JOOO KDYBY….a co umí potoky

Nemám rád slovo KDYBY. A už vůbec mi nesedí upírat pozornost k tomu, co představuje. Při významu týkajícímu se událostí minulých, se do KDYBY obléká to, co ve své nahotě znamená výmluvu, omluvu, nedostatek věnované energie či úsilí nebo také žehrání na smůlu, čas. Otevírá paralelní svět možné skutečnosti, jež nenastala. Tentokráte ale musím ono slovo použít: KDYBY se mi chtělo tvořit videa a psát články, víc než na měsíc bych se neodmlčel. Tímto se tedy omlouvám několika z vás nemnoha pravidelných návštěvníků, kteří jste mi psali zprávy plné obav, zda je se mnou vše v pořádku, že po mé maličkosti není vidu ani slechu, bez rozloučení. Přitom dny, které uplynuly za dobu mého kagotovského mlčení, byly mimořádně krásné…

KDYBY má ovšem i význam, kterému není radno se vyhýbat – ve smyslu připravenosti na události budoucí. KDYBY zase covidbyro rozhodlo zavřít nás doma, poslechneme? KDYBY tato země neumožňovala svobodný život, zvládlo by moje srdce odejít někam daleko z Jizerek? KDYBY se celá Evropa zbláznila, mohli bychom fungovat na jiném kontinentu? A KDYBY šel do kopru celý známý svět, existuje možnost žít někde klidný, svobodný, prostý a bezambiční život? KDYBY byl na výběr útěk nebo boj, bojoval bych? Ano, bojoval, za sebe, za děti, za zemi….proto, ač nerad, pracuji se slovem KDYBY.

Zatím klid. Umění života spočívá v plném a vědomém prožívání přítomnosti, proto opusťme KDYBY i s jeho významy vztahujícími se k minulosti i budoucnosti. Jsme tu. Žijeme a nacházíme se ve velmi křehké a nestabilní bublině relativní svobody. Ne, není to ta svoboda, kterou šlo nabrat plnou silou do nozder. Dnešní “svoboda” se musí nadechovat velmi opatrně, jemně, ať nesplaskne. A příliš okatě se z ní neradovat, aby vám na ni někdo druhý nešlápl. Spousta i doposud normálně lidsky působících bytostí ( “lidí” ) se odkopala a z pod zatuchlé peřiny jim vykoukly okované boty. Chtějí vás řídit, nutit vám do těla jedy, ucpávat dýchací cesty, zabraňovat ve svobodném pohybu, dechu i vyjadřování, obracet vaše děti proti rodičům. Jako by většinový lidský svět opustila inteligence. A především lidství, empatie, soucit, láska.

Člověk že je pánem tvorstva?! A kdo vám to, prosím, nakukal? Uchopte příležitost a obyčejně – s pokorou a srdcem otevřeným – vstupte do chrámu lesa. Dokud můžete ( ….vždycky budete moct, kdo má právo vám to zakázat?! ). Rozhlédněte se. Voda proudí koryty potoků, koruny stromů vám šumí nad hlavou. Z houští vás pozoruje vysoká – dokud se nepřiblížíte více, než snese. Sojka zakřičí nad hlavou. Chce vás sledovat, varovat zvířecí druhy, že vetřelec člověk vstoupil do jejich světa bez nesmyslných zákonů a nařízení, roušek, respirátorů, vakcín. Nic z té lidské hrůzy zde nemá svou váhu, smysl, dopad. Ať už si člověk vymyslí a rozpoutá cokoliv, přírodě je to jedno. To je dobré vědět, pochopit, jak bezvýznamné je lidské spoutávání zákazy a příkazy, přestože se snaží působit silně, nepřekonatelně a neprolomitelně. Ne, stačí se probudit, hromadně procitnout z noční můry, příroda vám budiž inspirací. A kdo chce spát, ať spí – třeba věčným spánkem zatracených.

Často, vlastně prakticky každý den, míříme do hor a lesů. Někdy jen na procházku s rodinou či psem, jindy na delší výlet, pěšky, na kole, za lezením. Cíle nejsou podstatné, důležitý je samotný pohyb krajinou, její čtení očima, nohama, dlaněmi, srdcem. Lezení zapadá do takového vnímání světa dokonale. Překonat zemskou tíž ( a někdy respekt či obavy nebo snad pud sebezáchovy ), dotknout se žuly či pískovce, ucítit strukturu kamene na předloktí, když zasuneš ruku do spáry, stisknout krystal, uvěřit jemnému stupu, zjistit, že noha drží na tření tam, kde to teoreticky není možné. Radovat se z pohybu svého těla i chvil na vrcholu skály vysoko nad údolím. Připravit vše tak, aby za vámi na skalní temeno mohly vaše děti – bezpečně a radostně, přitom zcela vlastními silami. Zprostředkovat jim možnost vnitřně silných zážitků, které nelze koupit a kdo je chce mít, musí si je prožít. Dál upevnit pouto vzájemným prožitkem.

Červen poctivě dávkoval dny slunečné i deštivé, vítr lomcovák, bouřky i klidná rána plná rosy v trávě. Vzduch voněl čímsi divokým, co nelze cítit za horkých dní, kdy se řeky změní v potůčky a strouhy vyschnou. Děti vnímaly vábení hor a střídavě za mnou kluci i dcerka chodili, abychom si všichni společně zase něco vylezli. Den se pomalu klonil k večeru, obloha se jako mávnutím kouzelného proutku měnila z azurově modré na sytě šedou a zpět. Pásy oblačnosti pluly nad krajinou. Volbou tak nemohla být některá ze vzdálenějších skal. Nakonec jsme se rozhodli pro velmi osvědčenou Mechovou věž a sousední Mechovou věžičku. Již několikrát jsem to zde zmiňoval, na Mechovou věž vede nejkrásnější trojka v Jizerkách. Přitom vám dá pocítit vše – komínek na rozpor, solidní police i římsy a stejně tak jemné chyty, žábu, výšvih, stěnu, traverz, rostoucí hloubku pod nohama. Kluci již měli cestu vylezenou, Františka s Evičkou doposud ne. Pod skálou se měla učit trpělivému čekání Arca.

Po krátkém pozorování mloků v přítmí rokle se rychle rozjasnilo a my vyrazili ke skále. Nečekali jsme, že tu někoho potkáme, ovšem dle větření Arcy bylo již několik desítek metrů pod Mechovkou zřejmé, že nejsme jediní, koho vyhlášená věž přivábila. Pozdravili jsme se, vlastně docela plaše, jak to u jizerskohorských duší bývá – dva chlapi seděli na podrostu vedle Mechové věžičky. Vzájemný pohled a už se mi honilo hlavou, kam to s dětmi odkloníme, abychom respektovali soukromí lezců, kteří tu byli před námi. Oni sami ale nabídli, ať zůstaneme, že mají již několik cest zde vylezených a pomalu se budou přesouvat k Plotnové. Tímto dodatečně a velmi srdečně děkujeme, ačkoliv – snad – byl náš vděk cítit již při osobním setkání. Mám naději, že minimálně jeden z frýdlantských chlapů si náš dík přečte, neboť z jakéhosi mně nepochopitelného důvodu občas nahlédne na KAGOTA a z fotek nás poznal.

Co bych vám ještě řekl? Neumím popisovat lezení tak, jak bych si to přál umět zprostředkovat. Stejně tak se těžko předává radost nad štěstím dětí z intenzivního prožitku. Arca se má co učit, vysokým hlasem štěkala k mé pramalé radosti pod skálou. Bála se o nás, čímž rušila výsostný klid hor. Nyní již to je mnohem lepší, na vše si musí, holka čtyřnohá, zvykat. Všichni, tedy krom Arcy, jsme se šťastně setkali na vrcholu Mechové věže a potřásli si pravicí i levicí. Pod nohama se nám jemně vlnilo bukové moře a z údolí se neslo šumění Hájeného potoka.

S chlapy z Frýdlantu jsme se sešli ještě na cestě zpět dolů k Bílému Potoku. Snad měli stejně hezký den jako my. Děti ještě stočily kroky k tůním a balvanům v řečišti potoka, kde jsme dlouho nechali doznívat svoji radost. Vždycky mě u jizerskohorských potoků napadne, jakpak to dělají. Smočíte v nich ruce a nohy, omyjete obličej a všechny chmury se rázem odplaví, zatímco vše příjemné se nasytí, napojí a zesílí.

S přáním šťastné cesty k nalézání toho, co je podstatné a co nás činí šťastnými, Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

106 IMG_0092 IMG_0031 IMG_0026 IMG_20140310_172231 IMG_0029 IMG_0086 IMG_0030 IMG_0078 IMG_0039 103 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0010

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement