NENECHAT SE SFOUKNOUT

Mnohokrát jsem se snažil rozlousknout hádanku, co je to život, jaký smysl má a proč vůbec něco takového existuje. Můj rozum na to – pochopitelně – nestačí. Ovšem jsem za to rád, protože i přes veškerou svoji zvědavost a snahu přijít věcem na kloub, mám zároveň v oblibě tajemství. Pěkný paradox člověka, jenž ví, že nic neví. Dívám se na sebe, do sebe, kolem sebe, nad i pod sebe…všude kolem i uvnitř je život.

Každý pochopitelně nejvíce vnímá sebe a své nejbližší, rodinu, děti, přátele a rovněž i svá domácí zvířata a stromy v bezprostředním okolí, květiny na zahradě i v domě. Ale není-li člověk k ŽIVOTU jako takovému lhostejný, rozšíří svoji pozornost. Ptáčkům nasype na krmítko a pak se těší z jejich přítomnosti, zvěři donese do krmelce kaštany a jablka, čmelákovi postaví čmelín nebo mu nechá díru pod schodem, ať si tam bzučí, ropuše v záhonu růží ponechá její prostor….příkladů by každý našel spoustu. Proč pomáháme? Je to úcta k životu.

Představuji si život jako plamínek svíčky. Hoří, září, vytváří kolem sebe kruh světla, hřeje. Vosku ubývá tak, jako se opotřebovávají naše těla. Plamínek musí mít potravu, pro něj je to vosk či olej, petrolej…a naopak kolem sebe šíří světlo a hřeje. Až dojde potrava, dohoří. Tak, jako lidé i další živí tvorové zemřou, až jim dojdou životní síly. Pak tu jsou ještě vlivy okolí. Vítr, náhlý průvan – zafouká to a je po plamínku. Převrhneme svíčku nebo lampičku a ta zhasne, případně ještě způsobí požár. Metafora života, jeho křehkosti – jen plamínek jde znovu zapálit, zatímco život, který odešel, nelze probudit. Alespoň ne v tomto světě, ale kdo ví?! Lidé mají svíčky a plamínky rádi, vytváří totiž pocit pohody, stejně jako přítomnost někoho blízkého.

Tiše a pokorně pozoruji úctu svých dětí k životu. Ony k tomu nepotřebují moje slova a přirovnání, také jsem býval takový. Děti prostě zachraňují včelu z vodní hladiny, protože jí chtějí pomoci, dospělý člověk to s jejich samozřejmostí neudělá. Zauvažuje, zda za svůj dobrý skutek neschytá žihadlo. I dětem takovou radost z pomoci topící se včelce kazí nabádáním k opatrnosti. Děti jsou dospělejší než my, dospělí. Naše děcka nosí domů raněné ptáčky. Však jich na loukách a v lesích okolo domu nachází…Nedávno to byl strakapoud, který sotva přežil útok kočky ( jedno z minulých videí ), potom mládě pěnkavy s raněným okem a vykloubeným křídlem, před pár dny křivka, zřejmě též pošramocená kočkou, s křidýlkem vyvráceným. Předtím jiná křivka, kterou jsem sebral ze silnice. Aktuálně drozd rovněž sražený autem. Úcta k živým tvorům velí nebýt lhostejný, pomoci. Tedy pipláme ta malá opeřená stvoření, léčíme je a zjišťujeme, jaký dar radosti nám dávají ptáčkové zpět.

Z raněného křivčího kluka se vyklubal slušný kumpán. S dětmi jsme došli do lesa na modřínové, smrkové a borové šišky, Fanynka se Štěpánem a Matoušem vytvořili křivce z větviček prolézačku a skrýš v košíku. Křivčí hoch se měl k světu. Brzy pochopil, že všechny naše snahy směřují k jeho uzdravení. Na létání to ještě nebylo, ale brzy spokojeně posedával Fanynce na ruce, hopsal po koupelně, kam byl uklizen, aby ho nesežrala Arca. Byla radost jej sledovat. Sám ptáček udržoval svůj plamínek života, nezhasnul, jak to často s raněnými ptáčky dopadá, ze všeho se vykřesal a teď už brázdí lesy.

Duben je studený, samozřejmě vlivem globálního oteplování, jak jinak. Úcta k životu žije, ale jen v rodinných kruzích a mezi lidmi, kteří jsou jí otevřeni. Jinde umřela. Co, umřela, chcípla jak tučňák na poušti. Lidé brání – dílem proto, že jim je to papaláši nařízeno, dílem kvůli svému strachu – přístupu kyslíku do plic. Nechutnými hadry a respirátory si zakrývají ústa. Nejen že nedýchají, ale svou lidskou podstatu ztrácí, neboť i mimika, která je ke komunikaci tak důležitá, je skryta před okolím. Do lesů mimo svůj katastr abyste se plížili mezi hlídkujícími sluhy obludného systému a anonymními bonzáky, jenž se odkopali a projevili své mrzké charaktery. Prostě některé ty životní plamínky nehoří čistě, vysokým jasným plamenem. Začaly prskat a čmoudit, smrdět. A zlo fouká, fouká…ohýbá vaše plamínky a vy tomu musíte odhodlaně čelit.

A co já s tím? Odmítám se nechat sfouknout. Ochráním , co jen budu moci, plamínek svůj a svých nejbližších. Pošlu také skrze svá slova povzbuzení plamínkům ostatním. Aby můj plamen zase zvesela zahořel, prokysličil se, rozdmýchal, zmizel jsem do lesů. Na chvíli. Ráno před prací jsem doslova vyběhl na Střední věž Suchých skal. Odpoledne jsem si vyšel do Jizerek na Sviňák. Nabitý program víc nedovolil, ale bohatě to stačilo. Energie hor do mě tekla, až mě brněly ruce. Všechny starosti jsem tam odevzdal, hlavu si vyčistil. Na Sviní kámen jsem si chtěl vylézt jinou cestou, ale rozhodly sněhové přeháňky. Musel jsem se spokojit s klasickým výstupem skrze vnitřní komín. I tak to klouzalo, záblo, rovněž vrcholové šikmé plotny smekaly pod lezečkami a značná opatrnost byla nutná. Vrchol, snad pro radost mou a mé duše, byl vyfoukaný, suchý a chumelenice ustala. Posedět chvíli nad – teď už netradičně – bílým dubnovým krajem, zároveň záblo i hřálo.

Slanění bylo nejbezpečnější cestou dolů. Já si chtěl navíc poprvé sjet na nové osmě, kterou jsem dostal od Ježíška. Ta původní – holka zlatá, tedy oranžová – chudák dosloužila. Poslední ránu dostala při pádu z Čertovy kovadliny ( fuj že Kladívka ), a tak s úctou byla vyřazena a zavěšena na místě, kde ji mám možnost každý den, kdy jsem doma, zahlédnout a vyvolat si vzpomínky na skály a hory.

Všem vám přeji, abyste dokázali chránit svůj plamínek, nechali ho radostně hořet a nenechali se sfouknout…..nikým a ničím, kdo nemá žádné právo svým páchnoucím dechem a špatnou energií do kruhu vašeho světla vstupovat.

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

PENTAX Image IMG_0108 IMG_0133 100_3781 IMG_0220 IMG_0005 20170415_122200 IMG_0038 23 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0035 102_2605 IMG_0102

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement