Kdysi dávno jsem slyšel šplouchání Charónových vesel, kterými čeřil hladinu řeky zapomnění Léthé. Meandrovala kolem mého dětského pokoje, spíše jakési komory v podkroví, kde jsem rád pobýval, neboť oč méně nábytku, vybavení i světla zde bylo, o to více prostoru pro vnitřní svět nabízela. Moje postel tvořila pevninu vytrvale omýlanou temnými plynoucími vodami, erodující a zmenšující se stejnou rychlostí, jako ubývalo v mém těle života. Charónova loďka provrzávala a skřípěla, vesla v monotónním rytmu pleskala o hladinu a s jakýmsi klokotavým bubláním mizela pod vodou tvoříce malé víry vysávající ze mě veškerou sílu. Všude kolem vládl svrchovaný klid a mír – vědomí spravedlivé nevyhnutelnosti. Velmi uklidňující zvuk pro mladého člověka, kterému – nezatíženému přílišným nákladem hříchů – by se dobře odplouvalo kamsi, kde vše splývá v jediné veliké pulsující časoprostorové jsoucno.