Vítr ve tmavnoucích horách a STAV SRDCE

Nedá se říci, že bychom toho letos s rodinou mnoho vylezli. Zvláštní rok. Nejprve sanitární fašismus bránící klidnému svobodnému pohybu, později deštivý přelom jara a léta, pak propršený chladný srpen. Jizerky zelené nově narostlými mechy, bujnějšími než jindy. Kemp pod Císařem v Ostrově už – bohužel – tolik nelákající v důsledku změny klientely, pravidel a tím pádem atmosféry, jež nám dříve tolik vyhovovala. Výčet okolností, pro které nezbylo tolik příležitostí pro lezení, byl nebývale široký, ovšem na druhou stranu, když už se podařilo někam i s dětmi vyrazit, stálo to za to….jako za onoho větrného říjnového večera ve svazích pod Paličníkem….

Dopoledne první říjnové soboty trávila má tři dítka na zahradě pozorováním sojek a dalšího ptactva pořádajícího loupežné výpravy do korun obřích ořešáků. Vysoké modré nebe – jak na mě spustili, když jsem se za poledne vrátil z práce – v nich probouzelo touhu po dobrodružství. Že prý jsme dlouho nebyli lézt. Do Jizerek! Jedeme! …kdybych chtěl vzdorovat, neměl bych šanci. A já ani vzdorovat nechtěl. Pokyny byly stručné a jasné: ” Všichni si sbalte svůj batoh, do něj lezení, mikinu, bundu, čepici, pití, svačinu, čelovku….”. Prckové kmitali, za chviličku jsme mohli vyrazit.

Evička, moje žena, s námi nemohla jet, což se nakonec ukázalo býti velice důležitým, neboť pohlídala doma Arcu, naši roční fenku. Ta by se za večera, který měl nastat, ve větrem zmítaných bučinách zbláznila strachem o děti, k nimž má pouto tak silné, jak jen správný pes ochránce dokáže mít.

Za příjemně teplého a prosluněného pozdnějšího odpoledne jsme stoupali svahem k Supí věži a Kohoutímu hřebení. Cíl výpravy byl zvolen férově ke všem třem dětem. Františka má zatím vylezenou Hřebenovku na Kohouťák, Supí hlavu nikoliv. Kluci přesně naopak. A tak všichni si něco připomenou, jiné pro ně bude novinkou. A já to odmakám pro svůj dobrý pocit a hlavně nefalšovanou dětskou radost tří blízkých duší…

Touha po skalách nás hnala vzhůru, u Supí jsme se ocitli ani nevím jak. Už při strojení dětí do jejich úvazků jsem stáčel hlavu vzhůru do korun barvících se stromů. Odkudsi přicházely závany chladu a nevypočitatelné poryvy větru ze všech světových stran – zatím krátké jak švihnutí prutem. Vnitřně jsem přijal myšlenku, dětem nesdělenou, že víc než Supí nedáme….ono vyexpedovat tři děti na vrchol, tam si pobýt a bezpečně slanit zpět, není otázkou pár minut, zejména když nemáte podporu ve druhém dospělém u nástupu do stěny nebo naopak na vrcholu. Pendloval jsem tedy po skále tak, abych na vše důležité viděl a abychom se, za stále častějších náporů větru, slyšeli.

Štěpán lezl jako první, s radostí, jistotou, cestu si částečně pamatoval, byť už je to 3 roky zpět, co jsme tu spolu lezli. I tehdy svítilo slunce, listí stromů již bylo barevnější a vítr se šetřil na zimu. Štěpán vždy bezprostředně a moc hezky reaguje na výhledy, které se mu otevřou, jakmile se překulí přes vrcholovou hranu. Těšilo mě, jak zářil radostí při pohybu šikmou trhlinou ke slaňáku, kde se cvaknul do odsedky, abych mohl k vrcholu vypravit Matouše. I ten cestu proběhl, včetně všech jejich záludností, které skýtá dětem. Pro dospělého je Severní stěna vyloženě příjemnou cestou, chytovatou, kam natáhnete dospělou ruku, tam něco královsky bere. Děti to mají složitější. Fanynka musela trochu zabojovat u lupenu uprostřed stěny, vše ale bez mé pomoci, s úsměvem na líci, včetně jejího zhodnocení skály….kluci fandili a těšili se, až s Fany za nimi dorazíme na vrchol, abychom si potřásli rukama. Všichni čtyři jsme se radostně sešli na větrném žulovém platu a povídali si nejen o poryvech říjnového fičáku, který každé z dětí počastoval ve stěně svou pozorností.

Nezbývalo příliš mnoho času, než se na hory snese tma. Slunce rychle klesalo k západnímu obzoru, východní stranu hor olízlo sytě oranžové světlo a následně lesy potemněly. Poryvy větru zvětšily svoji frekvenci, ale zdály se býti méně silnými. Postupně jsme slanili k batohům a já nadhodil, že je čas se pobalit a vyrazit domů. Fanynka vzdorovala….že jsem slíbil ještě Kohouťák, kluci se přidali. Čelil jsem tlaku tří dětí toužících po dobrodružství. A tak jsme batohy nechali u Supí a rychle vyběhli k nástupu do Hřebenovky Kohoutího hřebene. Děcka se vyhoupla přes balvany pod krátký komínek, jím skřítkové vyfrčeli vzhůru a než jsme se nadáli, stáli jsme pod úvodní plotnou. Bylo to buď anebo.

Tři rychlé pohledy: na okolní lesy, oblohu, do očí dětí. A jeden dlouhý: do sebe. Rozhodnuto, běžíme. Ujednali jsme ve dvou větách, že to musí jít jako po drátkách. Žádné prodlevy v jednotlivých sedlech cesty, žádné řešení, kdo jaký úsek leze v jakém pořadí. Maximální koncentrace na bezpečné, šťastné, avšak svižné vylezení k vrcholu.

Úvodní plotnu jsem vyloženě vyběhl, zapřel se nohama o římsu a už jsem jistil dítko po dítku. Kdo dolezl, schoval se do bezpečí a závětří sedélka. Právě v prvním sedle jsme dosáhli zóny skutečného větru. Slunce zmizelo za obzor, vítr nabral na síle i rychlosti, konstantní proudění prokládal lomcováky a poryvy, které braly lano, naštěstí ne děti. Kluci i Fany výskali nadšením, vítr jim kradl slova od úst, sotva jsme se slyšeli. Něco jsem se pokusil natočit na mobil, kamerce v chladu večera došla baterie. Točil jsem ale jen halabala ve chvílích, kdy vítr odpočíval, aby nabral opět na síle. Pozornost musela být upřena k lezení.

Nad námi se táhly další úseky Hřebenové cesty, v naší výši se ohýbaly koruny vzrostlých buků a tma houstla. Bleskově jsme ještě vyřešili, zda ústup a slanění dolů nebo dolezení k vrcholu. Zvolili jsme dokončení, abychom nemuseli improvizovat se zřízením slanění, zde, bez kruhu i solidního obhozu.

Hřebenovku jsem prošel už mockrát, prvně však za takových podmínek. Díky větru byly plotny ovšem dokonale vyfoukané a přilnavost měly jako na šmirglu. Stačilo doslova utíkat nohama, rukama jen lehoulince korigovat rovnováhu. Sedlo co sedlo jsem se pevně usadil a expedoval jedno dítě po druhém za mnou. Dětem zářily oči nadšením, byly zmobilizované, perfektní. Všichni tři spolupracovali, koncentrovaně, rychle a přitom klidně lezli. Povzbuzovali se. V okolních lesích skřípěly do sebe zaklíněné kmeny buků, vítr se do nás opíral, hory temně hučely, vřes v trhlinách se zmítal a stejně jako my odolával říjnové futeři. Šťastně jsme vystoupali i posledním úsekem na vrchol podali si ruce, podívali se do očí – ty řekly vše podstatné, co ve větru nebylo slyšet. Žádné dlouhé prodlevy na vrcholovém platu. Sestoupili jsme do tmy a závětří Kohouťáku a podél něho upalovali dolů lesem nad Supí k batohům. Ten pohled na děti utíkající temným lesem mezi ohýbajícím e se kmeny, živočišně šťastnými, vzájemně se upozorňujícími na balvany a padlé větve, mi zůstane v paměti napořád. Cítil jsem opravdové štěstí i vděk všem silám dobra, že jsme to bezpečně, bez stresu a nadšeně zvládli.

S příchodem úplné tmy vítr poustal a my se vydali s čelovkami na hlavách k údolí. Děcka si celou cestu libovala nad prožitým dobrodružstvím a všichni tři spřádali plány, kterak mě zase přemluví k podobnému zážitku. Tma, vichr, hučící lesy, chlad na rukou i ve tváři, pocit nutnosti dokonalé spolupráce a soustředěnosti….kdo ví, kdy – a zda – se zase taková výprava podaří. Jedno je ale jisté, všichni ji máme navždy uvnitř svých srcí. Ostatně dobrodružství je stavem srdce a jeho schopnosti takové okamžiky prožívat. Dobrodružství nemá rozumový základ, je čímsi víc: probuzeným dávným instinktem, hlubokým prožitkem na dřeň, otázkou bez jasné odpovědi, přečkaným nebezpečím, zvládnutou zkouškou, čelením výzvě, kombinací vjemů předané našimi smysly přímo…..přímo srdci.

Všem vám přeji, abyste takové chvíle se svými nejbližšími mohli prožívat…a mimochodem, jen na okraj, z rádia jsme ráno dozvěděli, že kvůli větru byl v noci evakuován dětský tábor kdesi u Raspenavy….

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0007 DSC_1462 IMG_0012 IMG_0068 1977822_10201950958764676_582772777_o 100_2085 IMG_0195 IMG_0265 DSC_1129 IMG_0052 101_0146 IMG_0010 Fotografie022

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement