VZDÁLENÉ BLÍZKÉ SKÁLY a setkání s Dobrem a Zlem

Nádherný říjen plný slunce, barevných korun stromů i celých lesů, spadaného listí tančícího v jiskřících tůních potoků, uplynul jak mávnutím kouzelného proutku. Přinesl – jak už to bývá – prožitky dobré i zlé. Těch prvních je ovšem velká většina a nad bídou, která si našla cestu do hor, mohu jen s lítostí pokrčit rameny a popřát dotyčnému neznámému, aby mu radost vydržela na té jeho zvláštní životní cestě…

Výpravou, k níž se váže tento článek, jsem se ale už překulil do listopadu, jehož třetí den přivál do severních svahů hor čarokrásné počasí s dokonale namíchanými barvami. Po nebi letěly bílé řídké mraky, bučiny – z velké většiny už bez listí – se mírně vlnily ve větru. A kde ještě zůstalo listoví na stromech, zářilo odstíny jásavě žluté, jantarové, sytě oranžové jak večerní slunce i mědí. Toulka to byla neplánovaná, bez cíle.

Nohy mě chvíli nesly po široké cestě podél Hájeného potoka vzhůru, než jsem odbočil do svahů. Minul jsem buky s jakýmisi vědeckými udělátky instalovanými na jejich mohutné kmeny a vystoupal k Trosečníkovi. Bezlistými korunami stromů se otevíraly pohledy k Poledním kamenům, Frýdlantskému cimbuří i do údolí k Hejnicím a Bílému Potoku. Na Trosečníka jsem si s chutí vylezl dvěma snadnými cestami a letošní Horezdar objevený ve vrcholové knížce mě upřímně rozesmál…

Oči mě táhly výš, přes balvany s puklinami plnými navátého listí, přes padlé kmeny i mlazinou, k nádhernému platu u Tří mužíků – ke skalám, které jsou blízko, ale s ohledem na terén vlastně pocitově daleko. Na první pohled jsem zbystřil, že cosi je tu navíc, lidskou rukou vytvořené, uschované pod stříškou z kamene. Obecně vzato, lidské stopy ve formě různého odpadu a jiných nepatřičností ponechaných v lese, pravidelně odnáším s sebou, ať jsou hory a lesy čisté. Tady mi to ale nedalo….zatížena kamenem, ležela zde malovaná mandala, svícen i se svíčkou a tři modří keramičtí mužíci – zde, u Tří mužíků. K tomu kovová padesátikoruna a dvacka….no zvláštní sbírka. Vše jsem tam ponechal, neboť ukryté za balvanem to nerušilo a mělo to v sobě jakési poslání, mně neznámé. Mám rád tajemství a tak mi nebude ani vadit, jestli se nikdy nedozvím, kdo a proč to sem dal.

Na všechny Tři mužíky jsem si vyšel, každý skýtal podobný a přesto jiný pohled k údolí i do svahů. Pak už jsem sestoupil k Divoké věži, skvostné skále, o jejímž vrcholovém bloku si při pohledu z boku nejsem zcela jist, jak dlouho ještě vydrží trčet nad roklinou, než sklouzne po ukloněném předskalí. Prošel jsem tunelem nad náhorní stranou věže a vylezl si na její nepříliš prostorný, zato báječně exponovaný vrchol, s nadějí, že se i s tím nádherným kusem žuly nesvezu až do hučícího potoka hluboko ve stínu sevřené rokle.

Jak jsem si tak seděl na útlém vrcholu, přemýšlel jsem ještě dodatečně nad oním nedávným říjnovým dnem, kdy se v Jizerkách potkalo Dobro se Zlem. Přijel jsem tehdy na Hemmrich. Při vysedání z auta mi do listí spadla kamera, plně funkční GoPro7 ( s částečně zaplněnou paměťovou kartou, podle které by šlo majitele identifikovat, byla-li by vůle ). Kamery jsem si nevšiml, bral jsem to tak, že ji prostě nemám s sebou, když ji nevidím v autě. A tak jsem se vydal na Kopřivník. U Oldříška jsem se zastavil, abych se podíval na dva lezce zdolávající jeho vrchol Západní stěnou.

Byli to Ondra a Rejsek, jak jsem se později dozvěděl ze vzájemného představení a potřesení rukou u vrcholové knížky – chlapi mi totiž nezištně nabídli, aniž bychom se znali, že si to mohu vylézt za nimi. Pak přibyla ještě cesta na Morčouna a dohoda, kterou jsme brzy zrealizovali, že spolu vyrazíme do Bielatalu. Toliko setkání s prvním zmíněným Dobrem.

U Oldříška jsem se ještě potkal s Hoe, který dorazil do Jizerek s rodinou. To jsem ještě nevěděl, že jsem se právě setkal se druhým Dobrem. Hoe totiž, jak jsem se dozvěděl hned druhý den, mou kameru našel. Netušil ale, že je moje. Cizí věc by si neponechal, vždyť ji bude někdo hledat, že?!…..no prostě ztělesněné Dobro. A tak kameru zanechal položenou na autě s nadějí, že ji majitel najde. Ovšem to už mířilo do stejných míst Zlo. Věřím, že dotyčného ukradená kamera potěšila. Možná se i podíval na záznam na SDkartě, aby viděl, kdo bude smutný. Karta obsahovala záznamy, dle kterých by velmi snadno šlo kameru vrátit do rukou majitele, aniž bychom se kdy dříve potkali. To vím jen já a On, pokud kartu bez shlédnutí nevyhodil. A že jsem byl smutný? Byl. Ani ne tak z kamery, byť to zamrzí, ale je to jen věc. Smutek cítím nad malostí někoho, kdo si dělá radost na úkor druhého. Takový člověk ještě nedospěl k vědomí, že to zkrátka není správné. A těžko tuší, že vše, co vyšle, jen opíše kruh a vrátí se zpět, často ještě velmi posilněné. Otázkou není ZDA, ale KDY.

Že má Dobro přesilu, je tedy zřejmé i jen z toho jediného dne. Dva zážitky a situace dobré na jednu zlou. Neměnil bych ten den, přestože skončil krádeží. Viděl jsem barevné lesy, zalezl si, potkal fajn lidi, vzešlo z toho rovněž lezení v Bielatalu, k čemuž se vrátím možná v některém dalším článku, ovšem video je šíleně nestabilizované, nekoukatelné, natočené starou kamerou. A další říjnové dny se nesly ve znamení slunce a prozářených lesů kolem Zásady – kdo má podzimní stromy rád, těšte se na příští video, které začínám chystat. Pak už jsem seběhl svahem k potoku, smočil v něm ruce i obličej a ještě se zajel podívat na starého bracha hejnického, tramtararááá: Luboše. Kupodivu pracoval…on je totiž také dobrý, i když se občas tváří zle…

S přáním převahy Dobra nad Zlem kolem vás i ve Vás samotných, Tom Atom.

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

DSC_2673 DSC_0113 20170304_161156 DSC_2419 Fotografie-0025 IMG_0072 IMG_0016 100_3682 IMG_20160421_192822 IMG_0122 IMG_0014 IMG_0124 108_9508

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement