Snad ne letos POSLEDNÍ…

Prší a prší. To je fajn! Vytrvalé deště sytí nejen horské potoky a skrze ně říčky a řeky pod horami. Plní se životodárné zásoby spodních vod, spadané listí se leskne jako slzy klimaalarmistů strašících – ve jménu zachování svého byznysu – největším suchem za 500 let. Jojo, tak to chodí, když se zaměňuje podnebí za počasí a odmítne se zcela přirozený jev, kterým je střídání období teplejších a chladnějších, sušších a doslova vodou napitých. Ano, sucha bylo opravdu hodně, ale co jsou tři-čtyři vyprahlé roky vůči dlouhodobému normálu? Ale přesto: radujme se z vody padající z nebe, protože my, kdo si nehrajeme na futrál veškeré spolykané moudrosti, víme, že kloudně se nedá předpovědět nic. A jestliže někdo věští vražedné sucho, může být spláchnut povodní. A naopak. Předpovědi jsou jen vlky-plky. Člověk se odnepaměti podnebí i počasí musel přizpůsobovat…a časy, kdy jej to nestálo velké úsilí, byly dobré…

Počátkem listopadu jsem ve svém podzimně nabitém programu vyšetřil pár chvil pro průlet jizerskohorskými bučinami. Nebýt přesunu z Německa domů nejpřímější cestou přes Jizerky, nedošlo by ani na toto krátké vyvětrání. Aby to nebylo jen bezcílné nakouknutí do promoklých lesů, zvolil jsem si dvě rychle dosažitelné sesterské skály, navěky srostlé: Poslední a Novoroční věž. Hlavou mi běželo neradostné uvědomění, že se blíží zimní uzavírka silnice přes Smědavu, o to horší, že v kombinaci se současnou nemožností průjezdu rovněž i přes Hemmrich, bude při brzkých smrákáních naděje na pohyb v severních srázech hor kdesi v úrovni solidní utopie. Jak jsem zmínil, příroda a počasí jsou sami sobě svými pány a klidně by se tedy mohlo stát, že toto krátké bukovo-žulové nakouknutí bude tím letošním POSLEDNÍM. POSLEDNÍ VĚŽ s Čihulovou POSLEDNÍ cestou k tomu kromobyčejně ladí…

Úbočí pod Hajním kostelem, kudy jsem k Poslední a Novoroční věži traverzoval, bylo nasáklé vodou, svah klouzal a ujížděl pod podrážkami pohorek, přichycení rukama za ukloněné a značně promáčené žulové plotny rovněž žádnou velkou jistotu neslibovalo. Osychajícím, ale pořád značně provlhlým a zkřehlým lesem, jsem se blížil ke skalám.

Rýsovalo se tak typicky podzimní slizké žulové lezení s aktivovaným vnitřním radarem zvýšené ostražitosti. Kdo ví, jak namoklá místní žula smeká, rozumí… Samozřejmě už s ohledem na to, že jsem – opět a skoro tradičně – mířil do hor sám, nebyly v plánu žádné vysoce klasifikované cesty. Uvažovaný Jižní komín i Čihulova poslední cesta ( obě datované 1.1.1966 a vytvořené Joskou Čihulou ) se dají za sucha vyjít bosky, v obyčejných botách nebo pohorkách, ale za mokra, to je jiná píseň a byl jsem tedy rád, že lezečky a lano vozím pořád v kufru auta s sebou…

Nejprve jsem s lanem na zádech, smotaným do panenky, vystoupal k vrcholu Poslední věže Jižním komínem, cestou vskutku zadarmo. Úmysl slanit dolů jsem změnil na sestup stejnou cestou dolů, jen už bez lana na zádech – to jsem spustil od slaňáku do listí. Potom došlo na Čihulovu poslení cestu, kvůli které jsem se ke skále štrachal. Už jsem ji lezl, je kratičká, ale milá, na těch pár metrech překvapivě pestrá, prostě hezká cesta. Co je nejdůležitější: její příběh zvětšuje hodnotu oné cesty v očích všech, kdo lezení na jizerskohorské žule přisuzují něco více, než pouhý fyzický pohyb vzhůru. Za pomoci levé nohy ve spárce nastoupáte ze země pravou nohou do trhliny a trochu výš do kapsovitého stupu, následně spárkou na levou nohu a ruku a zároveň koutovou spárkou vpravo, vyjdete k jakési stříšce, v ní drapnete pohodlná madla a rup-cup jste na vrcholu přesně u slaňáku.

Komáři se u skály ženili a já se přezouval zpět do pohorek. S úsměvem jsem se díval na několik málo vertikálních metrů obou vylezených cest: “ty musíš bejt opravdu magor, kvůli těmto pár tempům sem jít….”. Ale o tom ty naše Jizerky jsou. Vnímám to tak, že sem se nechodí lézt, sem se chodí BÝT. Vyšel jsem si ještě normálkou na vedlejší Novoroční věž. Vzhledem k nacucanosti spáry to představovalo větší výdej sil, než Jižní komín i Čihulova poslední cesta na vedlejší Poslední věži dohromady. Pak už jsem, lidově řečeno, troubil k ústupu – spokojený a rád, že mi to nikde nesmeklo, potěšený z návštěvy míst, kam zase tak často nechodím, s duší uklidněnou zaplašením jizerskohorského absťáku. Jo, chybělo mi to tu…. Hezký listopad všem, Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0145 IMG_0069 IMG_0165 IMG_7462 IMG_0019 100_3687 100_3699 DSC_0108 101_9274 DSC_0297 100_3782 IMG_0074 Obraz0360

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement