PRCHAVÉ CHVÍLE aneb JEN VE DVOU

Jaro, léto, podzim, zima….rok proteče jako voda horským potokem. A proteče rychle. Máte-li rádi hory, lesy a přírodu obecně, lovíte prchavé okamžiky. Být s příchodem jara v bučinách, abyste zastihli svěží zeleň rašících stromů, užít lezení za teplých letních dní, kdy žula sálá nastřádaným teplem, stihnout barevný říjen v roklích u potoků, kde se opadané listí střádá v temných tůních, zažít bílou jiskřivou zimu na hřebenech hor….a zatím, aniž byste tomu věnovali intenzivní pozornost, vedle vás zběsilým tempem rostou děti…..

Jsme s nimi, co to jen jde. Však jsme rodina. Ale ani jedno z našich dětí – a tím pádem ani já nebo moje žena – jsme nezažili moc okamžiků, kdy bychom prožívali čas jen ve dvou – jeden dospělý s jedním děckem. Podaří-li se pak taková chvíle, uvědomíme si její jedinečnou krásu. A z dítěte, které je jinak pořád ve smečce, cítíme ohromnou vděčnost. Je čas takové chvíle začít lovit jako ony zmíněné rychle mizející prchavé okamžiky v horách. Jinak hrozí, že nestihneme vnímat originální krásnou duši každého jednoho z našich malých životních souputníků a v paměti nám zůstane jen pocit z té dětské “tlupy” jako celku – jejich hašteření, soupeření, víření v prostoru kolem vás….

Náhle vám pak jeden z těch malých – ale rychle rostoucích – tvorečků řekne: “Tati, já bych chtěl jít jen s tebou lízt. Já ještě jen s tebou nebyl. Brácha a ségra už jo….” Je třeba vyhovět! Jednoznačně! Slib si pamatuje nejen syn, ale i vy sám. Tehdy Matouš marodil a já vzal na Zahradní věž Štěpána, později – aby jí to nebylo líto a všem bylo měřeno stejným dílem – jsem vyrazil s Františkou přelézt Kouhoutí hřeben. A Maty zůstal v pořadí: “Však se neboj, nezapomenu na tebe, příště jdeme jen spolu….” Jeho oči smutně souhlasily…věděl, že se dočká, protože plané sliby nedáváme, ale kdo ví, kdy se to podaří….

….uběhla dlouhá doba od vzájemného slibu. Bohužel. Ovšem nešlo o odkládání společných chvil. Co všechno jsme od té doby prožili, kde všude jsme byli! Jako táta si přejete, ať všechny vaše děti mají příležitost prožívat dětství naplno, společně. Přitom vám nedochází, že je třeba občas smečku rozdělit, aby se navnímalo jen vzájemné pouto dvou blízkých duší. Kdepak, děti vůbec nejsou hloupé, mnohdy jsou chytřejší než dospělí. Matouš se moudře připomněl a tím i mně umožnil prožít něco, co mi unikalo a přitom přináší tak krásný pocit na srdci. Rodinná rada zasedla na zahradě při obědě. Všichni pochopili. Matouš opravdu jako jediný zatím se mnou sám nelezl. A jelikož zbylé dvě děti měly rovněž příslib krásného programu – s maminkou – mohli jsme s Matoušem radostně a bez výčitek svědomí vyrazit do Jizerek.

Cestou jsme řešili, kde si společně zalezeme. Maty si přál zažít to, co Štěpán i Františka: aby on, stejně jako tenkrát oni, lezl se mnou tam, kde sourozenci ještě nebyli. Aby pak mohl vyprávět o místech, která neznají a o lezeckých cestách, kterými vystoupal na vrcholky skal, z nichž se ještě nerozhlédli. Chtěl jsem mu dopřát daleký výhled, pocit opravdové výšky i silnou atmosféru místa, kterou umí – jak vím – vnímat. Uvažoval jsem o Divé Máří, ale volba nakonec padla na Kuří věže…

Dlouho jsme stoupali lesem vzhůru od Sedmitrámového mostu. Přes kořeny, balvany, vývraty, mlazinou. Pocit objevitele Matyho takřka viditelně obklopoval. Nasával les a hory všemi póry, sytil chlapeckou duši. Viděl jsem v něm to, co si sám ještě z klučičích let pamatuji. A pak se Velká Kuří věž vyloupla přímo nad námi. Ukázal jsem Matoušovi bivak, následně jsme se “utábořili” na plochém balvanu uprostřed Kuřího hnízda. Sledoval jsem synka, jak zkoumá šedé žulové stěny, jež ho obklopovaly. Vybral si, co jej oslovilo nejvíce – stanout na vrcholu Velké Kuří věže a vylézt si lákavou Klikatou spáru protínající esteticky dokonalou Dolní Kuří věž.


Volbu jsem Matymu pochválil, vždyť být na Kuřích věžích a nerozhlédnout se z vrcholu Velké Kuří věže, to by byla věčná škoda. A Klikatá spára mu padla do oka – aniž by o ní kdy slyšel – okamžitě po příchodu. Vábila jej, volala, přál si tou kvadraticky rozpukanou stěnou prostoupit. V nohách jsme měli svižný výstup za odpoledního žáru a také včerejší lezení na Mechovce, kde jsme byli celá rodina. Proto jsme nespěchali. Poseděli jsme pod věžemi, nasvačili se a pomalu a důsledně se nachystali k lezení.

Stará cesta na Velkou Kuří věž byla příjemnou cestou na rozlezení. Pro mě neskýtala žádné riziko, abych pohodlně vystoupal na hřbítek směřující k vrcholovému bloku. Z prostorného hřbetu jsem Matouše mohl komfortně jistit, tak jak se má, žádné rybaření….Byl jsem zvědav, jak se s tím, hoch, popere. Díky své výšce musel zabrat. Kam dospělý dosáhne, on musí nastoupat. Lezl sokolíkově na polici, spárkou a stěnkou do jakéhosi žlabu a tím už snadno za mnou. Těšilo mě, jak hezky cestu zvládl a také jeho radost, když se mu otevřel výhled do údolí. Pro pocit jsem jej nechal přejít na prvním hřbítek a dolézt vrcholový balvan. Zářil štěstím. Seděli jsme spolu vysoko nad lesy a povídali si. Připadal si jako na Everestu.

Cesta jej hřála, těšila a pro radost si ji vylezl ještě jednou, jen s drobnou variantou u nástupu. Rovněž slanění bylo pro něho příjemné, přátelštější než o den dříve na Mechové věži, kde je zapeklitý převis. Matouš očima stále hledal Klikatou spáru – jizerskohorskou klasiku. Přesunuli jsme se tedy k Dolní Kuří věži. Než jsem vylezl na vrchol a zřídil tam jištění, Maty oddechl a pak se do toho dal.

Je-li člověk pozitivně naladěn, leze se mu snadno. Přesně to byl případ Matouše. Nezatěžoval jsem jej, že jde o poctivou čtyřku, natož řečmi o tom, že v této cestě je značnou výhodou být dlouhý. Naopak, pochválil jsem ho, že má dobré oko na krásné cesty a popřál mu, ať si lezení užije. Maty vzlínal k vrcholu s dechberoucí jistotou a klidem. Cesta si jej zavolala, on ji vyslyšel – proto se mu lezlo skvěle. Pohled očima, jisté natažení ruky po chytu, postavení na drobných římsách. Nebylo třeba radit, komunikace se omezila jen na chválení a ujišťování nad tím, co stejně sám bezvadně dělal.

Skála mu napovídala, on vnímal. Teprve když se přehoupl rukama nad vrcholovou hranu, prozradil jsem mu, že vylezl čtyřku. Užíval si tu chvíli, žádný úprk ze stěny. Ještě si postál v horní římse, než definitivně vystoupil na vrchol.


Matouš byl Dolní Kuří věží a vylezenou cestou doslova uhranut. Seděli jsme spolu na vrcholu, povídali si i mlčeli a nakonec se k Matyho radosti domluvili, že si vyleze na věž ještě jednou cestou – líbivou NC vedoucí koutem ke stěnce, při jejíž pravé hraně se příjemně, ale celkem exponovaně, stoupá na temeno skály. I touto cestou Maty lezl jistě, klidně a tak jak to umí – nedře se u toho. Radostně pak i podruhé slanil dolů k batohům a než jsem za ním dorazil, už do sebe bouchal svačinu. Věděl, že co jsme vyšli, musíme i sejít a je tedy před námi dlouhý sestup dolů jizerskohorským pralesem. I to jsme společně zvládli a ona klopotná cesta přes vyvrácené stromy, napříč bukovými mlazinami i zmijími balvanisky, dala naší výpravě punc skutečného dobrodružství. Jestli jsem pak čekal, že Maty v autě ihned usne, spletl jsem se. Oči mu zářily jak baterky a já byl za něho i za sebe ohromně rád. Za Matoušovo připomenutí společných chvil ve dvou cítím vděk. Přeji vám proto, ať pro celý les nezapomínáte vnímat jednotlivé stromy….

Tom Atom


Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0010 IMG_20160421_152935_18CS 216 IMG_0245 IMG_0008 DSC_0014 IMG_0060 IMG_0218 101_3611 PENTAX Image 101_9264 IMG_0065 19

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement