NÁSTUP BAREVNÉHO PODZIMU

Letošní září bylo v Jizerských horách mimořádné. Minimálně co se hub týká. Hřiby a modráci rostly v takovém množství, že to nepamatuji za celý svůj život, a to mi do pětačtyřiceti – což už není plně juniorský věk – schází jen pár měsíců. Prý bude válka, když houby tak rostou….ale spíše by jen mohla být tuhá zima….konečně. A ta válka? Možná právě probíhá a doslova zuří – válka proti zdravému rozumu a základním lidským svobodám. A tak se nenechme otrávit, natož zabít…hledejme sílu tam, kde je, odkud pramení – v přírodě a naší neoddělitelné vazbě s ní. No a k září, jeho lesům za babího léta i kapitálním hřibům se vrátím třeba hned v dalším článku a videu, ale teď, na úvod nejbarevnějšího měsíce roku – října – vám představím nového člena naší KAGOTsmečky.

Františka toužila po pejskovi několik let. Nebylo to občasné přání vyslovené jen tak, bez plného vědomí a hloubky. Sen nejsilnější, jaký za svůj život holka měla: PES. Kdokoliv položil otázku, co by si prckové přáli, Fanynka řekla: “pejska”, kdykoliv přidávala korunky do kasičky, bylo to na psa. Věděli jsme, že jí její velikánské přání chceme splnit, zejména když příkladnou péčí o kočku děti dokázaly, že psa mohou mít a on se u nás ( jak věříme ) bude mít dobře. V září se splnil veliký sen Bobrovi – rozhlédl se z vrcholu Divé Máří. I Matýsek se dočkal vytoužené stavebnice….zkrátka soukolí osudu byla nastavena tak, že sny, i ty převeliké, se lidem v našem okolí plnily, my jen ta do sebe zapadající ozubená kola pomyslně udržovali v chodu, aby se nezastavila a točila se ku prospěchu, radosti a štěstí našich blízkých.

A tak jednoho dne, zcela nečekaně, došlo na Lubošova slova pronesená kdysi při debatě nad tím, zda Františce pejska pořídit a případně jakého: “Hele, nic nevybírejte, až přijde ta pravá chvíle, najednou tu bude, prostě se objeví a přesně k vám padne….”.

Rozpětí 48 hodin mého života rázem mělo ohromný spád: tip na psa, zjišťování, zda by mohl být pro nás vhodným, telefonáty s chovatelem, následně telefon ženě do práce: “Seš u počítače?” “Jo, proč?” “Tak si vygoogluj ŠTÝRSKÝ BRAKÝŘ” “A to je co?” “Pes!” “Počkej….” pár vteřin ticho a pak: “Ten je krásnej….hele, a ty jako myslíš….?!” “Jo, pročti si to, já to ještě všechno provolám a uvidíme….” Věděl jsem, že se bude Evče líbit, jí se totiž líbí všechno hranaté, nevzhledné, střapaté a takové, jak ona říká, ošklivé až hezké….takhle si vybrala kdysi první auto ( krabičku Suzuki Vagon ) i mě ( s tím rozdílem, že já nejsem ošklivý až hezký, ale jen jedno z toho, vím – bohužel – co, ale je mi to fuk, u Evči by nějaký metroušek ublíznutý neuspěl… ).

Doma proběhla porada s dětmi, hlavně s Františkou. Uvažovali jsme o vícero plemenech, ale štýrský brakýř byl pro děti něčím, co nečekali. Každopádně jsme vůbec nezmínili, že by pes mohl být v dohledné době. Františka zajásala, přestože si byla jista, že dříve než s jarem na pejska nedojde. Však jsme pořád zdůrazňovali, že nejdříve musíme dodělat plot….Kluci malinko bojovali s pocitem, proč fenečka…ale slova o tom, že je to lovecké plemeno, jim zabrnkala na správnou strunu…

Druhý den jsem odjel do práce, cestou jsem opět prověřoval co a jak s chovatelem a měl jsem čím dál lepší pocit – na ty já dám. Soukolí zatím makala, covid nečekaně ukončil můj odpolední pracovní program a já mohl pro psa vyrazit…. provolával jsem Evču….marně. Slovo MOBILNÍ ve spojení s telefonem pro ni nemá žádný význam. A tak jsem se pomalu – ač nerad – smiřoval s tím, že pojedu sám. Tak jsem to ale nechtěl, přál jsem si a potřeboval vědět, že pejsek se bude líbit všem, udělá to to pověstné CVAK a my si ho odvezeme – nebo také ne. Nakonec se žena ozvala a já u Turnova stočil auto zpět k Zásadě. Děti měly smluvený jiný program, ale všechno šlo stranou….přijel jsem domů a prckové na mě naskákali tak šťastní, jak jsem je ještě nikdy neviděl…tedy jeli jsme všichni pro psa, přesněji pro fenečku. Děti zářily, právě se jim plnil sen o kterém ještě ráno netušili, jak je jeho splnění blízko…

V autě jsem nahlas přemýšlel, že se musíme stavit ještě někde pro žrádlo. Evča se jen usmívala….”já už to nakoupila dopoledne, jak jsem byla ve městě….” Musel jsem se smát, holka si byla jistá, že pro psa pojedeme ještě dřív, něž jsem to věděl já, dřív než proběhly další dotazy a upřesnění s majitelem, dříve než se zcela nečekaně změnil můj pracovní den….

Dáme oba na dojmy, signály a znamení, oba spoléháme na pocit. A ten byl, minutu po minutě, lepší a lepší. Děly se věci, které sem nechci psát, protože by nepůsobily věrohodně, zkrátka náhody neexistují, vše se skládalo dohromady do harmonického celku bez hran a výčnělků, ladícího ve své celistvosti s námi, naším pojetím života. Výborný dojem utvrdila ještě rodina chovatele, celé to prostředí a lidé, odkud k nám Arca přichází. Ano Arca se jmenuje, fenka štýrského brakýře v barvě jelení červeň. Štěně, které se hned mělo k Františce a ona k němu. Příjemný čas jsme strávili s rodinou, která Arcu odchovala a s večerem nastal čas k návratu a také obavy o stýskání štěněte a o to, aby cestu zvládlo a hezky a s radostí si k nám začalo budovat pouto.

Dost z těch chvil, ať při jásotu dětí z nečekané cesty pro štěně, tak z návštěvy u chovatele a rovněž z prvních dní doma, mám zachycených na videu, ale nejsem připraven je zveřejnit, považuji je za velmi osobní….možná ale časem video přestříhám a jen část z něj ponechám k nahlédnutí těm, koho by to – a zda vůbec – zajímalo.

A tak nás začátek října zastihl s novým přírůstkem do naší KAGOTsmečky. Arca přinesla spoustu štěstí do našeho domova a my s Evčou s radostí sledujeme, jak pouto sílí…držte nám pěsti. Dny jsou převážně deštivé, tedy i procházky po loukách a lesích kolem Zásady jsou prokřehlé, mokré a kryté chuchvalci podzimních mlh. Arca rejdí čenichem po zemi a nezapře loveckého psa. Zatím ale musíme být opatrní a držet se od zvěře i jejich stop dál, dokud nebude doočkováno. Pracujeme i dalším splněném snu, budujeme Evče skleník a kluci mi hodně pomáhají.

A než mě plukovník Primula zase zavřel do karantény, zmizel jsem ještě do Malého Štolpichu. V úmyslu jsem měl vylézt si na Čarostřelce. Cestu znám, umím ji, ale při doteku dlaní s žulou této osamocené věže opatřené vrcholovým cepínem na temeni, jsem se rozhodl neriskovat. Spárou odkapávala voda, stěna byla mokrá a kluzká po vydatných deštích. Pomoci bych se nedovolal, byl jsem široko daleko sám. Den předtím záchranáři sundávali kohosi ze Zahradní stráně ošklivě potlučeného…a to tam aspoň nebyl sám a měl mu kdo zavolat pomoc. Musel jsem se spokojit s výhledem z Jeřábové skály, jejíž čtyřková cesta pohodlně pustí tuláka – a ne zrovna častého návštěvníka těchto partií Jizerek – na vrchol a obzory k přehlédnutí mu nabídne podobné jako Čarostřelec. No a když už jsem byl na Jeřábové, bylo by hříchem nestavit se na Spárové věži, která je co bych šiškou dohodil. Její letitá vrcholová knížka nemá mnoho popsaných listů…. dolů jsem scházel s vědomím, že následujících deset dnů se budu pohybovat jen v lesích kolem Zásady – formou přírodní karantény bez potkávání s lidmi.

Budiž, už jsem čtyřikrát na covid testovaný a čtyřikrát negativně. Pořád se jim nedaří zařadit mě do hrozivé statistiky nemocných. Možná mě armáda odstřelí a pak budu rovněž spadat do kategorie obětí covidu….ale raději zastřelen “na útěku” a šťastný, než zhroucený z domácího vězení působícího na svobodnou lidskou duši jako lobotomie…Držte se, vydržte to. Kdo máte slabou imunitu, buďte opatrní a pracujte na tom, aby strach, který je do nás pumpován, nezvítězil nad vámi samotnými a neotevřel tak dveře nemoci. A vy šťastnější, odolnější? Zachovejte si víru ve své zdraví, čistou mysl i srdce, optimismus a pohodu.

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_20160421_152935_18CS IMG_0065 IMG_0116 DSC_1194 IMG_0025 IMG_0049 DSC_0028 OLYMPUS DIGITAL CAMERA 319 IMG_0028 100B9880 DSC_0282 100_0167

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement