VZPOMÍNÁNÍ NA JIZERSKOHORSKÉ BABÍ LÉTO

Jestli se na nějaký měsíc netěší školáci, potom je to září. A přitom je tak krásné! Září, to je babí léto, letos ( nebýt karantény ) dokonale vydařené. Čas prvních barevných listů v korunách stromů, období se vzduchem provoněným houbami, řídkými mlhami nejprve nad rosou se třpytícími loukami, tu a tam již ojíněnými prvními přízemními mrazíky. Z bučin se ozývá ťukání ptáčků dobývajících se na semínka bukvic a do zbývajících ořechů na lískových keřích. Kropenatí ořešáci a pestré sojky tvoří doslova živý řetěz mezi lesem a kapitálními vlašskými ořešáky na naší zahradě. Čas pozvolného zklidňování po hektickém létě, chladnější rána i večery, dříve nastupující tma. Slunce kolem poledního ale doposud jásá a hřeje….směje se na svět. Dobře je v lesích…

Co více napsat o září v Jizerských horách? Opakoval bych se. Snad jen že tím více si člověk uvědomí prchavou vzácnost mimořádných dní, které se jen mihnou krajem, čím méně má možnost prožívat je tak, jak by chtěl. Jste-li svobodné duše a někdo vám svobodu vezme právě za tak vydařeného času, potom strádáte, ale i sílíte zároveň. Víte, že se vrátíte, jste motivovaní a odhodlaní již to nepřipustit. Máte sice úctu i respekt k okolí, ale je vám jasné, že návštěvou lesa a hor nikoho neohrožujete.

Dobré je uvědomit si, jaká nás drží pouta. Že někdo něco tvrdí? Může mít pravdu a nemusí. Jeden den blekotá cosi, co druhý den sám sobě vyvrátí, chvíli hartusí a pak se omlouvá, ale výsledek je ten, že – ač si sám není jist – drží vás v domácím vězení. Co s tím uděláte? Použijete rozum. Vypnete GPS lokalizátor na telefonu a nebo ještě lépe, necháte mobil doma, stejně je to rušivý element při pohybu v přírodě a sledovatelnou stopu tak za sebou nenecháte, protože dnešní stopař už není, co býval – sleduje jen vaši digitální a GSM stopu. Nazujete boty, popadnete bágl s trochou toho jídla a pití a vyrazíte do lesů. John Muir říkal, že mezi jakýmikoliv dvěma borovicemi ( a pro nás to klidně mohou být buky či smrky ) je brána do jiného, nového světa. Necháte se jím pohltit. Komu tím ublížíte? Nikoho covidně vystrašeného tam ani nenakazíte vy, ani on neinfikuje vás. Jste tam, kam člověk patřil, než se odcizil. To vám nemá právo nikdo zakázat i kdyby si myslel a tvrdil opak a hrozil vám represí či dokonce silou.

Dýcháte čerstvý vzduch, životodárný kyslík podél bublajících potoků a mezi korunami ve větru tančících buků. A dýcháte volně, tak, jak jste byli stvořeni. Ne přes hadr. Kdyby Bůh chtěl, abychom dýchali přes roušku, narodili bychom se s ní. Dýchání, to je projev života v nejryzejší formě, krystalicky jasný a ničím nepodmíněný, stejně jako tlukot srdce….kdo vám to chce brát? Jakým právem? Kdo vás chce násilím chránit a před čím? Jako by tím říkal, že jste jeho majetek a on si ho oplotí a zamkne, aby se mu s ním něco nestalo. Hovno! Je mi fuk, co si takoví nemocní mocní myslí. Já jsem já, můj život je jen můj a s kým se o něj budu dobrovolně dělit, to je jenom moje volba. Umřu, protože každý umře. Nikomu nechci do hrobu pomáhat, ale zároveň nedopustím, aby pomáhal do hrobu někdo mě víc, než se tomu děje, protože různým škodlivým vlivům jsme vystaveni den co den…

Nechat si vzít svoje základní právo k pohybu v přírodě a volným dýchacím cestám, to opravdu nehodlám. Moje vnitřní míra empatie mi dovoluje soucítit s lidmi nemocnými i vystrašenými, kteří mají s covidem jiné zkušenosti než já, ale zkrátka každý máme nějaké svoje dispozice, aktuální i dlouhodobý zdravotní stav a co je pro jednoho nebezpečné, druhému nevadí. Je to drsné, ale je to tak. Jestliže diabetik či kardiak nebo alergik něco nemůže, přizpůsobí tomu svůj život a rovněž nechce, aby se plošně tomu podřídil celý svět….ale vraťme se do lesů. Pokud totiž svoboda selhává v lidských sídlech, potom v horách a lesích je stále doma. Jen od nás vyžaduje zodpovědnost a úctu. Zamíří-li více lidí do lesů, aby z covidního šílenství prchli, měli by se tam s patřičnou úctou k přírodě chovat. Že to jsou zase nějaká pravidla? Ano, jsou, ale velmi rozumná, pochopitelná a akceptovatelná. Někteří lidé jsou jako urvaní ze řetězu. Parkují kde se jim zamane, zákaz nezákaz, v lesích odhodí petku a obal od sušenek, nožem vyryjí svůj podpis do kůry letitého buku. Pěkní páni tvorstva….

Nezbláznit se z toho….proto mám v hlavě jakési síto. Něco jím propadne tak hladce, že to ani myšlenku nevyvolá, natož aby to přitáhlo pozornost. Něco tam chvilku poskakuje, hledá si otvor, kudy ven….a pak to propadne do zóny zapomnění. Jiné záležitosti se v sítu uchytí, hlavně ty, které přináší radost. A před poslední skupinou přesívaného materiálu, v našem případě vjemů, pocitů a zážitků, je třeba i to síto chránit. Je to materiál toxický, lepivý, zacpe díry v sítu a zabydlí se vám v hlavě, nedovolí jiné myšlenky rozvíjet nebo odfiltrovat, straší, otravuje, neustále se připomíná. Nejlépe takové ucpané síto vyčistíte v lesích. Propláchnete jej chladnou vodou potoků, necháte profouknout horským povětřím, vydrbete o žulový balvan a zase je dobře. Najednou se všechno zase tak nějak samo děje a vy to necháváte být. Všichni si žijeme svůj příběh, tak ať je ten váš co nejlepší – tak či tak, je jediněčný.

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0122 101_9267 IMG_0023 20170415_130806 20140413_142937 2 IMG_0128 IMG_3490 IMG_0077 IMG_0094 OLYMPUS DIGITAL CAMERA z2 170720141820

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement