TENKRÁT NAD KOTELNÍMI JÁMAMI….

V noci mě probudilo Arčino štěkání….zašel jsem za ní do pokoje kluků, kde tak ráda spí a zároveň plní svoji úlohu ochránkyně. Nikde nic, ticho, pokojné oddechování dětí Arcou tak důkladně hlídaných. Slabé a nedokonalé smysly máme ve srovnání se zvířaty. Co ji přimělo k varování? Jaké nebezpečí vnímala poblíž spících dušiček do péče jí svěřených? Slabé jsou naše smysly ve srovnání se zvířecími. My jsme ovšem nadáni rozumem – tím lidským, jenž mnoho svede vyřešit i zašmodrchat. Rozumem, který může být darem i prokletím, podle toho, jak a kdo jej užívá.

Zklidnil jsem Arcu a vyšel s ní na chvíli do březnové noci. Z nebe se snášely velké sněhové vločky, bílá peřina už zase, po teplejším předjaří, pokrývala dřímající zem. Hluboký svobodný nádech….v čase nesvobody, ihned mi vytanulo v mysli. Arca střídavě rejdila čenichem po zemi a zakláněla hlavu větříce tvory skryté v okolní tmě. Vyrostla, holka čtyřnohá. Díval jsem se na ni a porovnával ji s obrazy v paměti, kterak jsme si ji malou přivezli a ona vedle nás rostla. Dost toho s námi prochodila, přestože časy jsou zlé. Jizerky, okolí Zásady, Krkonoše, Český ráj…a mnohem více míst by to bylo, pokud bychom mohli normálně žít. Zmiňovaný lidský rozum v hlavách psychopatů, jenž nám vládnou, je zbraní hromadného ničení. Odosobnění panáci tvářící se, že bojují za naše blaho a bezpečí, nám berou životní prostor, energii i čas. Nemám je rád, nevážím si jich, nevěřím jim, pohrdám jimi a přeji jim odměnu přesně odpovídající tomu, jak to vedou a co produkují.

Neměl jsem v úmyslu sem, na Kagota – nesmyslně šmírovaného kolaboranty se zlořádem – psát, rovněž ani vytvořená videa sdílet. Ale za té temné, větrné a březnovými sněhovými vločkami okrášlené noci, se sečetly dva vstupy, faktory, jenž mě přiměly – možná výjimečně, možná občas, možná častěji – sem opět cosi, jakožto vzdor, přidat.

Není to tak dlouho, co jsem se setkal s kamarádem. Popelavě šedá barva ve tváři, nasranost čišící z očí i ostrých, teď ještě více ztvrdlých, rysů obličeje. “Ne, kámo, nelezu, nechodím do hor, jebu to. Posledně mě šikanovaly benga na Mořině. Nikam nesmíš, aby ses bál jít do lesa….svině….!” Podíval jsem se mu do očí a on přisadil: “Ty ses na to taky pěkně vysral…proč nepíšeš na Kagota? Jestli bych něco v týhle době četl, pak právě něco z hor…jako že tě votrávili, to chápu, ale tak pojď natruc psát, rejpat do nich, do xindlů, je to jak za totáče, ne, je to horší….”. Tolik faktor 1.

Faktor 2? ….znám jednu rodinu, co mají 3 děti, psa…od malička chodí s děcky a později se štěnětem do lesů a hor. Rodiče vychovávající z dětí LIDI….úcta k přírodě, svobodě, volnosti, pohybu, poznávání krás blízkého okolí i zapadlých koutů vlasti, jakož i cesty daleko za obzor – k mořím, do velehor. Vše, co pozitivně formuje lidské duše. Tedy formovalo! A pak ti náckové, co nám vládnou, rozjeli strach o naše životy, ze kterých stejně živí nevyjdeme….a ta zmiňovaná rodina, ač zdravá a zodpovědná, kam teď může? Po katastru své obce? Kámo, neblbni…životní prostor není cela….a tahle rodina, o které píšu, byla v neděli v lesích. Pár kilometrů od hranic své vsi. Potom zahlédla ze silničky v protisvahu policejní auto….bylo zcela zřejmé, že za chvíli bude onen muž, jeho žena, tři děti a pes, hledět do očí řidiči policejního auta a i jeho spolujezdci.

Mohli doufat, že policie zůstane věrna heslu, které si lepí na dveře aut: POMÁHAT A CHRÁNIT. Ale dá se na to spolehnout v době, kdy se zaklekává na lidi odmítající absurdní rozhodnutí pomatených pomýlenců? Dá se doufat, že ti, kdo vykonávají jejich moc skrze přijaté rozkazy, se zachovají jako lidé? Ne….otec i matka mají přirozenou potřebu chránit, skutečně chránit, svoje děti. A tak ona rodina prchla do lesa. Úprk houštím, strání se splihlým listím kamsi do dolíku za padlý strom. Psovi přidržet čenich, aby neštěkal. Počkat, až ti, co nás mají chránit, přejedou….děti to vnímaly jako hru, dokud neviděly vážné tváře mámy s tátou. Dobrodružství a možná první prožitá lekce odporu, rezistence, opatrnosti, nedůvěry, ostražitosti, vzdoru….boje o způsob života, který je těší….

….ne, svět teď – a ONI by chtěli napořád – není přívětivým místem k životu. Skrze strašení, citové vydírání ( které zohýbalo charaktery i řadě dosud rozumných lidí ) a vyhrožování nám trhají svobodu z pod rukou. Jaký to svět chystají našim dětem? Jistě zcela jiný než sobě. Nevěřím, že nejsou zkorumpovaní. Ale to je fuk, neznalost Boha neomlouvá, jak řekl jeden ze zakleknutých. Oni si to zodpoví, ač tomu nevěří.

A my, my se vrátíme do hor, ať ONI chtějí nebo nechtějí. Dejte si tam fotopasti, lítejte s drony, střílejte po nás, ale my budeme do hor a lesů chodit, protože – na rozdíl od vás – si života skutečně vážíme. Úcta k životu spočívá ve vědomé snaze prožít co nejhodnotněji svůj život. Neplýtvat jeho časem, vlastní životní energií. Nepatříme vám, ač byste si to přáli a myslíte si to. Každý žijeme svůj vlastní příběh. Zase budeme sledovat inverzi od Harrachových kamenů, rozpoznávat vrcholky sousedních Jizerek vystupujících nad mlhu, která kryje vás, krysy ve vládních kancelářích. Rejděte si v té špíně, my vystoupáme výš, kde slunce svítí a nebi jsme blíž.

S přáním hodně duševní pohody, sil, víry, schopnosti odporu vůči psychoteroru i nesmyslným nařízením a zákonům, Tom Atom.

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

101_0154 IMG_20161013_142136 IMG_0003 268 27503910_10208275072915108_4360988798374732146_o DSC_2430 IMG_0063 100_4030 IMG_0091 SAM_1123 101_0353 IMG_0102 DSC_2594

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement