JEN TAK SI BÝT aneb S LEHKOU HLAVOU NAD HORAMI

Nic není neměnné – ani hory a lesy. Pouze v některých chvílích jsou přírodní procesy a změny viditelné více než po zbytek roku. Padne-li na bezlisté bučiny sníh, pak se zdánlivě po mnoho dnů neděje nic. Stejně tak v létě, kdy se zeleň listů ustálí ve svém odstínu. Zato při jarním rašení a při podzimním barvení korun stromů jsou bučiny jiné ne den ode dne, ale při dostatečné pozornosti i hodinu po hodině.

Mít dostatečnou kapacitu baterií, umístil bych kamery do oblíbených míst a nechal je tam od babího léta až do okamžiků, kdy se podzimní vítr prožene lesy a zbaví stromy měděného listí. A rovněž s příchodem jara od začátku rašení buků po jejich ztmavnutí. Možná ale – vlastně určitě – je lepší za takových dní do lesů chodit, opakovaně. Sledovat změny na vlastní oči, vnímat je i čichem a na dotek. Jen tak je zážitek úplný a tak nějak zasloužený.

Je úplně jedno, jestli proměny stromů sledujete zpod jejich korun, doslova spolknuti lesy nebo naopak z nadhledu, kdesi vysoko nad údolím, usazeni na hrubém žulovém temeni skal, chladném a vyfoukaném, nebo – při troše štěstí – ještě naopak hřejícím a sálajícím nastřádaným teplem krátících se slunečních dní. Obojí má své. Jste-li v lesním chrámu, kde mohutné větve kapitálních stromů tvoří klenbu nad vašimi hlavami, můžete vnímat zlatavou záři korun stromů, když se skrze ně prodírají sluneční paprsky jako přes vitrážová okna barokních kostelů. Barvy se rozzáří, lesy planou a co chvíli se k podrostu snáší neslyšně jako pírko další list, svědek usínajících stromů. Z výšky naopak lesy připomínají moře, zejména za větrných dní. Koruny se vlní, kmeny tancují a vzduchem plují barevné listy nejrůznějších odstínů a tvarů, jako lesknoucí vodní tříšť nad bouřícím oceánem.

Rád spojuji oba pohledy do jednoho komplexního zážitku, ono to je vlastně naprosto přirozené. Nemám křídla a duté kosti, nedovedu se zjevit na vrcholu skály, aniž bych k ní skrz lesy došel. Prožiji si tak svoji vnitřní meditaci mezi šedými buky a s duší lehčí, očištěnou, postupně vyvzlínám nad stromy, pod nebe s plujícím vatovitými oblaky. Mám-li štěstí, celý ten vnitřní proces jakéhosi zklidnění a napojení na přírodu našich hor, koresponduje s počasím. Vycházím ještě za mlhy, s olověnými mraky nad hlavou, podrost se leskne, po kmenech stromů stékají sem tam stružky vody. Čím výš jsem, tím je mlha řidší, mizí vodní tříšť z prohřívajícího se vzduchu, jen cáry par plují lesy. Občas slunce zabliká, náhodné záblesky se později spojí a vykreslí nasvícenou – úbočími kopců putující – mapu na zatím ještě stinných bučinách. Ozářené místo se zvětšuje, slévá se s podobnými přibývajícími ostrovy světla, až najednou, jedním magickým okamžikem proměny, stojíte nad prozářenými horami. Po nebi krouží krkavec a jeho hlas se nese nad krajinou. Z balvanů a skal se odpařují poslední zbytky vody a dotek se žulou začíná hřát.

Vylezete na oblíbený vrchol a jen tak sedíte mlčky nad údolím. Je to nepatrné místo pod sluncem – koncentrace výsostné pohody a čehosi těžko popsatelného, zhmotněného do podoby žulové plošiny, jako kouzlem zformované nad příkrými lesnatými srázy. Tady jste jen vy, chcete-li, tak se svými myšlenkami….lépe je ale bez nich, neboť s jejich zmizením odplují i otázky bez odpovědí, zloba nad podivným vývojem světa i vliv těch, v jejichž přítomnosti se necítíte dobře. Všechno rušivé jste zanechali v hloubce pod sebou a s přibývajícími výškovými metry to “odkládali”, čímž jste nejen vy, ale i vaše duše, byli stále lehčími. Velmi snadno se takto potom stoupá vaší duši i tělu, ve kterém prodléváte, k vrcholům. Najednou pouze a jenom JSTE. Jednoduše, prazákladně, syrově. Vše je, jak má být….jste součástí krajiny, přírody, její energie, CELKU. Nejste ničím majetkem a ani nemůžete být…

Jste svobodní. Plně, neoddiskutovatelně. Kolem probíhá – zcela bez vaší aktivní účasti – BEZČASÍ. Jste jeho tichým svědkem. Stejné Všechno a Nic se tu děje i ve chvílích, kdy tu nejste, dříve než jste vůbec byli a bude se tak dít, až tu nebudete. Jste Nic, přišli jste z Velkého Neznáma a zase se do něho časem odeberete. Ale tím, že žijete, máte sami o sobě smysl, byť vám třeba rozumově uniká. A jakési síly, nutkání a puzení, vás dovedly až sem, prožít tento okamžik, sdílet jej se vším, co kolem sebe vidíte, setkat se s Duchem Místa, pohovořit s ním beze slov. Víte, že tu je, jen není vidět. Můžete ho tušit, jak sedí vedle vás a společně klátíte nohama nad hlubinou. Potutelně se usmívá, že jste vyslyšeli jeho volání a zde, na tomto maličkém místě, tak nepravděpodobném a právě proto možném, se protnul váš omezený a jeho nekonečný čas. Až se vrátíte dolů do údolí, mezi lidi s hadry přes pusu a zapnete rádio, budou do vás zasévat strach, ale dokážete-li si uchovat vědomí svého bytí jakožto součásti celku přesahujícího naše chápání, potom jejich setba malosti a strachů nepadne do úrodné půdy. Budete vědět, že nikdo není ani méně ani víc než vy. Máte právo žít svůj život, nenechte si ho vzít. Je časově omezený, nezapomínejte na to, žijte….vše, co vám přináší opravdovou radost ve vašem bytí, je v souladu s vaším srdcem a tím pádem pro vás dobré – naplňujete tím svoje životní poslání.

S přáním, abyste s nikým, kdo za to nestojí, nemuseli hrát jeho podivné hry. Otevřete oči, srdce a zhluboka, svobodně, se nadechněte. Jde to, že?!

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_1439 IMG_0008 IMG_0040 100_1051 P1280737 IMG_0076 VIRB Picture IMG_0036 IMG_20161007_141341 (1) IMG_0034 IMG_20150110_140339 IMG_0061 IMG_0211

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement