“Čau, mažu do skal, deš se mnou?”
“Éeee, počkej, vstávám….( chvíli ticho )…ty vole nejdu, tam bude humáč…dole máme azuro, na vrškách ten mrak, padá to přes hranu…”
” Jo? Paráda. Tak to se tam jdu cournout!”
” Já jedu surfovat na Bersdorf….tak si to v horách užij, to bude ta hnusná depka, vítr, zima – to máš rád…pak se stav na kafe…”
Přesně takto vypadá typický rozhovor posledních dní mezi mnou a Lubošem. A vlastně listopad co listopad. Klasickým projevem jizerskohorského podzimního počasí totiž je hranice “dvou světů” přímo na zlomu vrcholových partií Jizerek k Frýdlantsku. Náhorní plato se ( stejně jako jižní partie ) topí v husté mlze, která přepadává v podobě klokotajícího a větrem poháněného MRAKOMLEJNU do prudkých severních svahů. Tam, kousek pod hranou, ovšem hustou oblačnost zastavuje termika a vzdušné víry ji rozcupovanou na cáry tlačí zpět k vrcholům. Úžasné divadlo, které mě láká do hor a současně ztělesněná podzimní depka, jež přímo odpuzuje Luboše…
Prší a prší. To je fajn! Vytrvalé deště sytí nejen horské potoky a skrze ně říčky a řeky pod horami. Plní se životodárné zásoby spodních vod, spadané listí se leskne jako slzy klimaalarmistů strašících – ve jménu zachování svého byznysu – největším suchem za 500 let. Jojo, tak to chodí, když se zaměňuje podnebí za počasí a odmítne se zcela přirozený jev, kterým je střídání období teplejších a chladnějších, sušších a doslova vodou napitých. Ano, sucha bylo opravdu hodně, ale co jsou tři-čtyři vyprahlé roky vůči dlouhodobému normálu? Ale přesto: radujme se z vody padající z nebe, protože my, kdo si nehrajeme na futrál veškeré spolykané moudrosti, víme, že kloudně se nedá předpovědět nic. A jestliže někdo věští vražedné sucho, může být spláchnut povodní. A naopak. Předpovědi jsou jen vlky-plky. Člověk se odnepaměti podnebí i počasí musel přizpůsobovat…a časy, kdy jej to nestálo velké úsilí, byly dobré…
