, že mu slibuji, že budeme s maminkou dělat vše pro to, aby měl hezký svátek. Povídali jsme si o tom, že nikdo nemůže mít všechno a kdyby tomu tak bylo, potom by si takový “šťastlivec” vůbec ničeho zřejmě nedokázal vážit. Matoušek rovněž vnímal nejisté období – já byl z práce doma kvůli covidu, přišla nutnost investic do naplánovaných úprav kolem domu….zkrátka sám sebe Maty připravoval na to, že z vysněného dárku asi nebude nic. Jeho bratr, Štěpán, za mnou přišel: “Tati, já bych ti přidal korunky z kasičky, abys mohl Matýskovi to lego koupit….”. Jen jsem ho pohladil po vlasech….

Nadešel Matouškův svátek. Dospat nemohl, na oslavu se těšil a zároveň ji odkládal. Dokud byla totiž před ním, mohl doufat….a pak jsme mu všichni popřáli, krabice s legem zatím čekala přesunuta do přítmí sklepa. Pozoroval jsem Matouška a cítil na něho ohromnou hrdost. Všichni odgratulovali, drobné dárečky dostal a vysněná stavebnice nikde. Matoušek ale zářil nefalšovaným štěstím. Ani náznak stínu na duši i když v tu chvíli musel vnímat, že sen se tentokráte nesplnil…a právě ve chvíli, kdy chtěl začít nabízet bonbony, které dostal, jsme se “rozvzpomněli” na “zapomenutý” dárek ve sklepě. Štěpán s Fanynkou zářili, když Matýskovi dárek předávali a Maty? Pohled na něho bych si do smrti přál pamatovat….nebyli jsme to my, kdo ho obdaroval, to on obdaroval nás….

Druhým ze zmíněných okamžiků sdíleného štěstí bylo zhmotnění Bobrova snu. Je tomu už pár měsíců, kdy se Bobr při setkání U Kocoura zmínil, že by se jednou hrozně rád rozhlédl z vrcholu Divé Máří. Povídá: “Chlapi, celej život na tu Mařenu koukám a nikdy jsem na ní nebyl….” Podívali jsme se s Lubošem na sebe, pak na Bobra a dali jsme slib, že mu to rádi pomůžeme prožít. Nevím, jak moc tomu tehdy Bobr věřil, ale začátkem září se připomněl – prý co dělám v sobotu 19. září, že má být pěkně, s Lubošem už o tom dali řeč a jestli bych se přidal, že bychom na tu Mařenu mohli vyrazit. Neváhal jsem asi vteřinu: “Jasně, jdeme….”.

Za sobotního rána jsem si to švihal přes hory a přemítal, jestli si to Bobr sám nerozmyslí. Třeba jako Pajda, který chtěl s námi na Nos, už se ovšem podruhé neozval…Ale ne, Bobr celých pět minut před smluveným časem dorazil k Lubošovi a Kristýnce do Basecampu. A tak se šlo. Zvláštní atmosféru měla ta naše výprava….Bobrovo očekávání jí dávalo punc výjimečnosti a nám už od prvních kroků radost, že můžeme být při splnění jednoho velkého snu. Člověk si až klade otázku, na co Bobr čekal – celý život na Mařenu vidí, ale dosud se ne odhodlal si pro splnění svého snu jít. Ve svém okolí by měl jistě dost duší, které by mu pomohly na vysněný vrchol. Všechno je ale takové, jaké má být, a tedy průvodci na Bobrově cestě k okamžiku štěstí jsme byli my. Splnění lezeckého snu rozumím i já, ač sám sebe považuji za nelezce. Živě si ale pamatuji nespočet průchodů kolem Zvonu a soukromou, sám sobě pokládanou otázku, jestli se někdy na jeho vrchol podívám. A pak jsem tam najednou byl….zazvonil si na zvoneček přivázaný k vrcholovému cepínu a rozhlížel se po Srázech vědom si jedinečnosti a neopakovatelnosti takového okamžiku majícího pečeť nejvzácnějšího kromobyčejna – pár vteřin v životě, ke kterým vám někdo pomohl, udělal si na vás čas a nechal vás je prožít. V takovou chvíli přijmete rozhodnutí, že budete-li mít možnost předat to dál, rozuměj: pomoci někomu třeba stanout tam, kam by bez vaší pomoci jen těžko vystoupil, uděláte to a moc rádi.

Nebudu zde detailně popisovat, jak lezení probíhalo, vše jsem se snažil vměstnat do videa, ve kterém jsem tentokráte zanechal výraznější hlasovou stopu. Sami tak uvidíte i uslyšíte chvíle, kdy se jeden obyčejný lidský sen plní. Myslím, že mohu mluvit i za Kristýnku a Luboše, když řeknu, že nám bylo převelikým potěšením vidět šťastného Bobra….tedy Bobře, děkujeme, bylo nám ctí to s Tebou prožít. Ať se video líbí – Tobě především…

A co říci závěrem? Nebojte se plnit svoje sny. Na co si neuděláte dnes čas, na to nemusíte mít zítra sílu. Nebo ani žádný zítřek přijít nemusí….Žijte naplno! Kdy jindy si to uvědomit, než při pohledu na Bobra. A na ty naše bachaře, co nám vládnou….ti si plní svoje sny a našim vůbec nechtějí ani nemohou rozumět. Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_0824 IMG_0056 286 207 DSC_0139 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 100_3771 IMG_7444 IMG_7446 102_2545 img_1987 hdr IMG_7442

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement