JIZERSKOHORSKÉ JARO LOUDAVÉ

Jako bych byl opět dítětem – tedy co se letošního jara a počasí, jež vládne nad naším krajem, týká. Jaro jsme trávívali v gumákách, huňatém svetru pod šusťákovou bundou a teplákách. Louky příliš často neosychaly, potoky se valila spousta vody, šeď hustých mraků měla navrch nad blankytem prosluněné oblohy. Vnímali jsme počasí, nikoliv klima. Tupá Gréta ještě neotravovala lidi svými hloupými moudry, média byla prohnilá a prolhaná jinak, neboť sloužila jiným pánům. Co ale bylo možné tehdy, můžeme i teď: vytvořit si vlastní vesmír, zmizet do lesů a vnímat to, co za vnímání stojí. Nenechat se nikým a ničím děsit ani oddělit a vykořenit z přírody, jejích sil. Nebo naopak nechat se vtáhnout do čehosi, čehož součástí nechceme být. Jaro je v plném proudu, jen pozvolnějším, než jsme si v posledních letech zvykli. Jde si svým tempem, jak samo uzná za vhodné a nám dává prostor pro jeho prožívání.

Den po deštivém lezení na Zevlouna, kdy lesy dýchaly chladem, se olověná obloha protrhala a my vyrazili s rodinou Malým Štolpichem vzhůru do míst, kde to máme rádi. V batohu s sebou první úrodu z nového skleníku, jenž jsme zbudovali na zahradě. Nebýt jeho závětří a tepla, na ředkvičky by ještě nebylo ani pomyšlení, vždyť i stromy teprve začínaly rašit, natož aby dozrávala zelenina. Arca hlídala děti a byla nervózní, že lezou po stromech jako veverky. Nebylo teplo ani zima, zkrátka výletově a absence listů v korunách buků umožňovala předaleké výhledy. Vše má svá pro….

Cestou zpět do údolí jsme zblízka viděli velkou laň, o chvíli později jelena se dvěma laněmi. Pro děti ohromný zážitek, pro mě nutnost zapřít se patami do podrostu a vodítko Arcy držet všemi silami. Přesto, když jsme dali vyrušené zvěři náskok, jsme se proběhli po její stopě – pro radost psí i pocit lovce. Vysoká už byla dávno pryč, rychlost Arcy jsem kontroloval dlouhým vodítkem, ale stopa byla horká a pudy loveckého psa se rozehrály zatím nejsilněji, jak jsem měl možnost spatřit. Arca mě táhla přes vývraty, strouhy, jelení kaliště. Zastavil jsem ji až po nějaké době, nevadilo jí to. Spokojeně se zase srovnala do kroku a zamířili jsme dolů z hor.

Další výprava mířila do podobných míst, ale z opačné strany. Tentokráte bez rodiny, jen já a pes. Lesy se zazelenaly, jaro dohánělo svůj skluz. Prošel jsem přes odlehlejší věže, po hraně nad údolím. Nebylo kam spěchat. Mračna táhla nad krajem, ale nehrozila vydatným deštěm. K poklidné atmosféře přispěla návštěva pomníčků, které nebudu jmenovat v textu ani titulcích videa. Koho drobné památky zajímají, ten je důvěrně zná včetně jejich příběhů. A kdo neměl zatím tu čest, toho nemohu připravit o kouzlo hledání, zjišťování a načtení událostí, jež ke zřízení křížků v tak odlehlých místech vedly. Dnes to není žádná věda, knih na dané téma je vícero.

A pak….několik málo vlídnějších dnů proletělo Jizerkami, nebe se opět zatáhlo a z spustil se déšť….ať vám i přes něj duše září a na srdci máte teplo.

Tom Atom.

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0100 SAM_1174 IMG_0042 Fotografie-0019 20 IMG_0128 IMG_0011 IMG_0015 IMG_0029 IMG_0007 IMG_0084 bc IMG_0023

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement