Před rozedněním je tma nejhlubší – stará to pravda. Po takřka zenovém podzimu, který jsem zmiňoval, kdy dny plynuly s nebývalou lehkostí, dostavilo se období temna. Na nic, co by mi činilo radost, nebyl kloudně čas. Neměl jsem moc příležitostí zmizet do hor a tam se ztratit mezi kmeny buků a v bludištích žulových balvanů. Navalily se povinnosti a ubylo možností jen tak si v klidu být – s rodinou, dětmi, v přírodě nebo jen doma u kamen. Strádá-li duch, přidá se tělo. Aby člověk neupadl do marnosti, musí se upnout k nějakému cíli, zlomu nebo chcete-li, k naději. A přesně tak jsem já vzhlížel ke SLUNOVRATU, jakožto kouzelnému přepínači kosmickému.

Stejně jako nejčernější noc před kuropěním – čili okamžikem, kdy kohout ( kur ) pěje a vítá nový den, provází okamžik blížícího se cíle i poslední krok, většinou nejtěžší nebo alespoň neotravnější, který prověří vaši vůli a odolnost. I mě si našel. Vytoužený slunovrat jsem místo na horách, kde jsem jej chtěl prožít, trávil daleko od domova, pracovně, bez radosti a v prostorách, kde nejsou okna, abych alespoň viděl nebe. Hned následující den jsem si ale vše vynahradil mírou vrchovatou. Páka kosmického přepínače zafungovala, jak jsem předpokládal. Dny, kdy mi nic nešlo na ruku a co mohlo, to se zašmodrchalo, se jako kouzlem překlopily do slunečního svitu. Najednou se vše skládalo tak, jak jsem si přál a co víc, ještě to mé představy překonávalo.

Nejen pocitově, ale i ve skutečnosti, jsem si to zamířil ze stinných a mrazivých roklí vzhůru ke slunečnímu svitu, rozjásanému nebi, pohádkově omrzlým a zasněženým skalám a lesům. Jak to najednou hezky vycházelo. Přál jsem si alespoň dvě hodiny času, nabídlo se celé odpoledne. Nikde živáčka, poslední lidské stopy ve sněhu jsem spatřil u Hajního kostela. Potom už jsem si mohl připadat skutečně sám, krásně SÁM. Jen kuna mě zvědavě sledovala, co chvíli někde vykoukla zpoza stromu. Zvláštní ale byla nepřítomnost ( nebo snad tichá utajená přítomnost ) ptactva.

Šlo a nešlo se lehce. Tedy lehko bylo na srdci, lehce proudil čerstvý vzduch do mých plic, ze kterých jsem naopak vědomě vydechoval všechny ty prožité nepříjemnosti. A jak se tak měnil toxický obsah mé tělesné schránky za krystalicky čistý okysličený dech přírody, stoupalo se mi snáze a snáze, zostřovaly se smysly, vjemy, přicházely vhledy… Naopak nelehké byly kroky po zaledovaných plotnách rafinovaně zakrytých jemným prašanem. Neznat terén pod sněhem, bylo by nemyslitelné vyjít si na Pohovku. K vrcholové knížce jsem se ale nevydal, to už by ani nebyla loterie, spíš bohapustý hazard. Však o chvíli později jsem se pěkně projel svahem mezi Pohovkou a Polední stěnou a to včetně kotrmelců a žulového airbagu pro mou hlavu na dopadu. Naštěstí naplocho a přes čelenku… díky tomu jsem měl ale možnost už v brzkém odpoledni vidět hvězdičky.

Poměrně silně mrzlo a s přibývajícím časem přituhovalo, ale jakmile vás hřeje u srdce, zima vám není. Pohyboval jsem se hřebenem Poledních kamenů a po jejich kupách, sledoval postupující stíny i slunce mizející za lesnatý obzor kdesi u Ptačích kup. Připadal jsem si jako v pohádkové krajině s kouzelnou mocí probudit v člověku intenzivní pocit takřka hmatatelného TADY A TEĎ, generující a ozřejmující vazbu jednoty s tvořivými silami a – chcete-li – Bohem. Energie slunovratu byla zřetelně cítit, vznášela se mezi tmavnoucím nebem a zasněženou krajinou. Přeji Vám všem, abyste podobně nabíjející a neskonale povznášející okamžiky mohli prožívat co nejčastěji, s plným vědomím jejich přítomnosti a blahodárného vlivu na vaši duši i tělo. Krásné Vánoce! Tom Atom