CHATA V LESÍCH

Také máte svůj nejoblíbenější měsíc? Jestliže vnímáte proměny krajiny kolem sebe v průběhu roku, potom určitě ano. Já nedám dopustit na říjen – barevný měsíc, jásavý pokud vysvitne slunce, nostalgický až tajemný za ranních či večerních mlh, ponurý a zádumčivý s příchodem temných deštivých dní. Pro moji ženu je nejkrásnějším měsícem roku květen. Krajina září všemi představitelnými odstíny zelené, lesy jsou plné ptačího zpěvu, z podrostu v bučinách vyrůstají semenáčky buků, podél cest a v sadech kvetou stromy a jejich koruny hučí včelami. Období žlutých pampelišek vystřídá v lučinách čas barevného kvítí. Vzduch je voňavý, vlahý a přívětivý. Právě za takových dnů jsme mohli strávit výsostně povznášející chvíle na doslech hučícího Černého potoka, v jeho rokli pod příkrými srázy a skalami, v Liščí chatě.

Možná nebudu ani přehánět, když řeknu, že za svého života jsem si snad už tisíckrát krátil cestu od Bílého Potoka do Rokle Černého potoka a vzhůru k Poledním kamenům kolem Liščí chaty. Původně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje….zelený domek s omechovanou střechou, žulovou podezdívkou a většinou zavřenými okenicemi. Až později, kdy jsem se dozvěděl nejen název, ale i část historie chaty – spojenou s pány lezci Miroslavem Machovičem a Joskou Čihulou – mě napadlo, jak to asi vypadá uvnitř. Nikdy jsem si nemyslel, že se na vlastní oči přesvědčím, natož že v Liščí chatě budu alespoň chvíli pobývat a nocovat. A že se to tak nějak seběhlo a skoulelo, navíc s blízkými dušemi, za to jsem vděčný. Teď je čas zavzpomínat….

Život má – jak jsem mnohokrát vzpomněl i tady, na Kagotu – úžasnou schopnost dávat dohromady lidi naladěné na stejnou notu. Musí tomu tak být, abychom přežili. Čím víc se na energii kolem nás zaměříme, a nemusíme být žádnými čaroději, jen vnímavými jedinci, pak si uvědomíme, že s lidmi je to jako s místy, ve kterých se pohybujeme. Někde a s někým prostě nemůžeme být, jako by nám cosi odsávalo sílu a radost ze života. Zato jinde a s jinými lidmi se nám naopak pozitivní energie dostává měrou vrchovatou. Cítíme radost, probouzí to v nás tvořivost, optimismus ale i empatii, všeobecnou vnímavost ke všemu hmatatelnému i nehmatatelnému kolem nás. K tomu, aby se ti správní lidé s čistými úmysly potkali či doputovali ke stejnému cíli, roztáčí se neviditelné kolo jakéhosi pomyslného kolovrátku, jehož předeno svými takřka pavoučími nitkami přitahuje k sobě ty, co přitaženi být mají, nitky se chytit umí a přitáhnout se nechají…

Tedy stalo se….lidské osudy se promíchaly, správní lidé potkali a pravá slova zazněla. Nebudu popisovat, jak se naše kamarádka Martina “Titina” se svojí dcerou Lottkou “Kadiplotkou” dostala ke klíčům od Liščí chaty a přizvala naši bandu. Zářivé zelené dny se rozprostřely nad jizerskohorskými bučinami a my nadšeně vyrazili. Pardon, já ne – jen Evča s Titinou a dětmi. Nahulákali se do naší dodávky a se skřípěním zubů – protože nejsou příznivci zajíždění autem do lesů – se všichni přiblížili k Liščí chatě. Ono jak jinak – speciálně Titina je známá množstvím materiálu, který s sebou všude tahá. Přenosit batohy s oblečením i krabice s jídlem a kuchyňskými potřebami pro čtyři děti a dva dospělé ( já si své donesl později sám ) odněkud z parkoviště, to by dalo holkám zabrat a sebralo by to půl dne. Takto se všichni mohli nechat spolknout májovými bučinami mnohem dříve.

Odbouchal jsem si svoji šichtu a vydal se za nimi. Auto stálo v lese u křižovatky cest, dobré znamení, zvládli to….ovšem dveře chaty jsem našel zamčené. Batoh jsem uklidil do houští a vydal se zvukem dětského smíchu a štěbetání ozývajícího se od hučícího koryta Černého potoka. Byli tam. To bylo jásotu. Prckové se překřikovali, měli toho tolik co říct. Holky se smály, no byl na tu skupinu hezký pohled. Zamířili jsme k Vodopádu Černého potoka a u něho si pobyli. Pokaždé, když vidím děti přecházející padlý kmen, skákající po kamenech a lezoucí po stromech, napadne mě, proč ( já tedy bohužel vím proč ) někteří “neosvícenci” budují v horách a lesích atrakce ve formě dětských hřišť a různých uměle zbastlených hovadin, které způsobují jen vizuální smog. Vždyť do hor a lesů se má chodit za tím, co tam samo o sobě je. Pobudete si tam, pohopsáte a zase zmizíte a nic tam po vás nezůstane….


Chvíle zklidnění po skotačení dětí přineslo na břehu potoka prckům moje vyprávění o Wildnerově kříži v Černém potoce, tak dlouho ukrytém a opředeném pavučinou nejasností, dokud se jej nepodařilo objevit. A také jsme si dali slib, že když už jsme na té Liščí chatě, kterou využívali Punťa Machovič s Joskou Čihulou, potom si za našeho pobytu zde vylezeme na Kazatelnu, nedalekou žulovou krásku, na jejíž údolní stěně pamětní tabulka Josku Čihulu, který ve Vysokých Tatrách spolu s Erichem Soukupem zahynul, připomíná. Pak už jsme zamířili k chatě, prckové mi ji nutně potřebovali ukázat. Večer jsme zapálili oheň, dorazil za námi Luboš s Codym a přestože jsou květnové večery už dlouhé, přišlo nám, jakoby první den utekl jak mávnutím bukové haluze ve větru.

Dobře se spalo v dřevěné chatě v lesích pod Frýdlantským Cimbuřím. Ráno jsem bosky došel pro vodu k potoku – “obyčejnej krásnej svět”, chtělo by se říct. Hlavou mi běžela vzpomínka na večer, povídání u ohně, krátké zatopení v kamnech, aby dětem bylo útulno. Žádná technika, televize, počítače ( krom stažení fotek ). Jen parta přátel, společně trávený čas, sdílená radost, soudržnost.

A zase jsem musel do práce….rozloučit se s ránem v lesích…slunečními paprsky prodírajícími se světle zelenými korunami buků….ale co, houby zle, je třeba být vděčný za možnost noci a probuzení tady v horách a také za vědomí, že se sem odpoledne vrátím a vezmu děti na Kazatelnu.

Za pár hodin už jsme mašírovali k žulovému tesáku Kazatelny. Je to impozantní skála, krásná ze všech stran. Počasí se ale rychle měnilo. Po příchodu ke skále se citelně začínalo ochlazovat, nebe šedlo, pořád ale bylo dobře. Kazatelna není úplně ideální skalou pro dětské lezení. Cesty na ni, ač třeba po většinu své délky dětem nakloněné, se najednou promění do pasáží, kde dětem chybí dosah dospělého. Musí se kousek pozatáhnout, což děti rády nemají, chtějí skálu vylézt samy. Já to rovněž nedělám vůbec rád. Kazatelna ale zapadala do našeho příběhu a tak jsme zkrátka lezli tam a nutno podotknout, že se s tím děti popasovaly skvěle. Pro mě to byla honička, takový živý řetěz odbavit od výstupu po slanění. Evča s Martinou dole navazovaly skřítky na lano a převlékaly jim výstroj, aby i Lottka, které lezecké cajky nemá, lezla v bezpečí a komfortu. Na maminky nedošlo, zastavilo nás rychlé smrákání pod olověnou oblohou.

Nedaleko od Liščí chaty nám už běžel v ústrety Cody. Luboš s Kristýnkou právě rozdělávali oheň a večerní táborák v jizerskohorských lesích zazářil do květnové noci. Napovídalo se toho hodně, ale stěžejní myšlenkou byla Lubošova teze, že maminky by měly zmizet do práce, samozřejmě i Kristýnka a chlapi by měli zůstat s dětmi. Hygiena by se pochopitelně vynechala a to jak dutiny ústní, tak v místech, kde jisté věci tělo opouští. Rovněž by se jedlo nezdravě a pilo se jen pivo.

Za posledního rána v bučinách jsem už neodjížděl do práce. Ulejvárně se také někdy říká zafoxování….a když je fox liškou a my byli na Liščí chatě, tedy zališkoval jsem. Telefon jsem vypnul a zmizel pro kolegy ze světa. Sorry jako, řekl by jeden slavný pán. Byl čas pobýt si u potoka. Brouzdat se vodou, přebíhat po březích z hrubého žulového písku a drti, hopsat po kamenech, pouštět s dětmi lodičky a užívat bezčasí nerušené ničím, co stejně žádnou hodnotu pro pocit z lidského života nemá. Čas s blízkými lidmi na oblíbeném místě. Vzácné chvíle, které by měl každý prožívat, uvědomovat si je a čerpat z nich radost a sílu.

Uteklo to rychleji než bychom si všichni přáli. Jako když proud strhne větvičku a prožene ji mezi balvany do bublajícího neznáma. Možná ne vzpomínky, ale pocity zůstanou, ta chuť svobodných dní a radostných chvil, kéž si to hlavně děti pamatují a slouží jim to jako střelka životního kompasu, za čím mířit….

Přeji všem, aby dokázali vnitřním zrakem vidět a v okolí vycítit vzpomínané neviditelné předivo, které – ač tenounké – je nečekaně pevné a může sloužit jako záchranné lano, jež vás přitáhne tam, kde vám bude dobře na duši i na srdci. To je to pravé místo a společnost pro vás.

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0245 IMG_0150 P1280741 IMG_0094 IMG_0119 img_2529 IMG_0028 IMG_20161017_133016_resized_20161017_102629756 9 z (1) IMG_0228 IMG_0062 IMG_0150

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement